ECLI:CZ:US:2019:2.US.2699.18.1
sp. zn. II. ÚS 2699/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Brossové, právně zastoupené JUDr. Václavem Runštukem, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018 č. j. 12 Co 78/2018-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 8. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, a to v rozsahu výroku I. v zamítavé části, tj. v části kterou se mění výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 16 320 Kč a částky 17 130 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z těchto částek od 29. 10. 2016 do zaplacení zamítá, a dále v rozsahu výroku II., a to v části potvrzující zamítnutí žaloby co do částky 6 660 Kč, s tím, že těmito výroky došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví, zakotveného v čl. 11 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2017 č. j. 15 C 25/2017-295 tak, že uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovatelce náhradu škody ve výši 16 320 Kč a 17 130 Kč s přísl. a dále částku 191 250 Kč s přísl. (výrok I.). Zamítl žalobu v částce 308 750 Kč a v částce 62 500 Kč (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 21 271,80 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky do výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání žalované do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2018 č. j. 12 Co 78/2018-398 tak, že rozsudek se ve vyhovujícím výroku I. o věci samé mění tak, že se žaloba ohledně částky 16 320 Kč a částky 17 130 Kč spolu s přísl. zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.), v zamítavém výroku II. o věci samé jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 3 636 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal stěžovatelce částku 21 510 Kč (výrok III.).
3. Shora uvedené částky požadovala stěžovatelka z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon č. 82/1998 Sb."), která jí byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení a nezákonným rozhodnutím, a to konkrétně rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 330/2013-324 ze dne 23. 10. 2013. Na základě tohoto rozsudku byla stěžovatelce (v daném řízení jako žalované) uložena povinnost zaplatit Bytovému družstvu X v likvidaci částku 624 002,98 Kč spolu s úrokem z prodlení a zároveň povinnost zaplatit Bytovému družstvu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 213 231,40 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 13 460,80 Kč. Na základě uvedeného rozsudku jakožto exekučního titulu byla na majetek stěžovatelky vedena první exekuce. Rozsudek 28 Co 330/2013-324 byl následně k dovolání stěžovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 669/2014-386 ze dne 9. 4. 2014. Stěžovatelka se jako povinná nechala v exekučním řízení právně zastoupit advokátem, který v exekučním řízení učinil za stěžovatelku jako povinnou úkony právní služby. Dále měla majetková újma spočívat v tom, že stěžovatelka v rámci snahy uhradit částku přisouzenou bytovému družstvu žádala o hypoteční úvěr a za tímto účelem před zahájením prvního exekučního řízení nechala provést odhad hodnoty své chalupy, přičemž za tento odhad zaplatila částku 4 900 Kč. Úvěr však nedostala. Obdobně pak měla vzniknout stěžovatelce škoda i v exekučním řízení na základě dalšího rozsudku.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. V nyní projednávané věci jde o celkovou částku ve výši, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V daném případě pak případný kasační zásah není možný také proto, že ústavní stížností napadené rozhodnutí, vycházející z předpokladů odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., plně odpovídá aplikované zákonné úpravě. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona je třeba současného splnění tří předpokladů: 1) nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, 2) vzniku majetkové újmy (škody) a 3) příčinné souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a škodou. V daném případě však odvolací soud v napadeném rozsudku neshledal pro odpovědnost státu za škodu spočívající v nákladech za právní zastoupení v exekučním řízení ani v nákladech na znalecký posudek v případě žádosti o hypoteční úvěr splněnu podmínku příčinné souvislosti. Své úvahy ohledně těchto právních závěrů dostatečným a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil a Ústavní soud v právním posouzení věci odvolacím soudem neshledal taková extrémní pochybení, jež by ho opravňovala ke kasačnímu zásahu.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů; je tak zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky však Ústavní soud neshledal.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu