ECLI:CZ:US:2019:2.US.3368.19.1
sp. zn. II. ÚS 3368/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Aloise Krále 10, Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 4. 2018, č. j. 2 T 81/2017-381, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2018, č. j. 5 To 202/2018-430, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 8 Tdo 759/2019-489, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále rozhodnutími soudů došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege zakotvené v čl. 39 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel pod bodem 1 uznán vinným ze zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku a z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2 byl uznán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Odvolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
3. Stěžovatel spatřuje porušení zmíněných základních práv v právní kvalifikaci skutku pod bodem 1 odsuzujícího rozsudku jako pokusu zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví. Z hlediska subjektivní stránky je pro tuto právní kvalifikaci vyžadováno úmyslné zavinění, které soudy shodně dovodily, ale s jejich závěry nesouhlasí. Tvrdí totiž, že lékařské ošetření vyhledal pouze jeden ze tří poškozených, a to ještě cca 11 hodin poté, co byl stěžovatelem napaden. Poškozený, který měl dle soudů utrpět nejvážnější následek, ještě téhož dne odletěl do Egypta. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že ani u jednoho z poškozených k žádné újmě na zdraví nedošlo. I když je tento poznatek zohledněn v určení vývojového stadia trestného činu (pokus), měl se promítnout též do úvah o povaze a intenzitě útoku. Jestliže soudy vzaly v potaz, že se stěžovatel dříve věnoval boxu, měly také vyhodnotit, jak je možné, že přes své dovednosti žádnému z poškozených nezpůsobil újmu na zdraví. Namítá, že pokud by skutečně měl ať již přímý či nepřímý úmysl poškozeným způsobit újmu na zdraví, je vysoce pravděpodobné, že by ji i způsobil, což se však nestalo. Stěžovatelovo napadení tří poškozených proto rozhodně nesměřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví. Pro soudy bylo údajně zcela klíčovým zjištění o 13 minut trvajícím bezvědomí jednoho z poškozených, což hrálo významnou roli i pro závěry znaleckého posudku o možných následcích stěžovatelova jednání. Znalci se však nevypořádali s tím, jak se mohlo ovlivnění alkoholem u poškozeného promítnout do délky bezvědomí. Přitom stěžovatel dovozuje, že poškozený se nacházel ve stavu velmi těžké opilosti. Pro podložení těchto tvrzení navrhoval stěžovatel vypracování dalšího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který by se zabýval i otázkou vlivu opilosti jednotlivých aktérů na způsobené následky, a to včetně délky trvání bezvědomí. Tento důkazní návrh však nebyl proveden. Tím, že důkaz nebyl proveden, obecné soudy nedostály povinnosti zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
6. Stěžovatel de facto namítá porušení pravidla in dubio pro reo, neboť má za to, že v důkazním řízení v jeho věci nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. i nadále jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
7. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud a následně pak i krajský soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o okolnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Jestliže obecné soudy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
8. K tomu postačuje pro stručnost odkázat především na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, který na základě provedeného hodnocení důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele. Jestliže stěžovatel rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, je třeba k tomu uvést, že nalézací a shodně i odvolací soud uzavřely, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy jednoznačně věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestními předpisy, kdy se v tomto konkrétním případě jednalo o ochranu zdraví, a byl s tím též srozuměn (srov. odst. 6 napadeného rozsudku okresního soudu, str. 5 napadeného usnesení krajského soudu, odst. 18 - 20 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
9. K námitce stran neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu, a to vypracování znaleckého posudku pro posouzení, jak mohlo ovlivnění alkoholem u jednoho poškozeného ovlivnit dobu trvání bezvědomí, se již dostatečně vyjádřil okresní soud. Ten vyhodnotil, že bezvědomí jednoho z poškozených nemohlo nastat v důsledku požití alkoholu, což doložily i ve věci vypracované znalecké posudky (srov. odst. 5 napadeného rozsudku okresního soudu). Soudy přitom při hodnocení důkazní situace nepominuly, že se všichni poškození nacházeli ve stavu opilosti, to však nemělo vliv na právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Nadto se nemůže jednat o opomenutý důkaz, neboť okresní soud dostatečně zdůvodnil, proč další důkazy k návrhu stěžovatele ve věci neprováděl (viz odst. 9 napadeného rozsudku okresního soudu).
10. Stejně tak soudy připustily, že zranění poškozených nejsou objektivizována lékařskou zprávou, neboť dva ze tří poškozených lékaře vůbec nevyhledali a třetí poškozený jej vyhledal až ve večerních hodinách následujícího dne. Přesto však nalézací soud disponoval dalšími důkazy (zejm. videozáznamy z místa činu a na základě nich vypracovanými znaleckými posudky), ze kterých bylo možné jednoznačně dovodit, že jednání stěžovatele bylo způsobilé k přivození velmi vážné újmy na zdraví všech tří poškozených, byť k tomu nakonec nedošlo (srov. odst. 6 napadeného rozsudku okresního soudu), což - jak správně stěžovatel podotkl - je vyjádřeno vývojovým stádiem pokusu trestného činu.
11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
12. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek nevykazuje ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu