ECLI:CZ:US:2019:2.US.2859.19.2
sp. zn. II. ÚS 2859/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) M. V. ml., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, 2) M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného Mgr. Robertem Grundem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 9, Brno, 3) M. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem Tovačovského 2784, Kroměříž, 4) L. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc a 5) A. F., zastoupeného Mgr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem Karola Sliwky 125, Karviná - Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, č. j. 11 Tdo 486/2019-5570, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2018, č. j. 5 To 20/2018-5116, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2017, č. j. 34 T 5/2017-4888, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s návrhem na jejich zrušení, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich základní právo podle čl. 5, čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mají za to, že obecné soudy porušily čl. 90, čl. 92, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami II. ÚS 2859/19, IV. ÚS 2917/19, III. ÚS 2924/19, IV. ÚS 2939/19 a II. ÚS 2963/19 se spojují ke společnému řízení a řízení o nich bude nadále vedeno pod spisovou značkou II. ÚS 2859/19.
3. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatelé byli v řízení před Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") vedeném pod sp. zn. 34 T 5/2017, ve spojení s řízením před Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud") pod sp. zn. 5 To 20/2018, shledáni vinnými z trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Konkrétně stěžovatel M. V. ml. byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, a to dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let nepodmíněně. Stěžovatel M. Š. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 4 za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Stěžovatel M. L. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 4 za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Stěžovatel L. K. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Konečně stěžovatel A. F. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) a c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 4 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 let. Všechny uvedené tresty jsou uvedeny ve znění napadeného rozsudku vrchního soudu, kterým bylo podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") ke zrušení výroků o uložených trestech ve vztahu ke všem stěžovatelům a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodnuto tak, jak je výše uvedeno.
4. Následná dovolání stěžovatelů byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta.
5. Stěžovatel M. V. ml. ústavní stížností brojí toliko proti rozsudku vrchního soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu. Namítá, že zatímco krajský soud jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 4 let, k odvolání státního zástupce bylo toto rozhodnutí vrchním soudem změněno tak, že byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 10 let. K tomuto zpřísnění trestu došlo poté, co vrchní soud - na rozdíl od soudu nalézacího - neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku. Tím však byla porušena zásada přiměřenosti trestání. V posuzovaném případě měl totiž stěžovatel podle skutkových zjištění soudu přechovávat a několikrát přeprodat dalšímu obviněnému měkkou drogu - marihuanu, přičemž tato měkká droga byla následně dalším obviněným přeprodávána do Rakouska a Maďarska. Nalézací krajský soud proto uzavřel, že skutek byl spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace počítá s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí 10 - 18 let. Po komplexním uvážení však krajský soud vyhodnotil, že za daných okolností by bylo uložení trestu v této trestní sazbě nepřiměřeně přísné a přistoupil proto k uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Odvolací vrchní soud však aplikaci materiálního korektivu zakotveného právě v §58 tr. zákoníku odmítl s odkazem na mimořádnost institutu uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby, a proto stěžovateli nově uložil trest při samé spodní hranici zákonné sazby, což však pro stěžovatele znamenalo trest odnětí svobody ve výměře 10 let, tedy trest o 6 let delší, než v jaké výměře mu byl uložen krajským soudem. V dalším stěžovatel brojí proti samotnému posouzení skutku a rozporuje, že mu nebyl prokázán úmysl ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu jako člen organizované skupiny působící ve více státech a namítá, že soudy skutek nehodnotily aktuální optikou, podle níž se pohled většinové společnosti na marihuanu a její škodlivost celkově změnil.
6. Stěžovatel M. Š. své námitky směřuje do důkazního řízení a nesouhlasí s množstvím marihuany, kterou měl údajně dále přeprodávat. Stěžovatel ani jeho právní zástupce nebyli přítomni vážení rostlin konopí. Tvrzení o naváženém množství je tak nepřezkoumatelné, přičemž proti němu samostatně není přípustný jakýkoliv opravný prostředek. Rozhodně nesouhlasí se závěry soudů, že by měl být členem organizované skupiny působící ve více státech. Ostatně soudy ani nevymezily, kdo měl jaké úkoly v této skupině, případně jak tato skupina fungovala, kdo ji řídil, kontroloval apod. Část svých námitek poté směřoval do přípravného řízení a poukazuje na údajnou nezákonnost domovních prohlídek a z nich plynoucích zajištěných důkazů. Trestný čin spáchal na území K. v M., proto je pro něj přinejmenším zarážející, že domovní prohlídky nařizoval okresní soud v Karviné, který nebyl soudem místně příslušným.
7. Stěžovatel M. L. namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku a v té souvislosti nesouhlasí ani s uloženým trestem. Stěžovatel se neztotožňuje se závěry obecných soudů, že pouhý přeshraniční charakter obchodních aktivit obviněného F. a vědomost o této přeshraniční aktivitě na straně stěžovatele L. je dostačující k právní kvalifikaci ve smyslu §283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Z tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že záměrem zákonodárce bylo postihovat závažné trestné činy drogového dealerství organizovaných skupin působících ve více státech a úmyslem zákonodárce rozhodně nebylo postihovat přeprodej měkké drogy v malém množství. Sankce uložená za toto jednání je proto nepřiměřeně přísná, byť uložená v zákonné sazbě, proto měl i odvolací soud postupovat stejně jako soud krajský a trest zmírnit pod zákonnou sazbu právě s odkazem na ustanovení §58 tr. zákoníku. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na případ J. T., který byl pro tutéž trestnou činnost pravomocně odsouzen v Rakousku, neboť byl s převzatou marihuanou určenou k dalšímu prodeji při jedné z cest do Rakouska zadržen rakouskou policií. V Rakouské republice byl však J. T. za dovoz 49.700 gramů marihuany (tj. množství výrazně převyšující množství zadržené u stěžovatele) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Tento propastný rozdíl mezi sankcí uloženou v Rakousku a sankcí uloženou v České republice je neakceptovatelný a značí, že v případě stěžovatele došlo ze strany soudů k excesu z obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy.
8. Stěžovatel L. K., aniž by chtěl bagatelizovat své bezpochyby trestné jednání, uvádí, že toto jednání je standardně postihováno trestní sazbou v rozmezí 2 až 10 let, tedy sazbou, v rámci níž je dokonce možné uložení pouhého podmíněného trestu. S ohledem na kvalifikaci jeho jednání, kterého se podle závěrů soudů dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, však byl odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 10 let, tedy trestu, který bývá běžně ukládán za spáchání trestného činu vraždy. S ohledem na okolnosti případu má proto za to, že soudy měly při aplikaci zásady proporcionality trestní represe dospět k jiné - nižší výměře trestu (ostatně tímto pravidlem se řídil nalézací soud, jehož rozhodnutí bylo posléze vrchním soudem ve výroku o trestu zrušeno). K tomu stěžovatel namítá, že pokud byl trestán jako člen organizované skupiny působící ve více státech, musel o tom prokazatelně vědět. Stěžovatel však svoji obhajobu, na níž i nadále setrvává, založil právě na tom, že všechny členy skupiny ani neznal, nebyl si tedy vědom toho, že trestného jednání se účastní celá organizovaná skupina. Naopak soudy dospěly ke zcela nesprávnému závěru, že členové skupiny kooperující v rámci této organizované skupiny o sobě ani navzájem vědět nemusí a nemusí znát podrobnosti vzájemné spolupráce.
9. Stěžovatel A. F. poukazuje na exemplární a zcela nepřiměřený trest, který mu byl uložen vrchním soudem. Pro srovnání uvádí, že trest 14 let odnětí svobody mnohdy nedostávají ani pachatelé zvlášť závažného zločinu vraždy. Naopak krajský soud, vědom si toho, že stěžovatel neobchodoval s tzv. tvrdými drogami, tuto skutečnost promítl do výroku o trestu, když na případ stěžovatele aplikoval ustanovení §58 tr. zákoníku. Rovněž namítá, že důkazy ve věci byly hodnoceny zcela tendenčně a v neprospěch stěžovatele.
10. Ústavní soud posoudil obsah všech ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, neboť Ústavní soud by je mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také neprobíhalo-li dokazování v trestním řízení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene.
12. Na základě těchto obecnějších východisek, které limitují přezkum napadených soudních rozhodnutí Ústavním soudem, uvádí zdejší soud k jednotlivým námitkám stěžovatelů následující.
13. Námitka stěžovatele Š., směřující do důkazního řízení a do hodnocení důkazů stran způsobu zjišťování množství marihuany bez přítomnosti obhájce, byla shledána zjevně neopodstatněnou, neboť při procesu zajišťování důkazů a jejich následném provádění a hodnocení nedošlo k žádnému zásadnějšímu porušení procesních předpisů, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity. Navíc je třeba uvést, že pokud stěžovatel (teprve nyní) zpochybnil zákonnost a ústavnost nařízení domovních prohlídek a uvedl, že při vážení konopí či sušiny "nelze vyloučit lidskou chybu", mohl tyto jednotlivé úkony v přípravném řízení napadnout ústavní stížností již dříve, jelikož existuje konstantní judikatura zdejšího soudu, která tento přezkum připouští (tzn. napadení nařízení domovní prohlídky i jejího provedení). Jelikož tak ovšem stěžovatel neučinil, nedal Ústavnímu prostoru k věcnému přezkumu těchto námitek, jelikož je třeba respektovat princip subsidiarity ústavní stížnosti (viz dále bod 17).
14. K tomu je dále možné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, kterého se stěžovatel Š. vznesením svých námitek nepřímo dovolává a které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
15. Obdobné lze říci i k námitce stěžovatele F. stran tendenčnosti hodnocení důkazů. Oba stěžovatelé se snaží těmito námitkami zvrátit výsledky důkazního řízení ve svůj prospěch. Ústavní soud však neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrdí stěžovatel. Naopak, krajský soud a následně pak i vrchní soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatelů, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Obecné soudy postupovaly plně v souladu se zákonem a za situace, kdy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
16. Ústavní soud k tomu dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovateli kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatelé totiž ve skutečnosti nepoukazují na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizují pouze s - pro ně nepříznivým - výsledkem soudního řízení (zejména s výší uložených trestů) a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
17. Stěžovatel Š. pak vznesl i námitku ohledně nezákonnosti domovních prohlídek, u nichž došlo k zabavení rostlin marihuany a dalších usvědčujících důkazů a namítá, že o povolení domovních prohlídek rozhodoval místně nepříslušný soud. Podle místa domovní prohlídky měl ve věci dle mínění stěžovatele rozhodovat o povolení prohlídky Okresní soud v Kroměříži, namísto toho rozhodoval Okresní soud v Karviné. K uvedenému je v prvé řadě nutné říci, že tuto námitku stěžovatel vznáší poprvé až v ústavní stížnosti, a proto se jí Ústavní soud nemůže věcně zabývat, neboť uplatněním této námitky až v ústavní stížnosti bylo znemožněno obecným soudům, aby v případě důvodnosti této námitky zjednaly nápravu. Nad rámec toho je však nutno uvést, že Okresní soud v Karviné byl k nařízení domovní prohlídky vztahující se na obydlí stěžovatele Š. nacházející se v okrese K. v souladu s ustanovením §26 tr. ř. ve spojení s ustanovením §18 a §22 tr. ř. místně příslušný (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 13/17, nebo usnesení ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 6/17).
18. Stěžovatelé V., L. a K. dále namítají, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly trestnou činnost, které se měli stěžovatelé dopustit. Rozporují, že by se jim vytýkaného jednání dopustili jako členové organizované skupiny, která nadto měla přeshraniční charakter, přičemž se jedná o okolnosti, které podmiňují použití vyšší trestní sazby. Jestliže stěžovatelé argumentují nevědomostí o napojení na organizovanou skupinu, nespatřuje zdejší soud v závěrech obecných soudů, že se jedná pouze o účelovou obhajobu, žádný protiústavní deficit. Tuto argumentaci stěžovatelé ostatně uplatňují již od počátku trestní řízení a obecné soudy se s ní dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly (viz zejména odst. 22 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, odst. 19 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, odst. 82 - 83 a odst. 91 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
19. Právní kvalifikace jednání stěžovatelů v kvalifikované skutkové podstatě pak v sobě odráží i výměru zákonné trestní sazby. Stěžovatelé V., L., K. a F. svými ústavními stížnostmi brojí proti výměře trestu, který hodnotí jako nepřiměřeně přísný a dovolávají se aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku a snížení výměry trestu pod zákonnou sazbu.
20. Ohledně námitky neaplikování institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 odst. 1 tr. zákoníku považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že se jedná o mimořádný institut bez právního nároku, mající své místo pouze ve výjimečných situacích, přičemž posouzení této výjimečnosti je ponecháno na úvaze obecných soudů. Okolnosti, na základě kterých přistoupil nalézací soud k mimořádnému snížení trestu, vyhodnotil soud odvolací jako souhrn běžných polehčujících okolností. Ani v rámci poměrů stěžovatelů vznášejících tuto námitku nebyly zjištěny žádné specifické okolnosti, kvůli nimž by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby mohli důvodně pociťovat podstatně citelněji, než jiní pachatelé. Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné, natož pak extrémní, vybočení z kritérií stanovených trestním zákoníkem pro ukládání trestu. Stěžovateli uváděné okolnosti nelze považovat za okolnosti výjimečné, odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Ostatně s touto námitkou se ve vztahu ke všem výše zmíněným stěžovatelům dostatečně již vypořádal Nejvyšší soud, který neopomněl zdůraznit, že udělené tresty odnětí svobody odvíjející se od právní kvalifikace jednání byly uloženy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Takové tresty pak rozhodně nelze hodnotit jako exemplární a nepřiměřené (srov. odst. 64 - 65, odst. 91 a odst. 101 - 102 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ve skutečnosti tak argumentace stěžovatelů brojí daleko více proti samotnému zákonnému nastavení jednotlivých trestních sazeb, což je však primárně problém trestněprávní politiky a nikoliv individuálního hodnocení jednotlivých případů obecnými soudy.
21. Nadto je třeba uvést, že stěžovatelé Š. a L. poněkud opomenuli, že v jejich případě dokonce vrchní soud ve shodě se soudem nalézacím institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné sazby stále aplikoval, byť i pro ně rozhodnutí vrchního soudu znamenalo zpřísnění uložených trestů odnětí svobody.
22. Závěrem je možné shrnout, že všechny posuzované ústavní stížnosti jsou pouze pokračováním polemiky stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena primárně v rovině práva podústavního a stěžovatelé nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
23. Lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty všech stěžovatelů obsažené v ústavních stížnostech lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu