ECLI:CZ:US:2007:3.US.529.06
sp. zn. III. ÚS 529/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S-pin Praha s.r.o., se sídlem v Praze 7, U měšťanského pivovaru 934/4, zastoupené Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 104, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, č.j. 11 Co 508/2005-76, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 6. 2005, č.j. 29 C 141/2005-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo proti ní nařízeno předběžné opatření ve smyslu §74 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatelka obšírně dovozuje, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 90 Ústavy České republiky, zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 2, 3 Listiny, práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě, práva podnikat dle čl. 26 Listiny a "principů demokratického a právního státu".
Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu se podává následující.
Soud prvního stupně k návrhu spojenému s žalobou žalobkyně JUDr. Zuzany Roupové, správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnská obchodní, a.s., v likvidaci, o určení, že první žalovaná je vlastníkem označených nemovitostí, nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce (druhé žalované) zakázal tyto nemovitosti "zcizit, pronajmout, zastavit či jinak zatížit". V odůvodnění usnesení soud uvedl, že na základě listinných důkazů předložených žalobkyní má potřebu zatímní úpravy právních poměrů účastníků za prokázanou, když zjevně přijal argument, že případným dalším převodem dotčených nemovitostí by mohl být poškozen výše označený úpadce, jehož práva akcionáře první žalované žalobkyně vykonává.
Odvolací soud shodně shledal, že předpoklady nařízení předběžného opatření byly splněny, a usnesení jako věcně správné potvrdil (§219 o.s.ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti postupně namítala, že 1/ žalobkyně nezaplatila jistotu podle §75b o.s.ř., jelikož soudy nesprávně pokládaly za splněnou podmínku jejího osvobození od soudních poplatků, 2/ předmětné nemovitosti oproti tomu, co uvedl odvolací soud, žalobkyně do soupisu konkursní podstaty nepojala, 3/ "rozhodnutí obou soudů jsou rozporná k důvodu pro předběžné opatření", a konečně poukázala 4/ i na to, že jí soud prvního stupně opomenul doručit opravné usnesení, které později vydal. Stěžovatelka oproti žalobkyni dovozuje, že jí zpochybňované vlastnické právo k nemovitostem nabyla regulérní kupní smlouvou, uzavřenou dne 20. 6. 2002 se společností SVÚOM Praha a.s., v likvidaci (první žalovanou), a tvrzené důvody neplatnosti této smlouvy popírá.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Z nálezů ve věcech sp. zn. I. ÚS 31/97, resp. sp. zn. II. ÚS 221/98, se podává, že je tomu tak zejména tehdy, jestliže se jím dočasně omezuje vlastnické právo požívající ochrany čl. 11 Listiny (a to zejména jedna z jeho obsahových složek - právo s věcí disponovat), a to přes normativně vyjádřenou přípustnost za určitých podmínek vlastnické právo omezit (čl. 11 odst. 3 Listiny).
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o.s.ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o.s.ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §74 a násl. o.s.ř. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření (§74 odst. 1 o.s.ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Jak bylo výše řečeno, o rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění nepřezkoumatelné (srov. §157 odst. 2, §219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §74 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu před zahájením řízení nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků (§75c odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav. Co do "prokázání", lze se ztotožnit s tím, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit. Nejde však přesto o dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou zde podmínky. Procesní dokazování je možné pouze při jednání, které se však zde nenařizuje." (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha: Linde 2005, s. 132). U ostatních okolností významných pro nařízení tohoto předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat; jinými slovy, musí být zřejmé, že v řízení ve věci není nárok očividně vyloučen. K tomu Ústavním soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 637/05 poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné".
Není důvod pochybovat, že obecné soudy z tohoto výkladu rozhodných ustanovení procesního práva vycházely.
V posuzované věci uzavřely, aniž by vybočily z rámce vyložených názorů, že žalobkyně okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků prokázala; k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření zde zjevně není. Za excesivní nelze považovat ani odvolacím soudem vyjádřený a stěžovatelkou kritizovaný názor, že "nelze rigorózně vyžadovat, aby rozhodné skutečnosti, z nichž soud vychází pro rozhodnutí o návrhu, byly podrobně rozváděny v rozsahu, jak je zapotřebí při rozhodování o věci samé".
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, lze dodat následující.
Podle ustanovení §75b odst. 2 písm. f/ o.s.ř. se jistota neplatí, "osvědčí-li navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření, že jsou u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§138)". Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně je osvobozena od soudních poplatků podle §11 odst. 2 písm. r/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a z toho dovodil, že podle ustanovení §75b odst. 3 písm. f/ o.s.ř. mu nevznikla povinnost zaplatit jistotu dle §75 odst. 1, věta prvá o.s.ř., neboť prokázala, že jsou u ní "dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle §138 o.s.ř.". Odvolací soud pak obdobně uvedl že vedlejší účastník je od soudních poplatků osvobozen dle §11 odst. 2 písm. r/ zákona č. 549/1991 Sb., a tak jistinu podle §75b odst. 3 písm. f/ o.s.ř. není povinen zaplatit.
K tomu je nutné především uvést, že zpochybněním těchto názorů stěžovatelka otevřela spor jen o výklad podústavního práva, který - jak bylo vyloženo shora - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ačkoli jsou závěry obecných soudů v rovině podústavního práva zřejmě kritizovatelné, je též významné, že i případně nesprávný závěr obecných soudů o existenci podmínek o osvobození od soudních poplatků v osobě žalobkyně není způsobilý relevantního průmětu do těch procesních práv stěžovatelky, jež by mohly mít reflex ústavněprávní.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení nesprávně uvedl, že "žalobce uplatňuje zařazení nemovitostí, jichž se týká předběžné opatření, do konkursní podstaty"; na konečném výsledku (nařízení předběžného opatření) je však tento nedostatek bez vlivu, byl-li - jak oba soudy konstatovaly - prokázán důvod prozatímní úpravy jinak, jmenovitě ve vztahu k tvrzením žalobkyně, že vykonává práva akcionáře prvního žalovaného, odkazujíc současně na závěry, obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 767/2002.
Podobné platí i ve vztahu k té části odůvodnění napadeného usnesení, kde - zjevně jen nedopatřením - odvolací soud poukazoval na další důvod pro nařízení předběžného opatření ("obava z ohrožení případného výkonu rozhodnutí"); rozhodné je, že současně přisvědčil tomu důvodu, který shledal daným soud prvního stupně (potřeba zatímně upravit poměry účastníků), neboť - logicky - postačí dovodit důvod jeden (z těch, jež předjímá ustanovení §74 odst. 1 o.s.ř.).
Ohledně výtky z nedoručení opravného usnesení (§164 o.s.ř.) soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 2005, č.j. 29 C 141/2005-57, je namístě uvést, že dle údaje na doručence založené u č.l. 67 spisu bylo stěžovatelce opravné usnesení doručeno dne 24. 10. 2005.
Lze tedy uzavřít, že vzhledem k řečenému námitka o porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě nemůže obstát, je-li zde stav, kdy k omezení vlastnického práva dochází za zákonem stanovených podmínek, jež vyloučeno není (viz kupříkladu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Elia S. r. l. proti Itálii, 2001, ESLP 3/2002).
Výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, tudíž v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu