ECLI:CZ:US:2019:2.US.2848.18.1
sp. zn. II. ÚS 2848/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., právně zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Telečská 7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 č. j. 4 Tdo 734/2018-18, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2017 č. j. 5 To 391/2017-465 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 9. 2017 č. j. 1 T 9/2015-426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zásady presumce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jako řidič osobního automobilu, když při vjezdu z vedlejší silnice na hlavní silnici rychlostí kolem 50 km/h, tedy rychlostí nepřiměřenou dopravní situaci, nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě!", v důsledku čehož nedal přednost v jízdě zleva po hlavní silnici přijíždějícímu cyklistovi, do kterého po projetí křižovatkou narazil. Poškozený utrpěl vážná zranění, na jejichž následky v nemocnici zemřel. Za to byl stěžovatel podle §143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dvacet čtyři měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Poškozené soud podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným usnesením jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vzhledem k tomu, že od počátku a naprosto konzistentně líčí nehodový děj v klíčových otázkách odlišně, než jak jej popsal soudní znalec a jak byl soudy všech stupňů nekriticky přijat a vzat za prokázaný, a kdy soudy neprovedly bez přesvědčivého odůvodnění žádný z důkazů, které stěžovatel na podporu těchto svých tvrzení navrhoval, jedná se v daném případě o tzv. opomenuté důkazy. V důsledku neprovedení navržených důkazů tak nemohly soudy ani zjistit skutečný skutkový děj a rozhodnout o něm. Za situace, kdy se závěry znalců rozcházejí a do jisté míry si i protiřečí, by mělo být samozřejmostí provedení revizního znaleckého posudku, který by takové rozpory odstranil. Zpracování takového posudku by vedlo k odstranění veškerých pochybností a mohlo vést k spravedlivému rozhodnutí ve věci.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
7. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.
8. Stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu, a to přesto, že už jeho dovolání bylo odmítnuto pro absenci dovolacího důvodu, neboť i v něm, stejně jako nyní, stěžovatel namítal nedostatky ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů.
9. V dané věci Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina a judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že obecné soudy řádně posoudily námitky stěžovatele a odůvodnily, proč jim nedaly zapravdu, přičemž se náležitě zabývaly i jeho důkazními návrhy. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jejich závěrů zasahovat, neboť spočívají v posouzení podústavního práva.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu