ECLI:CZ:US:2019:2.US.325.19.1
sp. zn. II. ÚS 325/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Josefa Cingroše, soudního exekutora, sídlem Bohunická 728/24a, Brno, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018 č. j. 30 Cdo 4562/2017-369, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Stanislava Kováře a 2) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 1. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel je soudním exekutorem. Jako vedlejší účastník na straně žalované vstoupil do řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), jehož předmětem byla žaloba vedlejšího účastníka 1) proti vedlejší účastnici 2) o zaplacení částky 450 000 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ušlý zisk měl vedlejšímu účastníkovi 1) vzniknout tím, že byla vůči němu neoprávněně nařízena exekuce, což ovlivnilo jeho smluvní vztah s majitelem dostihových koní, které měl trénovat. Nařízení exekuce bylo totiž sjednaným důvodem, pro který tento majitel mohl odstoupit od smlouvy o tréninku. Za dobu od června 2012 do konce března 2013 měla vedlejšímu účastníkovi vzniknout škoda ve výši žalované částky. Stěžovatel byl pověřen provedením uvedené exekuce.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 23. 9. 2016 č. j. 12 C 15/2013-286 byla žaloba vedlejšího účastníka 1) zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnici 2) a stěžovateli, který byl v tomto řízení zastoupen advokátem, se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 občanského soudního řádu pro nepřiznání náhrady nákladů řízení shledal obvodní soud v existenci hrubého nesprávného úředního postupu. U stěžovatele navíc nemělo jít o účelně vynaložené náklady, neboť v řízení vystupoval jako vedlejší účastník ve věci, která vyplývá z jeho profese.
4. K odvolání vedlejšího účastníka 1) a stěžovatele změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uvedené rozhodnutí rozsudkem ze dne 18. 5. 2017 č. j. 70 Co 150/2017-331 tak, že zatímco ve vztahu mezi vedlejším účastníkem 1) a vedlejší účastnicí 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, vedlejší účastník 1) je povinen zaplatit stěžovateli k náhradě nákladů řízení částku 155 955,70 Kč. Ve výroku o věci samé byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Nadto městský soud rozhodl, že vedlejší účastník 1) a vedlejší účastnice 2) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vedlejšímu účastníkovi 1) nicméně uložil povinnost zaplatit stěžovateli k náhradě nákladů odvolacího řízení částku 35 477,20 Kč.
5. Městský soud uvedl, že přestože má stěžovatel právní vzdělání, nelze mu spravedlivě upřít právo na náhradu nákladů právní služby, pokud ji v řízení před soudem využil. V řízení, jež inicioval vedlejší účastník 1), musel stěžovatel hájit své zájmy. Při osobní účasti by tak činil na úkor výkonu své výdělečné činnosti, a navíc, jsa významně ekonomicky angažován na vyřešení věci, také s rizikem, že jeho "výkon" bude tímto subjektivním faktorem poznamenán.
6. Nejvyšší soud shledal dovolání vedlejšího účastníka 1) v otázce přiznání náhrady nákladů řízení exekutorovi přípustným i důvodným a usnesením ze dne 23. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 4562/2017-369 změnil rozsudek městského soudu v části výroku, kterým se mění rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení mezi vedlejším účastníkem 1) a stěžovatelem, tak, že žádnému z nich nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok I.). Rovněž změnil rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byla vedlejšímu účastníkovi 1) uložena povinnost nahradit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení. I zde nově rozhodl tak, že tuto náhradu nepřiznal nikomu (výrok II.). Ve zbývající části bylo dovolání odmítnuto, neboť ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé nebyla shledána přípustnost dovolání (výrok III.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV.).
7. Důvodem změny výroků o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem i soudem prvního stupně byla skutečnost, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt. Pokud tak přitom stát učiní, takto vzniklé náklady řízení nelze uznat jako náklady účelně vynaložené. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81) dospěl k závěru, že uvedenou judikaturu je nutno plně vztáhnout i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, jestliže je předmětem řízení činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory totiž nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu. Pokud je tedy soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení použít shodná pravidla, jakoby účastníkem řízení byl přímo stát. Náklad na zastoupení advokátem bude v takovém případě účelně vynaloženým pouze výjimečně, například pokud by byla předmětem sporu právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně by šlo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, jazykové znalosti apod. Tak tomu však není v případě, že předmětem sporu byla činnost soudního exekutora v exekučním řízení, tedy pokud spor měl podstatu v úřední činnosti soudního exekutora, tj. plně se týkal jeho běžné profesní činnosti - provádění exekuce. Tyto právní závěry reflektuje také dnes již ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 30 Cdo 628/2015).
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel rozporuje právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14, použité Nejvyšším soudem při rozhodování o tom, zda mu budou v dané věci přiznány náklady řízení. Současně žádá, aby senát Ústavního soudu postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu překonal tyto právní závěry stanoviskem pléna.
9. Stěžovatel zdůrazňuje, že i když je při výkonu své činnosti bezesporu nadán částí veřejné moci, tato skutečnost nemění nic na tom, že je fyzickou osobou - podnikatelem, který výkon své funkce provádí nezávisle a především za úplatu. Na rozdíl od soudů mu nejsou poskytovány žádné prostředky k výkonu jeho činnosti. Stát neposkytuje exekutorům žádné materiální zabezpečení, pročež jsou nuceni zajistit si výkonem exekutorské činnosti dostatečné příjmy k tomu, aby výkon jejich činnosti odpovídal zákonným požadavkům a aby si zajistili vlastní obživu.
10. Jestliže je exekutor podnikatelem, pak podle stěžovatele nelze omezit jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v tom smyslu, že by jako účastník soudního řízení neměl nárok na náhradu nákladů řízení v podobě nákladů vynaložených na zastoupení advokátem. To platí i v případě, kdy předmětem je odpovědnostní vztah toho kterého exekutora plynoucí z jeho úřední činnosti. Paralela s postavením státu není namístě. Je tomu tak z toho důvodu, že exekutor není napojen na žádné veřejné zdroje. V tomto ohledu nelze zaměňovat pojmy "veřejné prostředky" a "veřejná moc". Již vůbec pak není důvod k tomu, aby stěžovatel neměl nárok ani na přiznání cestovného (včetně nákladů za ztrátu času) či jiných věcných nákladů vzniklých v souvislosti s vedením sporu.
11. V dané věci se nechal stěžovatel zastoupit advokátem, neboť ve sporu šlo o problematiku náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde o zvláštní úsek práva vyžadující specializaci, kterou nelze po exekutorech spravedlivě požadovat. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem, že řízení o nároku vedlejšího účastníka 1) o náhradu škody vzniklé z úřední činnosti exekutora je ovládáno totožnou právní materií, kterou exekutor běžně užívá v rámci své profesní činnosti. Fakticky se tak exekutorům ukládá nad rámec jejich specializace povinnost vzdělávat se rovněž v problematice náhrady škody. Zastoupení advokátem má své opodstatnění i z toho důvodu, že stěžovatel jako účastník není schopen zcela objektivně posoudit nároky, které jsou vůči jeho vlastní osobě vzneseny. Sám je totiž subjektivně ovlivněn hrozícím neúspěchem. Pokud by se navíc exekutor nenechal zastoupit advokátem a svá práva by hájil sám, za čas tomu věnovaný by v podstatě přišel o prostředky minimálně v podobě času, které by vynaložil na právní zastoupení sebe sama. Jediný rozdíl by byl v tom, že bez zastoupení třetí osobou by logicky žádný nárok na náhradu nákladů neměl.
12. V neposlední řadě stěžovatel upozorňuje na samotné vlastnosti institutu náhrady nákladů, když v tomto případě šlo ze strany vedlejšího účastníka 1) o zjevně šikanózní návrh, kterému se exekutor musel bránit. Právě pro reparační, preventivní a sankční povahu institutu nároku na náhradu nákladů řízení má být napadené usnesení v rozporu s ústavním pořádkem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a v části, v níž směřuje proti výrokům I., II. a IV., také osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
14. Výrokem III., jímž bylo dovolání ve zbytku odmítnuto, bylo rozhodováno výlučně o právech a povinnostech vedlejších účastníků 1) a 2), a nikoli stěžovatele, který navíc v řízení před obecnými soudy vystupoval jen jako vedlejší účastník na straně žalované podle §93 odst. 1 občanského soudního řádu. Nemohlo tudíž dojít ani k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, v důsledku čehož byla ústavní stížnosti stěžovatele v části, ve které směřuje proti uvedenému výroku, shledána jako podaná osobou k tomu zjevně neoprávněnou [např. usnesení ze dne 13. 2. 2001 sp. zn. III. ÚS 719/2000 nebo usnesení ze dne ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 177/04 nebo nález ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13 (N 93/73 SbNU 549)].
V.
Vlastní posouzení
15. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozhodnutím a dalšími stěžovatelem přiloženými písemnostmi, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
17. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv a svobod ve výkladu a použití §142 odst. 1 občanského soudního řádu ze strany Nejvyššího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Nárok na náhradu nákladů řízení mu měl vzniknout v řízení před obecnými soudy, a to jako vedlejšímu účastníkovi na straně žalované, jež byla procesně úspěšná. Podle stěžovatele neobstojí takový výklad tohoto ustanovení, podle něhož zásadně není účelným uplatňováním nebo bráněním práva, jestliže se soudní exekutor nechá ve sporu o náhradu škody, jež měla vzniknout následkem jeho nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, zastoupit advokátem. Závěr o neúčelnosti uplatňování nebo bránění práva tímto způsobem nemá mít potřebný věcný základ, neboť exekutor je i přes výkon veřejné moci fyzickou osobou - podnikatelem, jehož výkon činnosti není kompenzován z veřejných financí, a je tak ve srovnatelném postavení jako jiné fyzické či právnické osoby, kterým by jinak byla náhrada nákladů řízení přiznána.
18. Podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu soud přizná účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci neměl. Toto ustanovení nutno vztáhnout i na vedlejšího účastníka, jemuž první věta §93 odst. 3 občanského soudního řádu přiznává v řízení stejná práva a povinnosti jako účastníkovi. Týká se to přitom i práva účastníka řízení na náhradu nákladů řízení.
19. Z hlediska posouzení tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele je určující otázka, zda výklad a použití §142 odst. 1 občanského soudního řádu v jeho věci obstojí z hlediska standardů výkladu, který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Pakliže by tomu tak nebylo, tato skutečnost by v závislosti na jejím průmětu do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohla mít za následek porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především ve spojení s právem na právní pomoc podle čl. 37 odst. 1 Listiny, jakož i ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Šlo by o vybočení ze zásad spravedlivého procesu, jež jsou použitelné ve vztahu k soudnímu rozhodování obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení [např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)].
20. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14 provedl Ústavní soud ústavně konformní výklad §142 odst. 1 občanského soudního řádu pro případ, že účastníkem řízení, který měl ve věci úspěch, je soudní exekutor. Uvedl v něm, že pokud je soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení použít shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Účelnost jím vynaložených nákladů tak nutno posuzovat s ohledem na to, zda podstata sporu, jenž je předmětem tohoto řízení, spočívá v jeho úřední činnosti. Jde o to, zda otázky řešené v tomto řízení nejsou natolik spjaty s vlastní činností soudního exekutora při výkonu veřejné moci, že jejich posouzení se nijak nevymyká požadavkům kladeným na profesní erudovanost soudního exekutora.
21. Právní závěry obsažené v tomto nálezu dopadají na situace, kdy s ohledem na předmět soudního řízení nutno na případné účastenství či vedlejší účastenství soudního exekutora nahlížet jako na součást jeho povinností spojených s výkonem veřejné moci, u nichž lze předpokládat, že jejich splnění bude zajištěno přímo soudním exekutorem. Tak tomu je obecně i v případě, kdy je předmětem řízení nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., jestliže to měl být právě soudní exekutor, kdo vydal nezákonné rozhodnutí nebo se dopustil nesprávného úředního postupu. V rámci své činnosti si soudní exekutor, stejně jako stát, musí být vědom možnosti, že v souvislosti s jeho úřední činností může být ze strany fyzických a právnických osob uplatňována náhrada škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a být připraven na to, že v případě uplatnění tohoto nároku na něj bude muset procesně reagovat. Náklady s tím spojené musí být zohledněny v rámci celkového nastavení odměn a náhrad soudního exekutora. Účelnost zastoupení soudního exekutora advokátem v takovémto soudním řízení proto může být dána jen v případech, kdy je odůvodněna specifickými okolnostmi věci, například velmi specializovanou právní problematikou [obdobně jako je tomu v případě státu; srov. např. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507)].
22. V posuzované věci měl spor podstatu právě v úřední činnosti stěžovatele, čemuž odpovídá i obsah vyjádření, jež v tomto řízení učinil a jež jsou částečně shrnuta v rozhodnutích soudů, jež předcházela vydání napadeného usnesení. Žádné specifické okolnosti, které by opodstatňovaly účelnost zastoupení stěžovatele advokátem, dány nebyly. Ústavní soud proto neshledal, že by Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení jakkoli vybočil ze zásad spravedlivého procesu, nebo že by napadeným usnesením porušil některé z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.
23. Senát Ústavního soudu příslušný k projednání a rozhodnutí této věci nedospěl k odchylnému právnímu názoru, než jaký byl přijat v nálezu sp. zn. I. ÚS 3916/14, pročež nebyly dány podmínky k tomu, aby ve věci tohoto právního názoru zaujímalo stanovisko plénum podle §23 zákona o Ústavním soudu.
24. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost stěžovatele, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu