ECLI:CZ:US:2019:2.US.320.19.1
sp. zn. II. ÚS 320/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Rumunská 12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018 č. j. 8 Tdo 1113/2018-54, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 9 To 75/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017 č. j. 73 T 3/2017-990, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání pomoci k zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchanému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem jeho odvolání zamítl; následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v odsuzujícím rozsudku městského soudu existuje podstatný rozpor mezi skutkovou a právní větou, neboť ze skutkové věty nijak nevyplývá, že svým jednáním někoho uvedl v omyl, resp. koho měl v omyl uvést. Poukazuje na to, že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že Š. K. (tj. hlavní pachatel, k jehož pokusu o podvod měl stěžovatel pomáhat) uvedl v omyl Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl dědické řízení, což je však v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (stěžovatel konkrétně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004, jež bylo publikováno pod číslem R 24/2006), podle níž nelze civilní soud uvést v omyl, a to ani v případě dědického řízení. Naplnění zákonného znaku trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, který spočívá v uvedení omyl, využití něčího omylu či v zamlčení podstatných skutečností, podle stěžovatele nevyplývá ani z výroků, ani z odůvodnění napadených rozhodnutí.
4. Stěžovatel dále brojí tomu, že trestní soudy svá zjištění selektivně založily na výsledcích znaleckého posudku RNDr. Miloslava Musila, znalce z oboru kriminalistiky a písmoznalectví, a že bezdůvodně zlehčovaly závěry Ing. Davida Hermana, znalce z oboru kriminalistiky, který ve svém znaleckém posudku dospěl k odlišným závěrům, jež zároveň zpochybňovaly klíčový prvek obžaloby, totiž že podpis na závěti předložené notáři byl do této závěti zkopírován. Zdůrazňuje, že opakovaně navrhoval, aby bylo toto znalecké dokazování doplněno o revizní znalecký posudek, avšak trestní soudy tomuto návrhu nevyhověly. Protichůdnost výsledků znaleckých posudků podle jeho názoru vyžadovala uplatnění principu in dubio pro reo a zproštění obžaloby. Stěžovatel konečně tvrdí, že nemohl vědět o tom, že podpis na závěť byl vložen jinak, než vlastnoručním podpisem zůstavitele, a že nemohl mít povědomost ani o tom, jaký majetek je nebo měl být předmětem závěti.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala, přičemž Ústavní soud konstatuje, že se trestní soudy námitkami stěžovatele pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
8. Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně rozporu mezi skutkovou a právní větou odsuzujícího rozsudku, resp. absence specifikace, který subjekt měl být jednáním hlavního pachatele uveden v omyl, odkazuje Ústavní soud na podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (č. l. 12-13). Nejvyšší soud zde přisvědčil stěžovateli, že soud prvního stupně chybně a v rozporu se stávající judikaturou uvedl, že subjektem uvedeným v omyl měl být Obvodní soud pro Prahu 1, který vedl dědické řízení. Nejvyšší soud zároveň vysvětlil, že z ustálené judikatury vyplývá, že za osobu uváděnou v omyl je třeba v takovém případě považovat oprávněného dědice, přičemž odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 305/2010. Nejvyšší soud konečně konstatoval, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dostatečně patrné naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku). Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by měl s těmito úvahami polemizovat, zvláště když stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, jíž by na tyto úvahy reagoval.
9. Jako opodstatněnou nevyhodnotil Ústavní soud ani námitku stěžovatele týkající se průběhu a výsledků znaleckého dokazování, jež mělo za cíl objasnit zásadní skutečnost, tedy zda podpis na závěti, kterou Š. K. jako hlavní pachatel předložil notáři, byl padělán, resp. byl do této závěti dokopírován, jak uváděla obžaloba. Trestní soudy si byly vědomy důležitosti provedení a vyhodnocení předložených znaleckých posudků, jakož i toho, že znalecký posudek dr. Musila (potvrzující zkopírování podpisu do závěti) a znalecký posudek Ing. Hermana (předložený obhajobou) se ve svých závěrech liší.
10. Ústavní soud má za to, že se s tímto problémem vyrovnal zejména vrchní soud rozhodující ve věci jako soud odvolací. Ten v rámci přezkumu odsuzujícího rozsudku městského soudu oba uvedené znalce předvolal, vyslechl je a umožnil jim i seznámit se se závěry konkurenčního znaleckého posudku a vyjádřit se k nim. Díky tomu tak tento soud mohl bezprostředně posoudit přesvědčivost, úplnost a správnost znaleckých závěrů a zvážit případné pořízení revizního znaleckého posudku. Vrchní soud následně podrobně odůvodnil své hodnocení znaleckých posudků, svůj závěr o věrohodnosti a spolehlivosti posudku dr. Musila, výhrady ke znaleckému posudku Ing. Hermana a závěr o nadbytečnosti opatřování revizního posudku. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na č. l. 9-12 napadeného rozsudku vrchního soudu a dodává, že ani v tomto směru stěžovatel nepředložil žádné konkrétní námitky reagující přímo na argumentaci a závěry vrchního soudu a zůstal pouze u námitek obecných.
11. S námitkou stěžovatele ohledně neprokázání jeho vědomosti o padělaném podpisu na závěti a o majetku, který měl být jejím předmětem, se dostatečně vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud (srov. č. l. 13). Ten připomněl, že stěžovatel byl odsouzen za pomoc k trestnému činu podvodu, přičemž jeho jednání mělo spočívat v tom, že (společně s obviněným S. K.) umožnil obviněnému Š. K. dopustit se předložení závěti s padělaným (zkopírovaným) podpisem zůstavitele, když tuto závěť podepsal jako svědek. Nejvyšší soud připomněl výsledky provedeného dokazování před soudem prvního stupně, z nichž vyplynulo, že stěžovatel nebyl svědkem výslovného prohlášení zůstavitele o tom, že daná listina obsahuje jeho poslední vůli. Z toho vyplývá, že musel vědět o tom, že listina, pod kterou se podepisuje jako svědek, neodráží poslední vůli zůstavitele. Připomenout lze rovněž skutečnost, že stěžovatel sám vypověděl, že věděl o tom, že M. Š. (o jehož závěť se v posuzovaném případě jednalo) vlastní na Malé Straně dům, tudíž musel mít při podpisu závěti představu o majetku zůstavitele, jenž byl vlastníkem velmi hodnotné nemovitosti v centru Prahy (srov. č. l. 12 napadeného rozsudku vrchního soudu).
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu