ECLI:CZ:US:2018:3.US.971.18.1
sp. zn. III. ÚS 971/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. C., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. února 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1108, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. dubna 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1130, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 19. prosince 2017 č. j. 60 Co 162/2017-1223, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. ledna 2018 č. j. 60 Co 162/2017-1236, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a A. C. a M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11, 32 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 Nc 154/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 27. 2. 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1108, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2017 č. j. 15 Nc 154/2014-1130 stanovil stěžovateli výživné na zletilého syna (dále jen "vedlejší účastník") od 14. 10. 2011 ve výši 51 000 Kč, od 1. 9. 2012 ve výši 52 000 Kč, od 1. 9. 2013 ve výši 53 000 Kč, od 1. 9. 2014 ve výši 54 000 Kč a od 1. 9. 2016 ve výši 55 000 Kč měsíčně, a uložil stěžovateli do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužné výživné ve výši 2 100 968 Kč. Okresní soud konstatoval, že při stanovení výživného vycházel z neúplného zjištění příjmů stěžovatele, když stěžovatel se soudem nespolupracoval, jak mu zákon ukládá, neboť odmítl sdělit čísla účtů a názvy bank, u nichž má případně složenou finanční hotovost a při jednání uvedl, že nemá žádný příjem, aniž by konkretizoval, z čeho žije, nebo z čeho sanuje zachování své bývalé životní úrovně, a uvedl pouze, že na výživné si musel půjčit. Stěžovatel taktéž nevpustil znalce do nemovitostí, ohledně kterých měla být určena jejich cena. Okresní soud dospěl k závěru, že není podstatné, zda majetek stěžovatele dosahuje řádu desítek milionů či řádu sta milionů korun, soud se musel při stanovení výživného spokojit s tím, že byl prokázán nemovitý majetek stěžovatele ve výši 76 000 000 Kč, vlastnictví více jak deseti automobilů, amerických dolarů na účtu v Komerční bance ve výši 1 463 240 Kč, a částky 79 695 Kč u České spořitelny. Dále soud považoval za prokázané, že stěžovatel má vklad jako společník ve firmě G. ve výši 88% (firma má majetek ve výši kolem 66 000 000 Kč). Okresní soud konstatoval, že i když se nepodařilo zjistit veškeré příjmy stěžovatele, je nepochybně schopen platit stanovené výživné v nadstandardní výši.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 60 Co 162/2017-1223, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 60 Co 162/2017-1236 změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen platil na výživu vedlejšího účastníka počínaje dnem 14. 10. 2011 částku 70 000 Kč měsíčně, a uložil stěžovateli do šesti měsíců od právní moci rozsudku zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužné výživné ve výši 3 402 645 Kč. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením důkazů uskutečněným okresním soudem, a také s jeho závěrem, že příjmy stěžovatele vykazované pro účely placení daně z příjmu jsou v rozporu s jeho majetkovou úrovní. Krajský soud dovodil, že prokázaný majetek stěžovatele činí v součtu více než 100 000 000 Kč, včetně výjimečných až raritních typů automobilů, a nadstandardně až kuriózně zařízených nemovitostí náročných na správu. Je také zřejmé, že stěžovatel vlastní podíly v obchodních společnostech ve značné hodnotě, které jsou nepochybně zdrojem financí, z něhož stěžovatel pořídil svůj rozsáhlý majetek. Skutečnost, že některé obchodní společnosti jsou nečinné, vyhodnotil okresní soud dle krajského soudu správně tak, že nejsou bezcenné, zvláště když vlastní majetek v řádu desítek milionů Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že majetkové úrovni stěžovatele odpovídá příjem nejméně okolo 5 000 000 Kč ročně, a po zohlednění další vyživovací povinnosti stěžovatele, majetkové a příjmové úrovně vedlejší účastnice (dále jen "matka"), věku vedlejšího účastníka a zásady, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů, zvýšil okresním soudem stanovené výživné na částku 70 000 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem okresního i krajského soudu, které dle jeho názoru nepřihlížely k jím předloženým důkazům a tvrzením, a provedené důkazy hodnotily toliko ve prospěch vedlejšího účastníka. Stěžovatel se domnívá, že mu bylo výživné vyměřeno ve zcela neopodstatněné výši, když prosperita společností, v nichž je navíc ve většině případů jen členem statutárního orgánu, je minulostí. Okresní soud nebral v úvahu stěžovatelem předložené důkazy ohledně ekonomické situace firem, v nichž má postavení statutárního zástupce, ani nepřihlédl k důkazu o tom, že stěžovatel nepobírá žádné dividendy. Stěžovatel má za to, že okresní soud směšuje roli stěžovatele jako vlastníka a jako statutárního orgánu, což vede ke zkreslení zjištěné hodnoty majetku stěžovatele a jeho životní úrovně, když k dokazování ohledně hodnoty majetku stěžovatele ve správné formě, tedy ve formě hodnoty obchodních podílů, nebylo nikdy přikročeno. Stěžovatel podotýká, že soud nemůže být odborníkem "na všechno", proto by měl v průběhu řízení v rámci dokazování respektovat odborná vyjádření předkládaná jako důkazy v rámci vyšetřovacího principu, a pokud tato vyjádření nepostačují k objasnění věci, měl by soud v rámci předvídatelnosti rozhodnutí strany poučit tak, aby další dokazování bylo vedeno k prokázání těchto dosud neprokázaných skutečností, zejména pak v případě, že tyto skutečnosti hrají zásadní roli pro vydané rozhodnutí. Okresní soud nezjišťoval, jaké jsou měsíční životní náklady stěžovatele, a pojem životní úroveň soud odvozuje toliko od hodnoty vlastněných nemovitostí, počtu automobilů, aniž rozlišuje kdo je vlastníkem movitých a nemovitých věcí. Stěžovatel dále tvrdí, že se okresní soud nezabýval jeho námitkou, že neúměrně vysoké výživné může být nevýchovné a demotivující pro vedlejšího účastníka ohledně jeho dalšího rozvoje, jak konstatoval nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489). Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastník studuje již třetí střední školu a jeho studijní výsledky vzbuzují pochybnost, zda vůbec získá středoškolské vzdělání, nemá žádných zájmů, nevěnuje se žádné vzdělávací činnosti ať již intelektuální nebo fyzické. Okresní soud dle stěžovatele přitom zcela ignoroval tvrzení stěžovatele, že opatřil vedlejšímu účastníkovi bydlení v rodinném domě, a neprovedl také navrhované důkazy ohledně nabytí majetku matkou. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastník a matka mají pouze snahu získat za jakoukoliv cenu další finanční prostředky, stěžovatel se však domnívá, že tyto prostředky nejsou ve skutečnosti potřebné pro výchovu vedlejšího účastníka, ale na sanaci neúspěšných podnikatelských aktivit matky. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s názorem krajského soudu, který neshledal důvody pro aplikaci shora citovaného nálezu s odůvodněním, že výchovné formování vedlejšího účastníka je již ukončeno. Stěžovatel má naopak za to, že respektování uvedeného nálezu je věcí obecnou a jeho působnost by neměla být ohraničena věkem dítěte, tedy ani jeho plnoletostí, ale celkově dobou, po kterou má být výživné poskytováno. Dle názoru stěžovatele je stále čas na to, aby vedlejší účastník pochopil, že prostředky k životu je nutno získávat zejména svou vlastní prací a odpovědným přístupem k životu, což je hlavním smyslem a poselstvím citovaného nálezu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrari
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry okresního soudu i krajského soudu jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytváří racionální úsudek, a vynáší tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní i krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování řádně odůvodnily své závěry ohledně výše stanoveného výživného.
9. Namítá-li stěžovatel v prvé řadě nedostatky v procesu dokazování před okresním i krajským soudem, které měly spočívat v nesprávném (dle stěžovatele nespravedlivém) hodnocení důkazů, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
10. Jak konstatoval stěžovatel v ústavní stížnosti i soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí, dokazování ohledně výše příjmů v podnikatelské sféře je pro soud značně obtížné, a to i co se týká rozsahu dokazování a jeho časové náročnosti. To platí tím více u stěžovatele, který byl statutárním orgánem či společníkem více obchodních společností a vlastní značný movitý i nemovitý majetek. Pro soud je prakticky nemožné dopátrat se výsledků hospodaření obchodních společností, v nichž jsou účastníci zainteresováni, bez předložení relevantních účetních podkladů. Neposkytoval-li stěžovatel v tomto smyslu soudu součinnost, jak mu ukládá §916 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), nelze spatřovat pochybení v postupu soudu, který konstatoval, že příjem stěžovatele sice nebyl přesně zjištěn, ale nepochybně jsou majetkové (v průběhu řízení prokázané) poměry stěžovatele takové, že odůvodňují přiznání výživného vedlejšímu účastníkovi v soudem stanovené výši. Jinými slovy, soud, byť by nepochybně mohl, nepřistoupil k dlouhodobému procesu zjišťování přesných příjmů stěžovatele z podnikatelské činnosti za užití ukládání pořádkových pokut apod., za situace, kdy takové údaje zásadně nepotřeboval pro své rozhodnutí. Chtěl-li však stěžovatel, aby soudy znaly přesné výsledky hospodaření předmětných obchodních společností, měl k tomu poskytnout soudu veškerou součinnost. Neučinil-li tak, nemůže se nyní dovolávat nedostatečně provedeného dokazování ve svůj prospěch.
11. Tvrdí-li stěžovatel, že předložil soudu důkazy (daňové přiznání a ekonomické analýzy) o tom, že v rozhodné době neměl žádný příjem, odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. II. ÚS 3094/16 ze dne 8. 8. 2017 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://usoud.nalus.cz), ve kterém konstatoval, že jakkoli zjištění skutečného příjmu účastníka klade na soud zvýšené nároky oproti dokazování provedenému např. daňovým přiznáním, je nutno v zájmu řádného zjištění skutkového stavu vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného, nikoli příjem vykázaný podle daňových a účetních předpisů. Otázkou plnění vyživovací povinnosti povinných, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, se zabýval také Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, Cpjn 204/2012, uveřejněném pod číslem 110/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen "stanovisko"), ve kterém uvedl, že v tomto případě soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, ale jejich celkovou životní úroveň, na které děti mají právo se podílet (§915 odst. 1 o. z.). Uvedeným způsobem soudy ve věci stěžovatele postupovaly, když vycházely z celkové majetkové situace stěžovatele, nikoli pouze z jím předložených důkazů, a tento svůj závěr v napadených rozhodnutích také řádně odůvodnily.
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou stran nevýchovné a demotivující výše výživného ve světle nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489). Ústavní soud v tomto nálezu mj. uvedl, že "považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Soudce, který ve věci výživného rozhoduje, by tak neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem".
13. Ve věci stěžovatele okresní soud neakceptoval návrh matky na stanovení výživného ve výši 120 000 Kč měsíčně, protože taková výše neodpovídá potřebám vedlejšího účastníka. Okresní soud v této souvislosti zdůraznil, že výživné má sloužit k výchově dítěte, které musí mít v rámci stanovené výše výživného stimul připravovat se na budoucí povolání, respektive v budoucnu se starat samo o sebe a na tuto životní skutečnost se připravovat. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku bral v úvahu závěry vycházející z citovaného nálezu, konstatoval však, že na posuzovanou věc v plném rozsahu nedopadají, neboť jde o výživné na zletilé dítě, jehož výchovné formování je již nastaveno, a naopak by mělo dojít k osamostatnění vedlejšího účastníka, tedy utvoření si vlastního života, k čemuž bude zajisté potřebovat finanční prostředky.
14. Ústavní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že skutkové okolnosti případu zmiňovaného stěžovatelem byly poněkud odlišné, neboť šlo o svěření nezletilého dítěte do střídavé péče a výživné činilo v daném případě v různých obdobích 150 000 Kč, 200 000 Kč, resp. 100 000 Kč měsíčně a celkový dluh na výživném za necelých 6 let činil 8 milionů Kč. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nepovažuje přiznanou výši výživného za natolik excesivní, aby ji bylo možno považovat optikou nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 za částku způsobilou porušit právo rodiče na výchovu svých dětí. Na rozdíl od věci sp. zn. IV. ÚS 650/15 je navíc stanovené výživné plněním vedlejšímu účastníkovi k jeho přímé spotřebě, nikoli výživným rozloženým na částku splatnou k rukám matky a na částku splatnou na účet dítěte za účelem tvorby úspor. Je pravdou, že stanovené výživné je v nadstandardní výši, ta však v sobě odráží vysokou životní úroveň stěžovatele, jak předpokládá §915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Podstatné je, že soudy nepostupovaly při stanovení výše výživného mechanicky, jak zapovídá nález sp. zn. IV. ÚS 650/15, neboť v tom případě by výše výživného při majetkové úrovni stěžovatele odpovídající příjmu nejméně 5 000 000 Kč ročně, z které vycházel krajský soud, musela být daleko vyšší.
15. V současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané algoritmy pro výsledný kalkul částky. Obecně se ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle ustanovení §120 občanského soudního řádu). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)]. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejm. §913 a §915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016).
16. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Ústavní soud je naopak toho názoru, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud náležitě zjistily skutkový stav věci, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů rozhodných pro posouzení otázky určení výše výživného stanoveného stěžovateli, přičemž svá rozhodnutí učiněná na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Namítá-li stěžovatel, že nebylo přihlédnuto ke všem aspektům týkajícím se majetkových poměrů jeho i matky, konstatuje Ústavní soud, že v případě stanovení výživného není nezbytné ocenit naprosto přesně veškerý majetek rodičů, nýbrž postačí posoudit jejich majetkové poměry tak, aby stanovené výživné odpovídalo odůvodněným potřebám oprávněného a jeho majetkovým poměrům, jakož i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Stěžejní pro určení rozsahu výživného jsou přitom ve smyslu §913 odst. 1 ve spojení s §915 odst. 1 občanského zákoníku schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, neboť zásada, že životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů, předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu