ECLI:CZ:US:2019:2.US.3032.18.1
sp. zn. II. ÚS 3032/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele F. Č., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Břeclav, Za Bankou 3087/3, zastoupeného Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem, se sídlem Břeclav, Národních hrdinů 12/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, č. j. 3 To 215/2018-28 a proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 5. 2018, č. j. 2 PP 30/2018-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Okresní soud v Břeclavi rozhodl tak, že podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku zamítl žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 8 měsíců z rozsudku Okresního soudu Ostrava ze dne 30. 11. 2012 sp. zn. 74T 14/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu Ostrava ze dne 20. 5. 2013 sp. zn. 3To 86/2013 a v trvání 55 měsíců z rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 30T 163/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 8To 414/2015. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 4. 6. 2018 stížnost, ve které argumentoval tím, že soud prvního stupně dal příliš důraz na jeho trestní minulost a je toho názoru, že došlo k porušení zákazu dvojího přičítání k tíži. Stěžovatel uvedl, že byl sice odsouzen za pokus těžkého ublížení na zdraví a šíření nakažlivé nemoci, ovšem dle jeho názoru nikdo z poškozených se nenakazil, někteří dokonce věděli o jeho HIV pozitivitě a někteří po něm přesto dál požadovali sexuální kontakty. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel splnil pouze první zákonem požadovanou podmínku ve smyslu §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť vykonal potřebnou část z obou postupně vykonávaných trestů odnětí svobody. Dále je v napadeném usnesení konstatováno, že stěžovatel s ohledem na jeho současný postoj k trestné činnosti a absenci sebekritického náhledu a především skutečnost, že se dopouštěl další závažné úmyslné trestné činnosti i během výkonu, nesplnil ani druhou podmínku požadovanou pro podmíněné propuštění, tedy svým chováním ve výkonu trestu neprokázal polepšení. S ohledem na jeho sklony k trestné činnosti a rozbor jeho trestní minulosti není splněna ani podmínka třetí, tedy předpoklad, že odsouzený v případě podmíněného propuštění povede v budoucnu řádný život.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v napadených rozhodnutích obecných soudů nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a to zejména s poukazem na jeho trestní minulost a samotné okolnosti spáchání trestné činnosti, za niž si odpykává trest. Stěžovatel má za to, že tento postup není v souladu se zákonem, jakož i ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při posuzování naplnění podmínky prognózy vedení řádného života v budoucnu je třeba mít na paměti, že tato prognóza se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného. K tomuto závěru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. K argumentaci stěžovatele výše citovaným rozhodnutím Ústavního soudu je nutno poukázat, že Ústavní soud konstantně judikuje, že východiskem pro posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění je hodnocení, zda došlo ke skutečnému polepšení a nápravě odsouzeného, neboť právě náprava odsouzeného nejefektivněji vede k ochraně společnosti, tedy k naplnění účelu trestního práva ve společnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313), nález sp. zn. IV. ÚS 144/05 ze dne 29. 8. 2005 (N 166/38 SbNU 327) či nález sp. zn. III. ÚS 68/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 121/37 SbNU 535)]. Cílem je však opravdová, nikoli formální, změna odsouzeného; formální faktory tak mají hrát minimální roli; je totiž nezbytné rozlišovat mezi pouhou vnější adaptací odsouzeného na podmínky výkonu trestu a jeho skutečnou vnitřní proměnou, která je podstatná pro rozhodnutí o podmíněném propuštění (srov. NOVOTNÝ, O. O trestu a vězeňství. Praha: Academia, 1969, str. 206; nález I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017, bod 32). Skutečnost, že výlučně trestní minulost stěžovatele nemůže být argumentem pro zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, Ústavní soud založil na tom, že nelze judikatorně zcela vyloučit možnost podmíněného propuštění pro jakkoli definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů či pachatelů velmi závažné kriminality, pokud zákonodárce obecně připustil možnost podmíněného propuštění u všech odsouzených. Každý případ je třeba hodnotit individuálně a rozhodnutí o podmíněném propuštění je nutné odůvodnit vzhledem k osobě konkrétního odsouzeného, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace (viz nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018).
8. V posuzovaném případě se pak obecné soudy neodchýlily od výše citované judikatury Ústavního soudu, možnosti stěžovatelova polepšení totiž posuzovaly v kontextu několika náhledů, jak vyžaduje zákon a judikatura Ústavního soudu. Obecné soudy se zabývaly nejen stěžovatelovou trestní minulostí, ale i jeho náhledem na vlastní trestní minulost i vývojem jeho trestné činnosti a předpoklady, zda povede v budoucnu řádný život.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu