ECLI:CZ:US:2019:2.US.3267.19.1
sp. zn. II. ÚS 3267/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného Mgr. Václavem Hebkým, advokátem se sídlem Sokolská 1802/32, Praha 2, proti postupu Městského soudu v Praze, který odmítl vyznačit doložku právní moci a vykonatelnosti na svých usneseních sp. zn. 8 To 135/2019, sp. zn. 8 To 136/2019 a sp. zn. 8 To 137/2019 ze dne 11. 4. 2019 a zaslat je stěžovateli a příslušným katastrálním úřadům, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení a vymezení věci
1. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestnou činnost kvalifikovanou jako pokračující zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství, v souběhu s pokračujícím zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku.
2. V přípravném řízení bylo usneseními Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV č. j. NCOZ-10515-411/TČ-2017 ze dne 14. 3. 2019, č. j. NCOZ-10515-415/TČ-2017 ze dne 14. 3. 2019 a č. j. NCOZ-10515-482/TČ-2017 ze dne 19. 3. 2019podle §79a odst. 1 ve spojení s §79g trestního řádu rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele a nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele, a to jako náhradních hodnot za výnosy z trestné činnosti, načež proti všem těmto usnesením podal stěžovatel stížnost. Všechna stěžovatelem napadená usnesení Městský soud v Praze usneseními sp. zn. 8 To 135/2019, sp. zn. 8 To 136/2019 a sp. zn. 8 To 137/2019 ze dne 11. 4. 2019 podle §149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a policejnímu orgánu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Městský soud totiž zjistil, že policie nedostatečně vyložila naplnění jedné z podmínek nutných pro zajištění náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 trestního řádu. Konkrétně policie neprovedla potřebná skutková zjištění toho, zda je stěžovatel ve smyslu §79a odst. 1 trestního řádu osobou, která měla povinnost strpět zajištění původní věci, tedy výnosů. Nebylo proto možno přezkoumat, zda pro vydání napadených usnesení byly naplněny všechny zákonné podmínky, a policejní orgán se tak těmito požadovanými okolnostmi a proporcionalitou zajištění musí znovu zabývat a následně znovu rozhodnout.
3. Stěžovatel uvádí, že usnesení městského soudu byla doručena do datové schránky jeho předcházející obhájkyni, ačkoliv podle stěžovatele muselo být městskému soudu zřejmé již z přípisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 4. 2019, že obhajobu stěžovatele převzal Mgr. Václav Hebký. Poté, co se stěžovatel prostřednictvím obhájce v rámci nahlížení do policejního spisu seznámil s obsahem všech tří usnesení, požádal dne 5. 9. 2019 městský soud podle §24 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "jednací řád pro okresní a krajské soudy") o doručení uvedených usnesení s vyznačenými doložkami právní moci a vykonatelnosti a zároveň požádal o sdělení, zda byla uvedená usnesení doručena příslušným katastrálním úřadům a bankovnímu ústavu.
4. Městský soud přípisem sp. zn. 8 To 137/2019 ze dne 10. 9. 2019 stěžovateli sdělil, že doložky právní moci se vyznačují v trestních věcech pouze u konečných rozhodnutí ve věci samé, avšak odkazovaná usnesení jsou "procesní, dočasného charakteru". Po jejich vydání měl o zajištění znovu rozhodnout policejní orgán. Předcházející obhájkyni stěžovatele byla uvedená usnesení doručena proto, neboť právě ona stížnosti proti usnesením policie o zajištění věcí podala. Zároveň podotkl, že uvedená usnesení byla také doručena příslušným katastrálním úřadům a dodatečně i příslušné bance. Na stížnost stěžovatele reagoval městský soud přípisem sp. zn. St 140/2019 ze dne 17. 10. 2019, v němž zopakoval, že se právní moc vyznačuje toliko na rozhodnutí, jímž je meritorně a konečně rozhodnuto. Usneseními bylo podle Městského soudu pouze zrušeno rozhodnutí o zajištění za účelem vrácení věci policii k novému projednání. Vzhledem k způsobu rozhodnutí nebyl dle městského soudu důvod usnesení zasílat příslušnému katastrálnímu úřadu, neboť nebylo rozhodnuto o nezákonnosti samotného zajištění majetku, ale pouze požadováno doplnění a upřesnění rozhodnutí o zajištění. Rozhodl-li se policejní orgán nové rozhodnutí nevydat, bylo podle městského soudu na něm, aby tyto skutečnosti sdělil příslušnému katastrálním úřadu.
5. Stěžovatel uvádí, že Městské státní zastupitelství v Praze následně dalo policejnímu orgánu pokyn k tomu, aby byl zajištěn výmaz zajištění. Podle stěžovatele k tomu nedošlo a katastrální úřady pouze požádaly městský soud, aby na uvedených usneseních vyznačil doložku právní moci, případně aby o nabytí právní moci byly informovány.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své opakovaně doplňované stížnosti namítá, že nedůvodným a opakovaným odmítnutím městského soudu vyznačit doložky právní moci a vykonatelnosti na odkazovaných usneseních vede k tomu, že mu katastrální úřady ani banka nemohou umožnit opět disponovat se zajištěným majetkem, čímž je nezákonně omezeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně podle stěžovatele městský soud svou nečinností a odmítáním plnit své povinnosti porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále žádá, aby jeho ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
7. Podle stěžovatele je postup městského soudu v rozporu se zákonem. Každé rozhodnutí nabývá podle §139 a §140 trestního řádu právní moci a vykonatelnosti a ani jednací řád pro okresní a krajské soudy, který vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti upravuje v §23 a §24, nestanoví, že se tato doložka vyznačuje v trestních věcech jen na některá rozhodnutí. Nad touto závaznou úpravou nemůže dle stěžovatele převážit "žádný zvyk či praxe". Povinnost doručit katastrálním úřadům rozhodnutí s vyznačenou doložkou právní moci či informovat katastrální úřady o nabytí právní moci stěžovatel dovozuje také z §79b a 79f odst. 5 trestního řádu a poukazuje na to, že rovněž dle §30 odst. 2 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů, je třeba doložit katastrálnímu úřadu nabytí právní moci rozhodnutí. Stěžovatel dále argumentuje, že dle §141 a násl. trestního řádu může soud stížnosti vyhovět a napadené usnesení zrušit pouze pro rozpor s hmotným nebo procesním právem, ale zrušení usnesení jen kvůli jeho "doplnění" je dle stěžovatele "procesní protimluv". Podle stěžovatele by rozhodnutí Ústavního soudu vymezilo ústavně konformní postup v obdobných věcech.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti přistoupí jen tehdy, shledá-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 28/1 SbNU 219) či nález sp. zn. IV. ÚS 4604/12 ze dne 3. 4. 2014 (N 51/73 SbNU 53), bod 14; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Jak Ústavní soud vyložil ve své judikatuře, doložka právní moci není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, ale je toliko úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci. Normativní povahu má pouze samotná právní moc rozhodnutí, která nastane nezávisle na vůli soudu či účastníků řízení v okamžiku, kdy jsou splněny zákonné podmínky [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289), shodně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3128/17 ze dne 27. 2. 2018]. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí výhradně proti postupu městského soudu, který podle jeho názoru nesprávně odmítá vyznačit doložku právní moci na odkazovaných usneseních a rozhodnutí s vyznačenou doložkou rozeslat příslušným katastrálním úřadům. Avšak vzhledem k popsané povaze doložky právní moci (a vykonatelnosti), která není právní skutečností a nemá vliv na nabytí právní moci ani vykonatelnosti, nedosahují námitky stěžovatele ústavněprávní roviny.
11. Je třeba zdůraznit, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem Ústavní soud je tak povolán k ingerenci do přípravného řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) pouze v případech, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a současně jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení nebo obecných soudů již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3196/19 ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 či sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Tyto podmínky nejsou v projednávané věci naplněny. Zároveň je nutno připomenout, že majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. trestního řádu jsou prostředkem dočasným, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti takových dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Jsou to však v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení zvážit ústavnost (resp. zákonnost) použití těchto zajišťovacích nástrojů [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013, bod 48 a násl.; usnesení sp. zn. II. ÚS 3196/19 ze dne 17. 10. 2019, bod 11; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2958/19 ze dne 13. 9. 2019, bod 8 a násl.].
12. Zbývá dodat, že pokud se stěžovatel domnívá, že mu postupem městského soudu, který pokládá za nezákonný, byla způsobena újma, může se domáhat náhrady v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
13. Z výše uvedených důvodů je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a Ústavní soud ji proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatele, aby byla stížnost projednána přednostně jako naléhavá dle §39 zákona o Ústavním soudu, již Ústavní soud (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu