ECLI:CZ:US:2019:2.US.2951.18.1
sp. zn. II. ÚS 2951/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek domu čp. 1073/42, BOŘIVOJOVA-PRAHA 3, se sídlem Bořivojova 1073/42, Praha 3, IČ: 27061205, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátem, se sídlem Medkova 913/48, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2018 č. j. 30 Co 181/2018-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho základních práv a svobod zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5. dubna 2018, č. j. 5 C 66/2018-50, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se rušení držby v žalobě blíže specifikovaného okapu a uvedení okapu v předešlý stav. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba byla u soudu podána až po uplynutí prekluzivní lhůty podle ustanovení §1008 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "o. z."). Dále uvedl, že žaloba není ani důvodná, neboť soud nemůže poskytnout ochranu protiprávnímu stavu.
3. Po odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2018, č. j. 3 Co 181/2018-72, rozhodnutí soudu první stupně změnil tak, že podané žalobě v celém rozsahu vyhověl. Zdůvodnil, že žaloba byla podána včas, neboť lhůtu je nutné počítat od konkrétního ohrožení držby, tedy odstranění napojení svodu stěžovatelem, jímž bylo fakticky zamezeno ve využívání svodu. Nelze ji počítat od výzvy stavebního úřadu z roku 2014, vydané na popud stěžovatele, aby žalobce odstranil napojení dešťového svodu. Opačný závěr by - dovedeno ad absurdum - znamenal, že jakákoli výzva směřující ke změně dosavadního stavu (či jiné jednání, z něhož by bylo možno dovozovat i jen pouhé potenciální ohrožení dosavadní držby) by po uplynutí 6týdenní lhůty umožňovala prakticky jakýkoli svémocný zásah proti dosavadní držbě, aniž by bylo možno se proti rušiteli bránit žalobou podle ustanovení §1003 či §1007 o. z.
4. Odvolací soud dále konstatoval důvodnost žaloby, přičemž zdůraznil, že nečiní závěr o tom, zda předmětné právo žalobci skutečně náleží, neboť to nebylo smyslem řízení, pouze má ve smyslu ustanovení §178 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, za prokázanou existenci poslední držby (žalobce) i její svémocné rušení (ze strany stěžovatele). Námitka proti žalobě z vypuzené držby podle §1007 o. z., že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil, v tomto případě není relevantní, jelikož k napojení odvodu došlo v souvislosti se stavebním řízením, jehož účastníky byli též vlastníci (sousední) nemovitosti stěžovatele, který pak odvod několik let toleroval; spor o svod je dokumentován až od roku 2014, tj. cca. po 7 letech od realizace svodu. Z tohoto pozdějšího sporu pak již nelze dovozovat, že by měl žalobce od počátku nepravou držbu.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýká extrémní nesoulad závěrů se skutkovými zjištěními, částečně chybějící odůvodnění rozhodnutí, ústavně nekonformní a nesrozumitelné zdůvodnění dobré víry žalobce. Dále namítá, že je jazykový popis okapu zmatečný, a proto není jasné, čeho se rušená držba týká, odvolací soud navíc nezohlednil námitku stěžovatele proti žalobě z vypuzené držby podle §1007 o. z., že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil. Rozhodnutí je pro jeho zmatečnost nepřezkoumatelné a nevykonatelné.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. června 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky se závěry obecných soudů je jeho nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jeho případu. Odvolací soud stěžovateli náležitě objasnil, proč napadené rozhodnutí vydal, a zodpověděl všechny jeho námitky. Nejedná se tedy o zmatečné ani nevykonatelné rozhodnutí. Ústavní soud neshledal zdůvodnění dobré víry žalobce za založené na ústavně nekonformní argumentaci a s ohledem na účel a smysl řízení o žalobě z vypuzené držby neshledal v postupu odvolacího soudu žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu