ECLI:CZ:US:2019:2.US.3329.18.1
sp. zn. II. ÚS 3329/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018 č. j. 3 Tdo 549/2018-30, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2017 č. j. 5 To 161/2017-768 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 2. 2017 č. j. 1 T 24/2014-659, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, a zásady materiální pravdy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 2. 2017 č. j. 1 T 24/2014-659 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let. Dále byl odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel po dobu tří let. Podstatou tvrzeného skutku je, že se stěžovatel jako řidič osobního automobilu v reakci na příčné přemístění před ním jedoucí nákladní soupravy z pravého jízdního pruhu do levého, začal při jízdě po dálnici Dl ve směru na Brno příčně přemísťovat z levého jízdního pruhu přes pravý jízdní pruh až do pruhu odstavného, kde narazil do, v odstavném pruhu pro poruchu stojícího, nákladního automobilu a následně i do jeho řidiče, který na místě zemřel. Závěry soudu spočívají především v tom, že měl stěžovatel namísto přemístění z levého pruhu do pruhu pravého, intenzivně brzdit a setrvat v levém jízdním pruhu, což by mu umožnilo zařadit se za před ním jedoucí kamion v bezpečné vzdálenosti, aniž by došlo ke střetu vozidel. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně svým napadeným usnesením ze dne 20. 12. 2017 č. j. 5 To 161/2017-768 zamítl. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením ze dne 13. 6. 2018 č. j. 5 Tdo 549/2018-30 odmítnuto.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, přičemž před Ústavním soudem vznáší dvě zásadní námitky. Po procesní stránce, že byl naplněn ústavněprávní zásah do jeho práva na soudní ochranu tím, že došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a k existenci tzv. opomenutých důkazů. Tedy, že obecné soudy neprovedly důkazy, které stěžovatel požadoval. Další výhrada stěžovatele směřuje do absence subjektivní stránky skutku - tedy, že mu nelze přičítat zavinění, a to ani nedbalost, protože reagoval v krizové situaci a nemohl vědět, že se v odstavném pruhu nachází vozidlo.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud, byť by mohl mít na právní posouzení věci odlišný názor než obecné soudy, je oprávněn k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupit pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. K námitce stěžovatele, že okresní soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování, konkrétně dodatek k reviznímu znaleckému posudku ve formě měření za autentických podmínek, přičemž podle stěžovatele nebylo toto zamítnutí zdůvodněno, Ústavní soud uvádí, že se v minulosti již mnohokrát zabýval otázkou tzv. opomenutých důkazů. Ve své judikatuře stanovil, že procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, především v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, N 60/56 SbNU). Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (obdobně srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51, a ze dne 12. června 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, N 76/8 SbNU 231).
8. V nyní projednávané věci okresní soud skutečně stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl, nicméně se v napadeném rozhodnutí vyjadřuje k tomu, proč tak postupoval. Na str. 6 napadeného rozsudku uvádí výčet důkazů, které byly ke zjištění průběhu dopravní nehody provedeny. Konkrétně se jednalo o dva znalecké posudky, revizní znalecký posudek a výslechy svědků. Na podkladě zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu bylo dokazování ještě doplněno o výslech znalců, kteří zpracovávali revizní znalecký posudek. Okresní soud tedy, byť poměrně stručně, zdůvodnil, proč považoval další doplnění dokazování za nadbytečné. Ústavní soud neshledal v tomto postupu okresního soudu pochybení ústavněprávní relevance. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci bylo provedeno řádné a dostatečné dokazování. Ve věci byly provedeny hned tři znalecké posudky, z toho jeden revizní posudek ústavu. Stěžovateli byl nadto dán dostatečný prostor k tomu, aby svými otázkami a vyjádřeními provedené důkazy zpochybňoval. V tomto Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší hodnotit důkazy, to je úkolem obecných soudů. Ústavní soud může ve věci zasáhnout jen tehdy, pokud dojde k porušení ústavněprávních norem. K tomu ovšem v nyní projednávaném případě nedošlo, neboť neprovedení navrženého důkazu bylo odůvodněno.
9. Další výhrada stěžovatele směřuje do absence subjektivní stránky skutku - tedy, že mu nelze přičítat zavinění, a to ani nedbalost, protože reagoval v krizové situaci a nemohl vědět, že se v odstavném pruhu nachází vozidlo. Ústavní soud nikterak nerozporuje závěr stěžovatele, že je možno dovodit zavinění ve formě nedbalosti pouze v případě, je-li přítomen objektivní i subjektivní prvek. Jak plyne z jeho judikatury (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15 ze dne 25. 10. 2016, N 199/83 SbNU 197), mají-li trestní soudy vyhodnotit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v první řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti - zda byla naplněna kritéria nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem - jedině spojením obou těchto hledisek dochází k naplnění zásady odpovědnosti za (nedbalostní) zavinění v trestním právu Je tedy třeba určit, zda řidič dodržel potřebnou míru opatrnosti - objektivně má tedy řidič povinnost dodržovat přiměřenou vzdálenost mezi vozidly, jet přiměřenou rychlostí a podobně. Pro stránku subjektivní je důležité, že měl řidič jinou možnost, jak zareagovat a nehodě se vyhnout. Právě v tomto ohledu se nyní posuzovaný případ liší od těch, jimiž se Ústavní soud zabýval v nálezech, na něž stěžovatel odkazuje. Trestní soudy totiž spolehlivě prokázaly, že stěžovatel měl jiné způsoby reakce, jimiž mohl zabránit dopravní nehodě a které od něj bylo možné spravedlivě a v souladu se zákonem vyžadovat (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4045/18 ze dne 8. 1. 2019). Ústavnímu soudu pak nenáleží zabývat se detailně přezkumem skutkové situace či interpretací podústavního práva. Závěry obecných soudů ohledně zavinění stěžovatele nevykazují žádný extrémní rozpor právních závěrů s provedenými skutkovými závěry.
10. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu