ECLI:CZ:US:2019:2.US.2824.19.1
sp. zn. II. ÚS 2824/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Jitkou Němcovou, advokátkou, se sídlem nám. Kinských 741/6, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2019 č. j. 20 Co 143/2019-585 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. 2. 2019 č. j. 0 P 119/2017-503, 9 P a Nc 223/2017, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a M. S., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Na Truhlářce 1455/13, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. 2. 2019 č. j. 0 P 119/2017 - 503, 9 P a Nc 223/2017 bylo rozhodnuto o svěření nezletilého J. S. do péče stěžovatelky, vedlejšímu účastníkovi (otci) byl stanoven rozsah vyživovací povinnosti, určen rozsah a splatnost dlužného výživného, bylo rozhodnuto o trvalém bydlišti nezletilého.
2. Proti rozsudku podal vedlejší účastník odvolání prostřednictvím svého obecného zmocněnce. K odvolání otce nezletilého Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 13. 6. 2019 sp. zn. 20 Co 143/2019 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že nezletilého pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřil do střídavé péče rodičů tak, že v každém lichém kalendářním týdnu bude v péči otce a v každém sudém kalendářním týdnu v péči matky, nově bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti rodičů a rozhodl o trvalém bydlišti nezletilého.
II. Argumentace účastníků řízení
3. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy zaručujících právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a právo rodičů na péči o děti a jejich výchovu a právo dětí na rodičovskou výchovu.
4. Stěžovatelka namítá, že byla nucena opustit společné bydliště z důvodu násilí páchaného na ní vedlejším účastníkem, odkazuje na starší rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo konstatováno, že je stěžovatelka obětí násilí ze strany vedlejšího účastníka. Vůči vedlejšímu účastníku je podle stěžovatelky vedeno trestní řízení pro zločin znásilnění a zločin týrání osoby ve společném obydlí.
5. Stěžovatelka dále uvádí, že po dobu více než dvou let byl praktikován styk otce se synem v rozsahu dvou víkendů v měsíci a v době sudých týdnů od středy do čtvrtka a že znalec v rámci své výpovědi před soudem prvního stupně dne 1. 2. 2019 uvedl, že "střídavá péče je cíl, ke kterému směřujeme, v tuto chvíli by to byla veliká změna, nyní považuji za vhodný široký rozsah styku syna s otcem". Dítě v rámci psychologického vyšetření (str. 12 posudku) mělo podle stěžovatelky uvést, že "nejvíce se bojím táty, že se hádá a křičí." Vedlejší účastník se po celou dobu dlouhého opatrovnického řízení domáhá svých rodičovských práv, aniž by podle stěžovatelky dodržoval všechny povinnosti, pokud jde o placení výživného.
6. Podle vyjádření krajského soudu spor mezi účastníky eskalovalo trestní řízení proti otci nezletilého vyvolané stěžovatelkou. V soudním řízení však neskončené trestní řízení, ve kterém nezletilý nikterak nefiguroval, nemohlo mít vliv na posouzení schopnosti otce na řádné péči o nezletilého. Během řízení naopak vyplynulo, že otec má lepší výchovné prostředí pro nezletilého, byl ochoten nezletilého dovážet do základní školy, která není v místě jeho bydliště, a celkově mu poskytoval stabilní zázemí. Matka je osobou psychicky labilnější, což vychází ze zmíněného znaleckého posudku, ve kterém vyšlo najevo, že má sklony ke lhavosti. Přesto v celkovém kontextu daného případu odvolací soud vyhodnotil, že oba rodiče jsou způsobilí k výchově nezletilého. Střídavá péče povede ke zklidnění situace a stabilizaci vztahů nezletilého k rodičům.
7. Podle vyjádření vedlejšího účastníka (otce) stěžovatelka v průběhu řízení vyvolala trestní řízení proti vedlejšímu účastníkovi, přičemž není zřejmé, jak by ukončení trestního řízení po rozhodnutí obecného soudu mohlo ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatelka abstrahuje od toho, že otec nebyl ani odsouzen, ani mu žádné trestní jednání nebylo prokázáno. Naopak, je to stěžovatelka, u které byly zjištěny psychické problémy, přesto ústavní stížnost podává ona. I toto vyjádření stěžovatelky tak plně zapadá do jejího dosavadního nepřátelského chování vůči otci.8. Stěžovatelka, ač vyzvána, nevyužila možnosti se k vyjádřením účastníků vyjádřit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení, soudního spisu, který si vyžádal, i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.
13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), bod 27; nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637), bod 48]. Jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 971/18 ze dne 11. 9. 2018, bod 7; či usnesení sp. zn. III. ÚS 2912/19 ze dne 30. 9. 2019, bod 7).
15. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče, která obecné soudy musí v těchto případech posuzovat. Jedná se zejména o čtyři objektivní kritéria: existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a přání dítěte. Mimoto jsou ale obecné soudy povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti dotčeného případu vyžadují. Obecně pak platí, že v případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Svěření dítěte do střídavé péče tedy není samozřejmě jediným možným ani automatickým řešením při rozchodu rodičů; nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě a o péči o něj skutečný a upřímný zájem a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, pak ústavně zaručená práva jejich i jejich dítěte (dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci však lze vyvrátit, pokud k tomu jsou pádné důvody opírající se o nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 38 a 28; a další navazující judikatura, například nález I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637)].
16. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů a nedospěl k závěru, že by jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani jejího práva na rodinný život a práva na péči o své děti a jejich výchovu a práva, ani práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
17. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu