ECLI:CZ:US:2019:2.US.2682.18.1
sp. zn. II. ÚS 2682/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Suchého, zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2017, č. j. 13 Co 101/2017-68, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 4716/2017-89, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady újmy za nepřiměřenou délku řízení. Obecné soudy dospěly k závěru, že k zásahu do stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, avšak že k nápravě postačí konstatování této skutečnosti a není nutné stěžovateli přiznat náhradu imateriální újmy v penězích. Tento svůj závěr opřely soudy o právní názor, podle něhož u žalobce, který vede vysoký počet sporů (tj. v případech tzv. sudičů), může tato skutečnost vést ke snížení či nepřiznání peněžité náhrady.
3. Stěžovatel ve svém návrhu formuluje v podstatě dva okruhy námitek, přičemž jeden z nich směřuje specificky proti procesnímu postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, zatímco ostatní námitky brojí proti rozhodnutí soudu dovolacího.
4. V prvé řadě stěžovatel tvrdí, že odvolací soud vydal ve věci tzv. překvapivé rozhodnutí - tj. ústavně nekonformní způsobem rozhodl na základě skutečností, popř. právního názoru, na který stěžovatel nemohl reagovat. V projednávané věci odvolací soud vyzval stěžovatele, aby explicitně či konkludentně dal souhlas s tím, aby tento soud věc projednal bez nařízení jednání. Podle stěžovatele však nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání, neboť tak lze postupovat toliko tehdy, lze-li ve věci rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů. Odvolací soud však rozhodl i na základě skutečností údajně mu známých z úřední činnosti, čímž jednal nejen v rozporu se zákonem, nýbrž i v rozporu s ústavním zákazem překvapivých rozhodnutí.
5. Proti rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel brojí s tím, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl podané dovolání jako nepřípustné. Podle stěžovatele přitom byly ve věci porušeny principy vztahující se k určení výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vyplývající zejména z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Jde však o návrh pouze částečně přípustný, neboť v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatele nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost před tímto soudem jednat, měla být totiž ve věci podána nejprve žaloba pro zmatečnost, a to konkrétně z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. To potvrzuje jak judikatura Nejvyššího soudu ["O zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. se jedná mimo jiné tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nebyly splněny podmínky uvedené v §214 odst. 3 o. s. ř." (srov. rozsudek ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4449/2007)], tak i judikatura Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1928/10 ze dne 13. 7. 2010 či mutatis mutandis usnesení sp. zn. I. ÚS 761/15 ze dne 22. 4. 2015).
8. Tento mimořádný opravný prostředek přitom mohl stěžovatel uplatnit i po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (srov. ustanovení §235 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že tak neučinil, je jeho stížnost v tomto rozsahu nepřípustná ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti ve zbylém rozsahu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ke (kvazi)meritornímu přezkumu - s ohledem na shora uvedené - Ústavní soud mohl přistoupit pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti, resp. porušení práva na přístup k soudu).
11. Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 184/47 SbNU 417)].
12. Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud při jejím posuzování nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.
13. Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení 237 o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou (svou i Ústavního soudu), přičemž své rozhodnutí odpovídajícím a přiléhavým způsobem odůvodnil. Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání odkázal jak na rozhodnutí o přijatelnosti Evropského soudu pro lidská práva, tak na četnou vlastní judikaturu. Odkazovaná rozhodnutí poté vyložil a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu, a že tudíž nebyl naplněn tvrzený důvod přípustnosti dovolání.
14. Lze stěžovateli přitakat v tom ohledu, že odkazovaná rozhodnutí zřejmě lze plausibilně vykládat více než jedním způsobem. Stěžovatelův argument, podle něhož by mělo být vedle počtu sporů vedených určitým žalobcem více přihlíženo k tomu, nakolik spolu tato řízení souvisejí, není možné a limine odmítnout jako nemožný. Na druhé straně je však zcela plausibilní i interpretace odkazovaných rozhodnutí provedená Nejvyšším soudem (který ostatně konstatoval, že soudní řízení ve stěžovatelových věcech jsou tak jako tak typově stejného charakteru). Nejvyšší soud tudíž odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odůvodnil způsobem, proti němuž Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek.
15. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako částečně jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákonu o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu