ECLI:CZ:US:2019:2.US.316.19.1
sp. zn. II. ÚS 316/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Ratislavové, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, se sídlem Heršpická 813, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 319/2018-48 ze dne 25. 10. 2018 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 A 113/2018-67 ze dne 31. 8. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá zásah do svého práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Úřad městské části města Brna, Brno-střed, rozhodnutím ze dne 29. 3. 2016 č. j. MCBS/2016/0014733/CHOM, rozhodl o umístění stavby Viladům R. na pozemcích parc. č. X1, X2 a X3, k. ú. Stránice, obec B. Magistrát města Brna rozhodnutím ze dne 25. 7. 2016 č. j. MMB/0286473/2016 rozhodnutí prvního stupně zrušil a věc vrátil úřadu městské části k novému projednání. Následně bylo zahájeno u Krajského úřadu Jihomoravského kraje přezkumné řízení, v němž krajský úřad rozhodnutím ze dne 17. 8. 2017 č. j. JMK 113951/2017, zrušil rozhodnutí magistrátu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo pro místní rozvoj (dále též "žalovaný") potvrdilo svým rozhodnutím ze dne 31. 5. 2018 rozhodnutí krajského úřadu. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť byla podána proti úkonu, který není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Krajský soud neopomněl vývoj judikatury, která v některých případech považuje i rozhodnutí vydané v přezkumném řízení za soudně přezkoumatelné. Nyní posuzovaný případ je však odlišný, neboť nebylo zasaženo do existujících hmotných práv účastníků původního správního řízení nabytých pravomocným rozhodnutím správního orgánu. V této věci totiž ani v době rozhodnutí krajského úřadu v přezkumném řízení neexistovalo konečné pravomocné rozhodnutí ve věci, ze kterého by bylo možné vyvodit zásah do práv stěžovatelky.
3. Nejvyšší správní soud pak stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl s tím, že krajský soud rozhodl správně, neboť procesní stav věci se nachází ve fázi "znovuotevřeného" odvolacího řízení, které je vedeno magistrátem ve věci odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby. Rozhodnutí, které stěžovatelka napadla žalobou, tedy není rozhodnutím konečným, byť je rozhodnutím pravomocným. V rámci odvolacího řízení u magistrátu je otázka umístění sporné stavby nyní řešena meritorně a stěžovatelka má možnost vyjádřit v rámci tohoto řízení svůj nesouhlas se závěry, které v rámci přezkumného řízení vyslovili krajský úřad a žalovaný, nabídnout protiargumenty a důkazy. Poskytnutí soudní ochrany v této fázi řízení by bylo předčasné, neboť věc sama dosud nebyla v rámci veřejné správy pravomocně skončena.
4. Stěžovatelka poukazuje na to, že jádrem ústavní stížností je, zda podání správní žaloby proti prvostupňovému a druhostupňovému rozhodnutí je předčasné nebo již je přípustné. Dle stěžovatelky je její případ natolik specifický a v judikatuře neřešený, že opravňuje závěr, že v její věci už k zásahu do právní sféry došlo, a proto se jí mělo dostat soudní ochrany. Stěžovatelka má za to, že by se mohlo jednat i o věc s takovým přesahem, že je potřeba i názoru Ústavního soudu. Krajský úřad Jihomoravského kraje, Odbor územního plánování a stavebního řádu se meritorně vyjádřil k souladu stavebního záměru s Územním plánem města Brna, a to co do zejména charakteru okolí, výpočtu Indexu podlažní plochy, dotčení stěžovatelky coby souseda a spoluvlastníka sousední části dvojdomu nad míru obvyklou i stanoviskem, že daným stavebním záměrem nebude snížena tržní hodnota nemovitosti stěžovatelky. Tento jeho názor potvrdilo i Ministerstvo pro místní rozvoj. Tento názor je pro Odbor územního a stavebního řízení magistrátu města závazný a tento jej musí akceptovat a promítnout do svého rozhodnutí, čímž dochází k zásahu do právní sféry stěžovatelky, neboť by bez nich nadále platilo, že záměr je v rozporu s územním plánem. Stěžovatelka se domnívá, že je třeba respektovat pravidlo in dubio pro revisio, navíc je přesvědčena, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu (příslušného ministerstva) nebyly řádně vypořádány všechny její námitky. Z toho pak plyne, že odmítnutí soudního přezkumu je neudržitelné a rozporné s principy právního státu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Obecné soudy náležitě odůvodnily stěžovatelce, proč se nebudou její žalobou proti "znovuotevření" řízení ve věci územního rozhodnutí pro stavební záměr Viladům R. Správní soudy se mohou zabývat přezkumem věci až v případě konečného rozhodnutí, nikoli rozhodnutím, jímž bylo v podstatě řízení pouze "znovuotevřeno". Ostatně i Ústavní soud vychází z toho, že může přezkoumávat až "konečná" rozhodnutí, jimiž je reálně zasaženo do základních práv stěžovatelů. V nyní posuzovaném případě přistoupil k přezkoumání napadených rozhodnutí, avšak jen v tom rozsahu, zda ze strany obecných soudů nedošlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na přístup k soudu. Z důvodů výše uvedených a obecnými soudy náležitě vysvětlených však Ústavní soud dospěl k závěru, že toto stěžovatelčino právo dotčeno neústavním způsobem nebylo. Soudy provedeny výklad spočívající v tom, že teprve konečné rozhodnutí ve věci umístění stavby bude soudně přezkoumatelné a že stěžovatelce není upřena možnost soudní ochrany, nebude-li s konečným rozhodnutím ve věci samé souhlasit. Bude pak moci požádat o přiznání odkladného účinku žaloby, tudíž má k dispozici dostatek právních nástrojů pro ochranu svých práv.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu