ECLI:CZ:US:2019:2.US.304.19.1
sp. zn. II. ÚS 304/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Formana, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Na Poříčí 12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, č. j. 23 Co 312/2018-328, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že žalobkyně (ČEZ distribuce a. s.) se na žalovaném (stěžovateli) domáhala zaplacení částky 82.208,08 Kč jako náhrady škody s odůvodněním, že je provozovatelem distribuční soustavy podle energetického zákona. Dne 30. 10. 2014 bylo totiž kontrolou zjištěno, že stěžovatel provádí neoprávněný odběr elektřiny. V důsledku toho žalobkyni vznikl nárok na náhradu škody a dále nárok na náhradu nákladů na zajištění neoprávněného odběru (jedná se zejména o odměnu za práci kontrolních techniků, jejich dopravu na odběrné místo, náklady za vypracování znaleckého posudku atp.). Na základě tohoto skutkového stavu Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 C 329/2017-282, uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 95 706,84 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a výrokem II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele změnil Krajský soud v Praze tento prvostupňový rozsudek nyní napadeným rozsudkem tak, že "žaloba se zamítá v částce 48 179,32 Kč s příslušenstvím a v částce 47 527,52 Kč s příslušenstvím se potvrzuje". Výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ke změně rozsudku ve věci samé dospěl zejména proto, že jinak posoudil otázku promlčení nároku žalobkyně.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. již nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je třeba konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje hlubší ústavněprávní argumentaci a ve své podstatě jen rozporuje skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry. Oba soudy vyšly z toho, že elektroměr stěžovatele byl poškozen způsobem, aby indikoval menší než skutečnou spotřebu elektrické energie. K zásahům do elektroměru došlo opakovaně tak, že indikoval nesprávnou spotřebu po několik let po sobě. V roce 2014 pak indikoval správnou spotřebu, neboť jeho kontrola proběhla dříve, než do něj bylo eventuálně znovu zasaženo. Protože odpovědnost stěžovatele ve vztahu k elektroměru je objektivní, tzn. bez ohledu na to, kdo a jakým způsobem do něj neoprávněně zasáhl s tím, že stěžovateli uložená sankce podle energetického zákona a jeho prováděcích předpisů má funkci nejen kompetenční ale i sankční, určil s ohledem na promlčení větší části nároku žalobkyně odvolací soud náhradu škody tak, že období 303 dnů (od 1. 1. 2014 do 30. 10. 2014, kdy dne 30. 10. 2014 byl neoprávněný odběr zjištěn) vynásobil "sankční spotřebou" (respektive její cenou) za jeden den. Při určení výše sankční spotřeby na jeden den přitom vycházel nejen z maximální možné spotřeby, kterou lze dovodit z technických parametrů sítě a z prováděcích předpisů k energetickému zákonu, ale v souladu s nálezem sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015 (N 141/78 SbNU 183) zohlednil i výši odběru elektrické energie před neoprávněným odběrem (přiměřenost této části výpočtu ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje).
7. Stěžovatelova argumentace, že v roce 2014 už k žádnému neoprávněnému odběru nedocházelo, se tak nesetkává s podstatou odůvodnění rozsudku zvláště krajského soudu, neboť ten stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni ve výroku jeho rozhodnutí uvedenou částku nikoliv jako "dopočítání do reálné spotřeby", nýbrž primárně jako sankci za poškození elektroměru, protože dovodil, že stěžovatel si byl jeho poškození minimálně vědom, a to po dlouhou dobu. Výši sankce vypočetl jak výše uvedeno s tím, že k ní připočetl náklady ve výši 13.498 Kč za zjištění neoprávněného odběru. Byť stěžovatel tvrdí, žalobkyně výši naposledy zmiňované částky nijak nedoložila (například fakturou atp.), ani Ústavní soud nemá důvod náklady na zjištění neoprávněného odběru zpochybňovat, když tyto již (i pro svůj rozsah) zjevně nemají ústavněprávní relevanci.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné, přičemž stěžovatel ve skutečnosti neuplatňuje ústavněprávní argumentaci, nýbrž brojí proti výsledku řízení před obecnými soudy, s nímž není srozuměn. Ústavní stížnost však není určena k přehodnocení výsledku dokazování před obecnými soudy, nýbrž pouze k ochraně základních práv, k čemuž však ze shora uvedených důvod zjevně nedošlo.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu