ECLI:CZ:US:2019:2.US.3072.19.1
sp. zn. II. ÚS 3072/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Daniely Stöckbauerové, zastoupené Mgr. Janou Roušalovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 6. 2019, č. j. 10 C 8/2019-65, za účasti Okresního soudu v Semilech, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstata sporu, který vyústil v podání nyní projednávané ústavní stížnosti, spočívala do značné míry v přesvědčení stěžovatelky, že žalovaný dlouhodobě a bez právního důvodu užíval část jejího pozemku. Stěžovatelka mu nejprve nabídla předmětnou část pozemku odkoupit, žalovaný však na tuto nabídku nepřistoupil. Proto stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu v Semilech (dále jen "okresní soud"). Tou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady za užívání předmětné části pozemku. Předběžnou otázkou v tomto řízení bylo, kdo je jejím vlastníkem. Zatímco žalovaný tvrdí, že předmětnou část pozemku vydržel, stěžovatelka odkazuje na zápisy v katastru nemovitostí a v pozemkových knihách. Okresní soud dal v tomto sporu za pravdu žalovanému a žalobu o zaplacení částky 1.665 Kč s úroky z prodlení napadeným rozhodnutím zamítl.
2. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka včasnou ústavní stížnost, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí okresního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Její argumentace je následující.
3. Zaprvé, okresní soud zasáhl do jejího práva na ochranu vlastnictví, a to tím, že ji připravil o část pozemku, který dříve patřil jejím předchůdcům a ke kterému má i nadále vlastnické právo. O tom měl žalovaný i jeho právní předchůdci vědět, a nemohli být proto v dobré víře ohledně tvrzení, že jim předmětná část pozemku patří. Zadruhé, okresní soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, a to tím, že neuvedl, co dovodil z jednotlivých provedených důkazů, a tím, že se stěžovatelkou zacházel nerovně při poskytování poučení.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K tomuto závěru ho vedly následující důvody.
5. Strany mezi sebou vedou spor o částku 1.655 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek uvedených v napadeném rozhodnutí. Jedná se tedy o částku, u níž zákonodárce zásadně neumožňuje podat odvolání ani dovolání. Tuto skutečnost nelze při rozhodování o ústavní stížnosti opomenout.
6. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud mj. přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 3462/16 ze dne 15. 11. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je ji tudíž nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 315/17 ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1998/16 ze dne 28. 7. 2016).
7. Ústavní soud došel v dané věci k závěru, že částku, která je předmětem tohoto řízení, lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit právě za částku bagatelní.
8. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti (s výjimkou extrémních situací) pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2507/19 ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002). O extrémní situaci by se přitom jednalo zejména tehdy, pokud by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 ze dne 11. 3. 2010). Důvodem, pro který Ústavní soud výjimečně přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci i v případě bagatelních částek, může být také okolnost, že se v konkrétním případě jedná o zcela zjevný zásah do základních práv stěžovatele (popřípadě jiných osob), anebo tento případ evidentně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, popř. zájmy státu (viz kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. 2050/14 ze dne 10. 3. 2015). Vady podobného charakteru, popřípadě zmíněnou potřebu ústavněprávního výkladu, však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
9. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížnosti, námitky stěžovatelky jsou zejména skutkové povahy, přičemž platí, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Okresní soud přitom pečlivě a podle zásady volného hodnocení důkazů posoudil předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Žalovaný a jeho právní předchůdci se podle soudu chopili držby části pozemku oprávněně a vlastnické právo k ní nabyli v souladu se zákonnými předpoklady vydržení. Okresní soud uzavřel, že žalovaný neužívá předmětnou část pozemku bez právního důvodu, a žalobě stěžovatelky proto nemohl vyhovět. Závěry ohledně nabytí vlastnického práva vydržením, proti kterému stěžovatelka brojí ústavní stížností, považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné (bod 3 až 6 napadeného rozhodnutí). Stejně tak se okresní soud vyrovnal se stěžovatelčinou námitkou ohledně jeho poučovací povinnosti (bod 7 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud nemá, s respektem k jeho postavení v ústavním systému, důvod závěry okresního soudu jakkoliv zpochybňovat. Napadené rozhodnutí není projevem svévole a ani není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ve shora zmíněném smyslu. Do závěrů okresního soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu v dané věci zasahovat.
10. Z výše nastíněných důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu