ECLI:CZ:US:2019:2.US.2921.19.1
sp. zn. II. ÚS 2921/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele K. H. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Sůrou, advokátem, se sídlem Štěpánkova 84, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 81/2019-1346 ze dne 28. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na rodinný život a práva na péči o své děti a jejich výchovu podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Řízení před obecnými soudy bylo zahájeno k návrhu stěžovatele, kterým se domáhal změny péče o své dcery, konkrétně svěření dcer do své výlučné péče, neboť dříve stanovená střídavá péče rodičů, realizovaná v intervalu jednoho týdne, podle něj nefungovala a nebyla v zájmu dcer. Okresní soud v Náchodě rozhodl rozsudkem č. j. 0 P 153/2012-1268 ze dne 20. 12. 2018 o změně péče, a to tak, že starší dceru svěřil do péče matky, upravil její styk se stěžovatelem (běžně každý lichý týden od čtvrtku 16.00 hod. do pondělí 8.00 hod., zvláště byl upraven prázdninový styk) a zavázal stěžovatele platit na její výživu částku 20 000 Kč měsíčně; mladší dceru okresní soud svěřil do péče stěžovatele, upravil její styk s matkou (běžně každý sudý týden v době od čtvrtku 16.00 hod. do pondělí 8.00 hod., se zvláštní úpravou prázdninového styku) a stanovil matce povinnost platit na její výživu částku 3 500 Kč měsíčně.
3. K odvolání matky Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu, a to tak, že starší dceru svěřil do péče matky, běžný styk starší dcery se stěžovatelem neupravil, vymezil pouze jejich prázdninový styk a stanovil stěžovateli výživné pro tuto dceru ve výši 25 000 Kč měsíčně; mladší dceru krajský soud svěřil do střídavé péče rodičů s asymetrickým intervalem (dcera bude vždy jeden týden v péči stěžovatele a poté dva po sobě následující týdny v péči matky, v druhém z těchto týdnů v pondělí odpoledne je stěžovatel oprávněn se s ní stýkat), zvláště upravil prázdninový režim péče o mladší dceru a oběma rodičům stanovil povinnost přispívat na její výživu (stěžovateli částkou 12 000 Kč měsíčně, matce částkou 1 200 Kč měsíčně). Ke změně úpravy běžného styku starší dcery se stěžovatelem přistoupil krajský soud s odůvodněním, že sama nezletilá si přála ponechat běžný styk se stěžovatelem na jejich dohodě; s ohledem na její věk (14,5 let) krajský soud její přání respektoval. Mladší dcera byla ponechána ve střídavé péči, neboť takto podle krajského soudu nebude narušen její sourozenecký vztah se starší sestrou ani vztah se stěžovatelem; došlo však ke změně režimu střídavé péče, a to s ohledem na nefunkčnost dosavadního režimu, dominantní citové pouto mladší dcery k matce a také přání mladší dcery, která je již ve věku (10,5 let), kdy jsou děti schopny formulovat svůj názor a nelze jej bez dobrého důvodu ignorovat. Výši výživného krajský soud změnil, neboť od posledního rozhodnutí došlo ke změně poměrů na straně stěžovatele i matky nezletilých i ke změně potřeb nezletilých; přitom, nově stanovená výše odpovídá aktuálním potřebám nezletilých dcer i možnostem rodičů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje rozhodnutí krajského soudu. Porušení svých práv spatřuje především v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, který se nevypořádal s kritérii vymezenými Ústavním soudem pro rozhodování v těchto případech. Stěžovatel má tedy za to, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je nedostatečné a z toho důvodu nepřezkoumatelné, zejména pokud jde o důvody svěření péče o mladší dceru ve větší míře matce a neupravení styku stěžovatele se starší dcerou. Krajský soud práva stěžovatele porušil také tím, že nezohlednil oprávněné zájmy dítěte; vhodnější by podle něj bylo, pokud by výchova mladší dcery byla svěřena stěžovateli a bylo rozhodnuto o jeho styku se starší dcerou. Krajský soud však převzal názor dcer, aniž zohlednil další okolnosti případu a zabýval se důvody názoru dcer, který je podle stěžovatele nepřípustně ovlivňován matkou dcer. Stěžovatel dále kritizuje výchovné postupy matky, které podle něj dcerám nesvědčí; a naopak má za to, že on je schopen zajistit dcerám kvalitní vzdělání, přípravu do budoucího života a dát jim kvalitní morální vlastnosti. Dle stěžovatele krajský soud nezohlednil ani to, že právě kvůli matce střídavá péče nefunguje, matka se stěžovatelem nekomunikuje ohledně dcer a bojkotuje jeho snahy o zlepšení stavu dcer. Stěžovatel vytýká krajskému soudu též nedostatečné posouzení kritéria zachování vztahů dcer s ostatními členy rodiny a vůbec to, že v napadeném rozsudku uvádí spíše skutečnosti ve prospěch stěžovatele, přestože pak rozhodl opačně. Závěrem stěžovatel vyslovuje nesouhlas se stanovením výše výživného, které je podle něj nepřiměřené a neodpovídá tomu, aby životní úroveň nezletilých dcer a stěžovatele a polorodých sourozenců nezletilých dcer byla stejná, naopak nezletilé dcery bezdůvodně zvýhodňuje. Stěžovatel poukazuje na to, že nezletilým dcerám zajišťuje stejnou životní úroveň, jakou má sám, částečně již naturálním plněním, a výživné, které pro ně má na základě napadeného rozhodnutí platit, bude z většiny spíše jakýmsi nadstandardem přesahujícím i jeho životní úroveň. Stanovené výživné nerespektuje ani právo stěžovatele na výchovu svých dcer a vylučuje ho z možnosti formovat jejich povahové vlastnosti, vést je k pracovitosti a skromnosti; zde stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489).
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích neshledal.
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena [nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), bod 27; nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637), bod 48]. Jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 971/18 ze dne 11. 9. 2018, bod 7 ; či usnesení sp. zn. III. ÚS 2912/19 ze dne 30. 9. 2019, bod 7).
11. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o svěřování dětí do péče, která obecné soudy musí v těchto případech posuzovat. Jedná se zejména o čtyři objektivní kritéria: existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče; míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a přání dítěte. Mimoto jsou ale obecné soudy povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti dotčeného případu vyžadují. Obecně pak platí, že v případě, že oba rodiče naplňují relevantní kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Svěření dítěte do střídavé péče tedy není samozřejmě jediným možným ani automatickým řešením při rozchodu rodičů; nicméně pokud oba rodiče projevují o dítě a o péči o něj skutečný a upřímný zájem a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, pak ústavně zaručená práva jejich i jejich dítěte (dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče. Tuto presumpci však lze vyvrátit, pokud k tomu jsou pádné důvody opírající se o nejlepší zájem dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), body 38 a 28; a další navazující judikatura, například nález I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016 (N 233/83 SbNU 637)].
12. Prizmatem shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a nedospěl k závěru, že by jím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, především jeho práva na rodinný život a práva na péči o své děti a jejich výchovu. Krajský soud podrobně přezkoumal poměry mezi nezletilými a rodiči, jejich potřeby, ale také jejich přání, neboť nezletilé jsou již ve věku, kdy jsou schopny utvořit a vyslovit svůj názor, který nelze zcela pominout, a to především v případě starší dcery, které v době podání ústavní stížnosti bylo téměř 15 let. Krajský soud také zohlednil dominantní citovou vazbu mladší dcery k matce. Uvážení těchto skutečností krajský soud rozvedl a také odůvodnil ve svém rozsudku, z nějž se tak dostatečně podává, jaké skutkové i právní závěry krajský soud učinil a o jaké důkazy se přitom opřel. Ústavní soud neshledal, že by krajský soud vybočil z ústavněprávních mezí a požadavků na rozhodování o péči o nezletilé děti, jak vyplývají z judikatury Ústavního soudu, včetně požadavku primárního zohledňování nejlepšího zájmu dětí. Ostatně svěření starší dcery do výlučné péče matky ani stěžovatel sám u krajského soudu nerozporoval a u mladší dcery byla ponechána střídavá péče obou rodičů. Nestanovení pevného běžného styku stěžovatele se starší dcerou a asymetrický režim střídavé péče o mladší dceru pak krajský soud odůvodnil přesvědčivým a ústavně dostatečným způsobem, takže Ústavní soud není oprávněn jej přehodnocovat. Z uvedeného rovněž vyplývá, že nelze přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
13. Rovněž stěžovatelovu námitku k výši výživného Ústavní soud považuje za neopodstatněnou. I tato část napadeného rozhodnutí je náležitě odůvodněna, s ohledem na změněné poměry rodičů i potřeby nezletilých dcer; a toto posouzení krajského soudu nevybočuje z mezí ústavnosti. Zjevně neodporuje ani nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015, na nějž stěžovatel odkazuje; Ústavní soud neshledal, že by stanovená výše výživného nepřípustně zasahovala do práva stěžovatele na výchovu svých dcer či porušovala jejich zájmy. Krajský soud naopak v souladu s citovaným nálezem při stanovení výživného pro obě dcery nepostupoval mechanicky a neurčil výživné ve výši přímo úměrné majetkovým možnostem a schopnostem stěžovatele; rovněž nic nesvědčí o porušení pravidla zásadně stejné životní úrovně rodičů a dětí (jak byl interpretován ve shora citovaném nálezu, viz zejména body 29 a 30), respektive o vyloučení stěžovatele z možnosti nastavit životní úroveň rodiny.
14. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu