ECLI:CZ:US:2008:2.US.801.08.1
sp. zn. II. ÚS 801/08
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 9. října 2008 sp. zn. II. ÚS 801/08 ve věci ústavní stížnosti Pozemkového fondu České republiky, se sídlem Husinecká 11a, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 24. ledna 2008 č. j. 17 C 201/2006-32, jímž nebyla připuštěna stěžovatelem navržená změna žaloby, za účasti Okresního soudu v Opavě jako účastníka řízení a Výrobního zemědělského družstva Hlučín, se sídlem Hlučínská 1275, Ludgeřovice, IČ: 47151242, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 24. ledna 2008 č. j. 17 C 201/2006-32 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 31. března 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Opavě. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadeného usnesení došlo k porušení jeho základních práv zaručených mu ústavním pořádkem, konkrétně měly být porušeny čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a dále čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a po doplnění plné moci právního zástupce stěžovatele dne 7. července 2008 splňuje i veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Opavě sp. zn. 17 C 201/2006, z něhož vyplynulo následující:
Stěžovatel se v řízení zahájeném dne 24. srpna 2006 u Okresního soudu v Opavě domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí nacházejících se v katastrálním území Markvartovice, Píšť a Bohuslavice. Dle žalobního tvrzení nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť smlouva o prodeji části podniku č. 1106/96, uzavřená mezi ním jako prodávajícím a žalovaným (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkem) jako kupujícím dne 29. srpna 1996, na jejímž základě bylo vlastnické právo k nemovitostem převedeno na žalovaného, je absolutně neplatná.
Dne 19. října 2007 podal stěžovatel k soudu návrh na změnu žaloby, ve kterém opravil svá tvrzení v tom směru, že vlastníkem předmětných nemovitostí je dle platných právních předpisů stát a stěžovatel je pouze spravuje. S ohledem na tuto skutečnost navrhoval tedy změnu petitu tak, aby soud určil, že Česká republika je vlastníkem dotčených nemovitostí, a současně, aby soud určil, že stěžovatel spravuje tyto nemovitosti ve vlastnictví České republiky.
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 24. ledna 2008 č. j. 17 C 201/2006-32 navrženou změnu žaloby nepřipustil.
Shora označené rozhodnutí napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž namítá především porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že rozhodnutí obecného soudu neobsahuje v rozporu s §169 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odůvodnění, a je z toho důvodu nepřezkoumatelné. Stěžovatel je dokonce přesvědčen, že soud své rozhodnutí neodůvodnil pouze proto, že nepřipuštění změny žaloby nebylo namístě. Ve věci se dosud nekonalo ústní jednání a nebylo zahájeno ani dokazování, tudíž výsledky dosavadního řízení mohly být nesporně podkladem pro řízení o změněném návrhu. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje jak na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. IV .ÚS 157/02 ze dne 4. 12. 2002 (N 149/28 SbNU 347), ale i na obdobné spory, které vede proti vedlejšímu účastníkovi u Okresního soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jež stěžovatelem navrhované změny žaloby připustily.
Z výše uvedeného stěžovatel dále dovozuje, že Okresní soud v Opavě svým nesprávným postupem porušil, kromě již zmíněného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, také čl. 37 a 38 Listiny, zejména právo na veřejné projednání věci a bez zbytečných průtahů, rovněž právo na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu. Soud dle jeho názoru postupoval taktéž v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a se zásadou hospodárnosti řízení, když neodůvodněním svého rozhodnutí odepřel stěžovateli svévolně jeho oprávnění měnit žalobní návrh, a nutil ho tak k podání žaloby nové, aniž by pro to existoval zákonný důvod.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Okresní soud v Opavě, a vedlejšího účastníka řízení, Výrobní zemědělské družstvo Hlučín, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Opavě se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že by napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Uvedl, že pro vydání výše označeného usnesení použil Ministerstvem spravedlnosti doporučený vzor 096 o. s. ř. a dále zdůraznil, že proti usnesení o změně návrhu není dle občanského soudního řádu přípustné odvolání. Podanou ústavní stížnost označil na závěr svého vyjádření za neopodstatněnou a navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl.
Vedlejší účastník, Výrobní zemědělské družstvo Hlučín, poukázal na další dva obdobné spory, jež proti němu stěžovatel vede, s tím, že v jednom případě již byla věc pravomocně rozhodnuta v neprospěch stěžovatele. Okresní soud v Opavě tedy podle jeho názoru nepochybil, pokud změně žaloby nevyhověl. Celou věc si zřejmě vyhodnotil a dospěl k závěru, že ani stěžovatel ani Česká republika nemohou být určeni vlastníky dotčených nemovitostí. Vedlejší účastník je dále přesvědčen, že stěžovatel se v dané věci chová nehospodárně a neúsporně, když celou záležitost tímto způsobem zdržuje a protahuje. Stěžovatel mohl bez větších následků vzít návrh zpět a žalobu podat řádně znovu, navíc dnes již se znalostí právního názoru vyjádřeného odvolacím soudem v pravomocně ukončeném sporu zmiňovaném výše. S ohledem na tyto skutečnosti vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, popřípadě zamítl.
Stěžovatel v replice na podaná vyjádření setrval na svém stanovisku obsaženém již v ústavní stížnosti, tj. že v souzeném případě byly splněny předpoklady pro připuštění změny žaloby. V tom jej utvrdilo i samotné vyjádření účastníka, které zůstalo pouze v obecné rovině a neobsahovalo důvody pro nepřipuštění této změny. Stěžovatel dále označil skutečnost, že soud prvního stupně použil doporučený vzor usnesení, za nepodstatnou. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka pak uvedl, že tento nepravdivě informuje o výsledcích souvisejících soudních sporů. Navíc tyto spory, resp. jejich výsledek, nemají dle jeho názoru význam při posouzení splnění zákonných podmínek pro připuštění změny žaloby. Stěžovatel dále popřel tvrzení vedlejšího účastníka, že si Okresní soud v Opavě věc sám vyhodnotil. Právní posouzení soudu prvního stupně ve věci samé není dosud známé a není možno jej žádným způsobem vyhodnocovat. Na závěr stěžovatel ještě uvedl, že se navzdory tvrzení vedlejšího účastníka chová hospodárně a úsporně, neboť má zájem věc rozhodnout v jednom soudním sporu, a proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 17 C 201/2006-32 ze dne 24. ledna 2008 zrušeno.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, tím spíše v případech takových usnesení obecných soudů, proti jejichž rozhodnutím v prvním stupni zákon nepřipouští opravný prostředek. Na druhé straně je nucen zdůraznit, že předpokladem respektování uvedené zásady je dodržení podmínky, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními principy, vyplývajícími z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Tato podmínka však v projednávaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu splněna nebyla.
Obecný soud v dané věci aplikoval ustanovení §95 občanského soudního řádu, podle něhož může účastník řízení před obecnými soudy měnit návrh na zahájení řízení, přičemž v souladu se zásadou hospodárnosti řízení je provedení takové změny podmíněno souhlasem soudu, jenž ji nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Z ustanovení §169 občanského soudního řádu vyplývá, že k podstatným náležitostem písemného vyhotovení usnesení patří jeho odůvodnění, není-li dále stanoveno jinak. Avizovaná výjimka z tohoto pravidla je upravena v odstavci 2 citovaného ustanovení a zahrnuje pouze usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení vydané podle §104a občanského soudního řádu. Usnesení o nepřipuštění změny žaloby tedy, jak vidno, ke stanoveným výjimkám nepatří.
Pokud jde o obsah samotného odůvodnění, není u nemeritorních usnesení předepsán. Postačuje proto, aby soud v odůvodnění uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé výrok usnesení srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 643).
Rozhodl-li Okresní soud v Opavě o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž by svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil, přičemž zákonné podmínky pro absenci odůvodnění splněny nebyly, pak zcela jednoznačně nedostál povinnosti vyplývající pro něj z §169 občanského soudního řádu. Jeho postup nelze kvalifikovat jinak než jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva, a tím také jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06 ze dne 22. 3. 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Opavě mimo jiné uvedl, že použil Ministerstvem spravedlnosti doporučený vzor 096 o. s. ř., obsažený v jeho sdělení ze dne 20. dubna 2004 č. j. 20/2004-Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.", doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení. Ústavní soud shledává uvedený argument nepřesvědčivým, neboť sdělení ministerstva představuje právní normu, jejíž právní síla je nižší než v případě zákona, tedy občanského soudního řádu, který soudům výslovně ukládá povinnost (až na výjimky) rozhodnutí formou usnesení odůvodňovat.
Stran stěžovatelovy polemiky týkající se splnění či nesplnění podmínek pro připuštění změny návrhu dle §95 odst. 2 občanského soudního řádu Ústavní soud uvádí, že uvedené posouzení je zcela v jurisdikci obecného soudu, neboť jak Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. června 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000 (U 22/18 SbNU 447)] dal zřetelně najevo, rozhodnutí o návrhu na změnu žaloby předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, pokud je tato náležitě odůvodněna. Absence jakéhokoliv odůvodnění v napadeném usnesení ovšem ústavní přezkum z povahy věci vylučuje. Nadto posouzení, zda je namístě aplikovat výjimku dle §95 odst. 2 občanského soudního řádu, bude předmětem dalšího řízení před soudem prvního stupně. Zásah Ústavního soudu by byl v této chvíli proto předčasný.
Soud prvního stupně tím, že své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na změnu žaloby neodůvodnil v souladu s §169 občanského soudního řádu, porušil ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, aniž by současně jakkoli předjímal výsledek řízení ve vztahu k aplikaci §95 občanského soudního řádu, vyhověl petitu ústavní stížnosti a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.