ECLI:CZ:US:2019:2.US.3047.19.1
sp. zn. II. ÚS 3047/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aelita Financial Services Corporation, se sídlem Oliaji Trade Center 12, Victoria, Seychelská republika, zastoupené Mgr. Filipem Stárkem, advokátem se sídlem Beethovenova 16, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 29 Cdo 577/2019-449, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. Z podané ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává následující. Právní předchůdce stěžovatelky se jako žalobce domáhal na žalované správkyni konkursní podstaty zaplacení částky přesahující 6 mil. Kč s úrokem z prodlení jako části pohledávky z bezdůvodného obohacení. Tato pohledávka vznikla tak, že právní předchůdce stěžovatelky poté, co byla podána žaloba o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, složil do konkursní podstaty úpadce částku 10 mil. Kč jako obvyklou cenu zástavy. Následně bylo žalovanou správkyní konkursní podstaty sděleno, že tato částka obvyklé ceně nemovitostí neodpovídá. Proto právní předchůdce žalobce požadoval vrácení uvedené částky, správkyně konkursní podstaty toto však odmítla s tím, že dosud nebylo rozhodnuto o vylučovací žalobě. Následně došlo k částečnému zpětvzetí žaloby a řízení bylo rozhodnutím soudu co do jistiny zastaveno. Předmětem řízení tak zůstal úrok z prodlení, který právní předchůdce stěžovatelky vyčíslil na částku 2 100 334,64 Kč.
3. Rozsudkem soudu prvního stupně byla žaloba o zaplacení částky 2 100 334,64 zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem a následné dovolání bylo nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu s odkazem na §243 odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost.
4. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím je de facto legalizován stav, kdy v konkurzní podstatě je po dobu rozhodování soudu o vylučovací žalobě současně jak nemovitost, tak peněžité plnění. Správce konkurzní podstaty tak může nakládat s oběma věcmi a brát z nich zároveň plody i užitky. Zároveň je pak po dobu jednání soudu omezeno vlastnické právo stěžovatelky, a to bez náhrady a bez zákonného důvodu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Oba tyto aspekty přitom Nejvyšší soud v daném případě provedl dostatečně a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal žádné extrémní vybočení z logiky či extrémní nesoulad mezi skutkovými východisky a právními závěry, z nich vyvozenými.
8. Jak se podává z napadeného usnesení, dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť v posouzení dovoláním předestřené otázky byla rozhodnutí soudů nižších stupňů v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve věci vysvětlil, že teprve dnem pravomocného rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby vzniklo na straně stěžovatelky právo na vydání bezdůvodného obohacení. Následná splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení nastává ke dni následujícímu po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění. Taková výzva přitom může vyvolat splatnost jen v případě, kdy pohledávka již existuje (tj. v nyní projednávané věci až po pravomocném rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby). V daném případě proto obecné soudy uzavřely, že vymáhaná pohledávka (tj. úrok z prodlení za dobu, která předcházela vynesení rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby) nevznikla, přičemž tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a proto muselo být dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
9. Jak se přitom podává z velmi stroze pojaté ústavní stížnosti, stěžovatel tuto okolnost (tzn. že v řízení předcházejícím podání dovolání obecné soudy rozhodly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) vůbec nezpochybnil a pouze polemizuje se správností vysloveného právního závěru. V tomto případě však měl primárně brojit proti rozhodnutí odvolacího, případně i prvostupňového soudu. Jen pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že namítaný čl. 2 odst. 3 Listiny neobsahuje žádné základní právo, kterého by se bylo lze domáhat v řízení o ústavní stížnosti, jelikož se jedná o zakotvení jednoho ze základních principů právního státu.
10. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstálo a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, když shledal, že jejím obsahem není žádná ústavněprávně relevantní argumentace, nýbrž pouhé vyslovení nesouhlasu s výsledkem soudního řízení, což však pochopitelně nepožívá (a z povahy věci ani požívat nemůže) ústavněprávní ochrany.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu