ECLI:CZ:US:2016:1.US.3916.14.1
sp. zn. I. ÚS 3916/14
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 ve věci ústavní stížnosti 1. Juraje Beláčka a 2. RNDr. Márie Beláčkové, zastoupených Mgr. Davidem Rašovským, advokátem, se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 337/2014-51 ze dne 23. 9. 2014, kterým byla stěžovatelům stanovena povinnost nahradit náklady řízení vedlejšímu účastníkovi ve sporu o náhradu škody, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a soudního exekutora Mgr. Kamila Brančíka, se sídlem Sadová 15, Hodonín, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 337/2014-51 ze dne 23. 9. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatelů zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 337/2014-51 ze dne 23. 9. 2014 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí a navrhli jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom poukázali na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé byli povinnými v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 1 Nc 949/2005 u Okresního soudu v Hodoníně, ve kterém byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík. Stěžovatelé podali žalobu proti státu na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), ve které se domáhali náhrady škody údajně způsobené soudním exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem tím, že v uvedeném exekučním řízení proti stěžovatelům konal úkony i po zániku pověření. Do tohoto řízení na straně žalované České republiky vstoupil jako vedlejší účastník Mgr. Kamil Brančík, který se nechal zastupovat advokátem. V rámci řízení soudní exekutor skrze svého advokáta zaslal soudu vyjádření k žalobě, ve kterých popisoval průběh předmětného exekučního řízení a argumentoval, proč v něm nejednal protizákonně.
3. Na jednání dne 12. 12. 2013 před Obvodním soudem pro Prahu 2 stěžovatelé vzali svou žalobu zpět, neboť soud nepřipustil jimi navrhovanou změnu žaloby. Rozsudkem č. j. 23 C 204/2012-43 ze dne 29. 7. 2014 obvodní soud rozhodl, že se řízení zastavuje, neboť žalobci vzali žalobu zpět. Náhradu nákladů řízení žádnému účastníkovi nepřiznal. Ve vztahu k soudnímu exekutorovi jako vedlejšímu účastníku soud uvedl, že mu nevznikly žádné potřebné náklady k účelnému bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Za účelné náklady nepovažoval zastoupení advokátem, neboť v daném sporu soudní exekutor nevystupoval jako soukromá osoba, ale jako orgán státní správy vykonávající jemu svěřenou úřední moc. Podle soudu musí disponovat k takovému sporu dostatečnou právní erudicí, znalostmi, zkušenostmi, případně personálem, které mu umožňují v dané věci plnohodnotně hájit svá práva sám. Předmětem řízení byla problematika, která souvisela zcela bezprostředně s oblastí spravovanou exekutorem jako orgánem státní správy. Obvodní soud také poukázal na skutečnost, že soudní exekutor se k předmětu řízení v jiných souvislostech již sám obsáhle a erudovaně vyjadřoval.
4. Proti rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení podal odvolání soudní exekutor a dožadoval se úhrady nákladů řízení. Toto odvolání bylo stěžovatelům doručeno dne 27. 8. 2014.
5. Napadeným usnesením ze dne 23. 9. 2014 městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni na náhradě nákladů řízení zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Kamilu Brančíkovi částku 42 398,40 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 247,90 Kč. Podle městského soudu předmětem řízení nebyla věc, která by byla předmětem činnosti soudního exekutora, ale žaloba na náhradu škody proti státu z důvodu údajného nesprávného úředního postupu soudního exekutora. Soudní exekutor podle městského soudu nemá právní oddělení, které by jej mohlo na dostatečné odborné úrovni zastupovat v řízení o náhradu škody. Podle městského soudu prvoinstanční rozhodnutí fakticky porušilo právo soudního exekutora na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
II. Argumentace stran
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí městského soudu bylo pro ně překvapivé a nebyl jim dán prostor k vyjádření se k odvolání soudního exekutora. Dále stěžovatelé namítají, že zastoupení advokátem nebylo v řízení o náhradě škody pro soudního exekutora potřebné, a nejde tedy o účelně vynaložené náklady.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl ústavní stížnost odmítnout. Dle něj měli stěžovatelé dostatečný časový prostor vyjádřit se k zaslanému odvolání soudního exekutora. Ministerstvo spravedlnosti jako žalovaný a soudní exekutor Mgr. Kamil Brančík jako vedlejší účastník řízení byli Ústavním soudem vyzvání k vyjádření, této možnosti však nevyužili.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud se bude nejdříve zabývat námitkou stěžovatelů, že rozhodnutí městského soudu bylo pro ně překvapivé. Zde Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které součástí práva na spravedlivý proces je rovněž vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek se přitom vztahuje též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení coby integrální součást soudního řízení. Odvolací soud má povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k možnému jinému posouzení věci, která je předmětem řízení, a mohli uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 168/74 SbNU 451), body 11?12, a odkazy tam uvedené]. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu musí být pro účastníky řízení předvídatelné [nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181), bod 15].
9. V nyní posuzované věci však nic nenasvědčuje tomu, že by k tomuto porušení práva na spravedlivý proces došlo. Rozhodnutí městského soudu nemohlo být pro stěžovatele nepředvídatelné, neboť městský soud pouze vyhověl odvolání soudního exekutora, které bylo stěžovatelům řádně doručeno. Odvolání jim bylo doručeno téměř měsíc před rozhodnutím odvolacího soudu, což Ústavní soud považuje za dobu dostatečnou na to, aby na něj mohli stěžovatelé reagovat. Nedošlo tedy ani k porušení jejich práva na kontradiktornost řízení a na předvídatelnost soudního rozhodování
10. Ústavní soud se tedy dále bude zabývat námitkou stěžovatelů, že soudnímu exekutorovi neměly být proplaceny náklady zastoupení advokátem. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi zabýval již mnohokrát otázkou účelnosti vynaložených nákladů, respektive náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, které lze nahradit dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu. V tomto ohledu především opakovaně připomíná pravidlo, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však stát učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349) či nedávný nález sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429)]. Obdobné závěry pak Ústavní soud vztáhl i na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty), hospodaří s veřejnými prostředky apod., jako jsou statutární města a jejich městské části [nález sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115)], Česká televize [nález sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 129/70 SbNU 193) či nález sp. zn. II. ÚS 1333/14 ze dne 18. 2. 2015 (N 36/76 SbNU 503)], Všeobecná zdravotní pojišťovna [nález sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 (N 229/75 SbNU 557)], fakultní nemocnice [nález sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473)].
11. Ústavní soud má v prvé řadě za to, že tuto judikaturu je nutno plně vztáhnout i na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci. Soudní exekutor je sice soukromá fyzická osoba, nicméně při výkonu exekučních titulů vykonává veřejnou moc, která mu byla státem svěřena. Jelikož jde o výkon veřejné moci, tak je to stále stát, který odpovídá za pochybení fyzických osob, kterým takové pravomoci svěřil. Z ústavněprávního hlediska se stát nemůže své odpovědnosti zříci tím, že výkon veřejné moci přenese na soukromý subjekt. To je nakonec nesporné, neboť náhrady újmy způsobené soudními exekutory při výkonu jejich úřední činnosti se lze domáhat na státu za aplikace zákona o odpovědnosti státu [viz §3 odst. 1 písm. b) ve spojení s §4 tohoto zákona; viz také nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015 (N 208/79 SbNU 373), kde Ústavní soud jasně vyslovil, že za pochybení soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti je odpovědný stát].
12. Tato skutečnost má nutně důsledky i pro otázku nákladů řízení ve sporech o náhradu újmy údajně způsobené úřední činností soudního exekutora. V případě, že by přímo stát pochybil při výkonu rozhodnutí a poškozená osoba by žalovala stát, respektive některou jeho organizační složku, plně by se uplatnila výše uvedená judikatura Ústavního soudu o náhradě nákladů státu. Přenesení pravomoci výkonu rozhodnutí na soudní exekutory nemůže mít negativní dopad na osoby, které při výkonu této veřejné moci utrpí újmu. Pokud je tedy soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát.
13. Ústavní soud tedy musí posoudit, zda lze zastoupení advokátem považovat v nyní posuzovaném případě za náklad potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu ve světle výše uvedené ustálené judikatury Ústavního soudu.
14. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3000/11 ze dne 10. 1. 2012 (N 6/64 SbNU 61) se Ústavní soud již zabýval náhradou nákladů řízení právního zastoupení soudního exekutora v řízení o náhradě škody proti exekutorovi údajně způsobené při provádění exekuce. Ústavní soud rozhodl, že zastoupení advokátem nebylo pro soudního exekutora účelně vynaloženým nákladem, a konstatoval, že ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Přitom vzal v potaz, že soudní exekutor je osoba s právnickým vzděláním, která je nadaná odbornými znalostmi potřebnými pro aktivní obranu v soudním řízení, ve kterém předmět sporu tvořil relativně běžnou agendu soudního exekutora při provádění exekucí.
15. Obdobně v judikatuře, která se týká náhrady nákladů státu za zastoupení advokátem, Ústavní soud zdůrazňuje, že půjde o účelně vynaložený náklad pouze výjimečně, pokud například předmětem sporu je právní problematika, která přímo úzce nesouvisí s oblastí spravovanou daným orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2049/11 ze dne 13. 5. 2013 (N 81/69 SbNU 339), bod 23; či nález sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507)].
16. Při posuzování účelnosti zastoupení advokátem je tedy nutno především zohlednit, co bylo předmětem řízení v daném civilním sporu, jehož účastníkem byl soudní exekutor. Zda šlo o problematiku odlišnou od běžné činnosti exekutora, že pro účinné hájení své pozice v daném sporu bylo nutno být zastoupen advokátem, či nikoliv.
17. Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, že předmětem řízení byla otázka náhrady škody, což není běžnou činností soudního exekutora. Městský soud však pominul, v čem měla způsobená škoda spočívat. Jak již bylo řečeno, předmětem sporu byla činnost soudního exekutora v exekučním řízení vedeném proti stěžovatelům jako povinným osobám. Zásadní tedy je, že spor měl podstatu v úřední činnosti soudního exekutora. To se nakonec plně odráží i v podáních, která soudní exekutor v daném řízení učinil. V těch popisoval průběh exekuce a důvody, proč byla exekuce dle něj vedena plně v souladu s příslušnými právními předpisy. Obsahem tohoto řízení tedy byly výlučně otázky, které byly úzce spjaty s vlastní činností exekutora při výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena. Posouzení právních otázek, jež bylo třeba myšlenkově uchopit a v řízení před soudem řešit, se nejenže nijak výrazně nevymykalo požadavkům kladeným na profesní erudovanost soudního exekutora [srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449)], ale dokonce se plně týkalo běžné profesní činnosti soudního exekutora.
18. Městský soud v Praze napadené usnesení primárně odůvodnil tím, že na soudního exekutora nelze vztáhnout dosavadní judikaturu Ústavního soudu o náhradě nákladů řízení státu a že šlo o výkon základního práva exekutora na právní pomoc. Tuto otázku posoudil jinak než Ústavní soud v tomto nálezu. Vzhledem k těmto svým závěrům se městský soud poté nedostatečně věnoval otázce, zda výdaje související se zastupováním soudního exekutora advokátem v soudním řízení byly skutečně potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelích s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Tím porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Ústavní soud tedy uzavírá, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Pokud přesto městský soud v takové situaci stěžovatelům uložil povinnost takové náklady řízení soudnímu exekutorovi zaplatit, aniž by dostatečně účelnost těchto nákladů zjišťoval, porušil tím jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.