ECLI:CZ:US:2019:2.US.303.19.1
sp. zn. II. ÚS 303/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. H. D., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem Ressiova 1754/3, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2018 č. j. 4 To 440/2018-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2018 č. j. 40 Nt 641/2018-10 o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu a o nepřijetí písemného slibu ani peněžité záruky.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že je nedůvodně omezován na svobodě a že není důvod ho i nadále držet ve vazbě, a proto spojil ústavní stížnost s návrhem na projednání věci mimo pořadí. Stěžovatel tvrdí, že se nedopustil trestného činu, a to ani kvalifikovaných skutkových podstat, což je zřejmé již na počátku trestního stíhání, tudíž je podle něj porušována zásada presumpce neviny. Obecné soudy podle něj měly lépe zvážit, zda nelze účel vazby nahradit jinak. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů s tím, že pokud svědci tvrdí, že od něj kupovali opakovaně pervitin, jsou osobami se sníženou věrohodností. Stěžovatel se též nedomnívá, že by v jeho případě hrozil útěk. Za zcela nepřípustné považuje stěžovatel odůvodnění krajského soudu, že s ohledem na skutečnost, že dosud nebylo zjištěno, odkud měl stěžovatel pervitin brát, kde je varna, kdo jej distribuoval atd., tak zde je pravděpodobnost, že další osoby budou mít zájem na tom, aby byl stěžovatel dále pro orgány v činné v trestním řízení nedosažitelný. Taková myšlenka podle stěžovatele zakládá nový vazební důvod, který však není trestním řádem upraven a není tak možné držet stěžovatele ve vazbě z tohoto důvodu. Stěžovatel argumentuje, že se nikdy před orgány činnými v trestním řízení neskrýval, nikdy nikam před nimi neprchal, nevyhýbal se nikdy ani žádnému trestu, protože žije řádný život a nebyl nikdy trestaný, má stálé bydliště, kde bydlí i jeho družka a děti. S ohledem na to, že stěžovatel nebyl nikdy trestaný a nebylo prokázáno, že by trestná činnost měla být zdrojem obživy rodiny, pak není ani proč předpokládat opakování trestné činnosti.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
7. V posuzovaném případě obecné soudy vysvětlily, z čeho dovozují obavu z útěku i opakování trestné činnosti stěžovatele, přičemž toto vysvětlení není nijak excesivní či ústavně nepřijatelné.
8. K námitce porušením zásady presumpce neviny v napadeném rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi právním státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svou moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny však neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc. I proto pro vážné zásahy do základních práv osob v rámci trestního řízení (jako je vazba, zajištění finančních prostředků či domovní prohlídka) je ze strany soudů třeba uvést argumentaci svědčící o důvodném podezření vůči příslušné osobě, a ta pak nemůže být považována za porušení zásady presumpce neviny. Příslušný soud pečlivě odlišoval argument vážným podezřením od tvrzení o vině ze spáchání trestného činu takovým způsobem, jaké je v rozhodnutích o vazbě obvyklé a žádoucí.
9. Omezení osobní svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími se s ohledem na výše uvedené v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu