ECLI:CZ:US:2019:2.US.3034.19.1
sp. zn. II. ÚS 3034/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem Holušická 2221/3, Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2019, č. j. 8 Afs 100/2017-60, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává zejména následující. Specializovaný finanční úřad (dále jen "správce daně") uložil několika zajišťovacími příkazy stěžovatelce zajistit úhradu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2011 - červenec 2011, září 2011 a listopad 2011, a to složením jistoty na depozitní účet správce daně v celkové výši 79 222 667 Kč. Stěžovatelka se proti rozhodnutí správce daně bránila v rámci daňového řízení a následně i podáním správní žaloby. Ta byla rozsudkem Městského soudu v Praze zamítnuta a stěžovatelka proto podala kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl.
3. Stěžovatelka namítá, že správce daně v zajišťovacích příkazech neuvedl konkrétní důvody, které má vzhledem k obavám o výběr daně v budoucnosti, stejně jako neodůvodnil výpočet zajišťované částky. Úvahy správce daně nevysvětlovaly, proč by měla být daň v budoucnu nedobytná či proč by mělo být její vybrání spojeno se značnými obtížemi. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je předpoklad případných obtíží při vybírání daně při vydání zajišťovacích příkazů klíčový. Bez této obavy, řádně zdůvodněné a podložené konkrétními skutečnostmi, nelze příkaz vydat. K tomu stěžovatelka dodává, že správní soudy nedostály ani své povinnosti přezkoumat, zda správce daně své obavy ve smyslu §167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") nejen dostatečně formuloval, ale i náležitě vyjádřil, včetně zdůvodnění, zda mají tyto obavy i racionální základ. V napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka postrádá úvahu o tom, zda jí nebyly neoprávněně zadržovány finanční prostředky a nedošlo k zásahu do jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou správních soudů. Oba tyto aspekty, tedy vyhodnocení skutkového stavu i vysvětlení výkladu podústavního práva, přitom Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci provedl dostatečně a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal žádné extrémní vybočení z logiky či extrémní nesoulad mezi skutkovými východisky a právními závěry, z nich vyvozenými.
7. Jak se podává z napadeného rozsudku, kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta s odůvodněním, že rozhodnutí Městského soudu v Praze, které stěžovatelka kasační stížností napadá, odpovídá kritériím přezkoumatelnosti, stejně jako ve věci přezkoumávané zajišťovací příkazy. Správní soud náležitě popsal skutkový stav věcí a neopomněl se vypořádat se všemi stěžovatelčinými námitkami. Ostatně pokud stěžovatelka mohla se závěry Městského soudu v Praze polemizovat, vyvrací tím sama svoji námitku nepřezkoumatelnosti (viz odst. 26 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
8. Stejně tak vydané zajišťovací příkazy v souladu s ustanovením §167 odst. 1 daňového řádu a s judikaturou Nejvyššího správního soudu vycházejí z přiměřené pravděpodobnosti ve vztahu ke stanovení daně a odůvodněné obavy o její budoucí dobytnost. Silné indicie stran obav z budoucí dobytnosti dosud nestanovené daně vyjádřil již Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí, stejně tak se správní orgány a následně i Městský soud v Praze vyjádřily k předpokladu budoucího vývoje stěžovatelčiny ekonomické situace z hlediska proporcionality k přijatému opatření spočívajícímu ve vydání zajišťovacích příkazů (viz odst. 28 - 39 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
9. Pozornosti Ústavního soudu rovněž neuniklo, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které učinila i předmětem kasační stížnosti a se kterými se již náležitě vypořádal Nejvyšší správní soud, přičemž Ústavní soud nemá důvod se od náležitě odůvodněných závěrů Nejvyššího správního soudu jakkoliv odchylovat.
10. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstálo a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu