ECLI:CZ:US:2019:2.US.3355.19.1
sp. zn. II. ÚS 3355/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Digital Resources a.s., se sídlem Poděbradská 520/24, Praha 9, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Plynárenská 671, Kolín IV., proti usnesení Městského soudu v Praze o nepřipuštění změny žaloby, vyhlášenému při jednání tohoto soudu dne 19. 8. 2019 v řízení vedeném pod sp. zn. 59 Cm 75/2012, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení, kterým bylo při jednání soudu rozhodnuto takto:
"Nepřipouští se změna žaloby na zaplacení částky ve výši 2.739.408 Kč z titulu požadavku na zaplacení dvojnásobku licenčního poplatku za porušení autorských práv žalovaného tak, jak to žalovaný číslo 1) [nyní stěžovatelka - poznamenal Ústavní soud] učinil ve svém podání ze dne 16. 7. 2019."
2. Stěžovatelka ve stručně pojaté ústavní stížnosti odkazuje zejména na nálezy sp. zn. II. ÚS 801/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 169/51 SbNU 79) a sp. zn. I. ÚS 1869/15 ze dne 29. 1. 2016 (N 19/80 SbNU 235). Z těchto a řady dalších nálezů totiž - zjednodušeně řečeno - vyplývá, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Rozhodl-li soud o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž by svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil, přičemž nebyly splněny zákonné podmínky pro absenci tohoto odůvodnění, pak nedostál povinnosti vyplývající pro něj z ustanovení §169 o. s. ř.; takový postup soudu nelze kvalifikovat jinak než jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva a jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatelka se domnívá, že i v její věci bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť ani na její rozhodnutí nedopadá žádná z výjimek podle ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř., jež umožňuje, že vyhotovení usnesení při splnění zákonných podmínek nemusí být odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění se přitom podle stěžovatelky týká i usnesení vyhlašovaných při jednání nebo při jiném soudním roku podle §168 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka zdůrazňuje, že předmětem ústavní stížnosti není posouzení, zda vůbec došlo ke změně návrhu ze strany stěžovatelky či zda měl Městský soud v Praze takovou případnou změnu návrhu připustit. Předmětem této ústavní stížnosti je toliko námitka, že usnesení městského soudu zůstalo zcela bez odůvodnění. Nejde tedy o obsah a ani o samotný výrok usnesení, nýbrž pouze o absenci odůvodnění a tím založenou nepřezkoumatelnost takového usnesení.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Jak si totiž Ústavní soud ověřil ze zvukového záznamu, který je součástí vyžádaného spisového materiálu a který byl pořízen dne 19. 8. 2019 při jednání soudu, soud nepřipuštění změny žaloby při jednání odůvodnil, a to tím, že stěžovatelkou navrhovaná změna by vycházela z jiného skutkového základu. Následovalo poučení, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (což je i součástí písemného vyhotovení protokolu). Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že její stížnostní argumentace nesměřuje proti tomu, že soud ke změně žaloby nepřistoupil nebo jak toto usnesení odůvodnil, ale naopak jen vůči tomu, že své rozhodnutí vůbec neodůvodnil (bod 15), když výslovně uvedla, že žádné odůvodnění předmětného usnesení během jednání nezaznělo, takže se nejedná o chybnou protokolaci (bod 3). Jak nicméně bylo právě vysvětleno, tato tvrzení stěžovatelky se míjí se skutečností.
6. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu