ECLI:CZ:US:2019:2.US.3404.19.1
sp. zn. II. ÚS 3404/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 817/2019-627 ze dne 24. 7. 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 452/2018-592 ze dne 30. 1. 2019 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 4 T 169/2015-560 ze dne 30. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále též namítá porušení práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dle čl. 8 odst. 2 Listiny a zásadu nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 7. 2018 č. j. 4 T 169/2015-560 shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Podle učiněných skutkových závěrů se stěžovatel dopustil uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že v místě společného bydliště vyvíjel psychický nátlak na poškozenou, svoji matku, fyzicky ji napadl ve třech případech, polil ji kbelíkem vody, urážel ji, ponižoval, vulgárně oslovoval a zabraňoval jí ve volném pohybu po domě, na poškozenou vyvíjel psychický nátlak, aby na něj přepsala svoji polovinu domu, zabraňoval jí ve vstupu k plynovému kotli, pračce a hlavnímu uzávěru vody, v důsledku čehož musela poškozená své prádlo prát u své bývalé snachy, kvůli těmto zásahům jí netekla teplá voda a v zimních měsících měla teplotu v bytě i kolem 13 stupňů, dále jí pouštěl, téměř denně, hlasitě rádio na chodbě domu a nevypínal je ani když odcházel z domu, v případech, kdy měla poškozená návštěvu, vcházel nezvaně bez zaklepání do její bytové jednotky a zjišťoval, o jakou osobu se jedná, případně tuto osobu oslovil a slovně ji urážel v úmyslu odříznout poškozenou od jejích přátel, hrozil jí odpojením od přívodu elektřiny, to vše včetně způsobených zranění způsobem dále podrobněji popsaným v poměrně rozsáhlé skutkové větě výroku o vině. Tento rozsudek byl následně z podnětu odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a změněn na podmíněný trest v trvání 2 let, s odkladem výkonu na dobu 2 let. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
3. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele s tím, že základem obvinění stěžovatele sice byla tvrzení poškozené, ta však byla podpořena výpovědí řady dalších svědků, s různým vztahem k poškozené, například snachy a švagrové stěžovatele, přítomné vystupování obviněného, kontroly návštěv, psychického utrpení poškozené, hlasitého pouštění rádia či uzamykání některých prostor. Z rodinných příslušníků dále výpověď poškozené potvrdily synovci stěžovatele a vnuci poškozené, kteří mimo jiné viděli fyzická zranění poškozené. Dále je možné zmínit svědectví známých rodiny, kteří znali situaci z návštěv v domě, a pracovnic pošty ohledně agresivity stěžovatele vůči poškozené i jim. Při dovozování průběhu skutkového děje současně soudy zohlednily i další důkazy, zejména listinné, tedy zápisky poškozené, korespondenci vedenou mezi obviněným a poškozenou z jeho popudu, zprávu Centra intervenčních psychosociálních služeb Libereckého kraje, jehož pomoc poškozená vyhledala, a lékařskou zprávu týkající se následků jednoho z útoků stěžovatele. Nejvyšší soud odkázal i na závěry soudu prvního stupně, podle nichž byla poškozená v důsledku konfliktů ustrašená, bála se vycházet z bytu. Při vyhrocení situace potom prakticky vždy docházelo ke zhoršení jejího zdravotního stavu a následky neustálého vypětí a stresu se u ní projevovaly i v následné době. Tvrzení stěžovatele, jeho družky (s jejímž příchodem započaly útoky a která rovněž užila některé invektivy vůči poškozené), jejího syna a známého stěžovatele vyznívající opačným způsobem, tak byly vyvráceny. Nejvyšší soud poukázal i na věkový rozdíl poškozené (ročník narození XXXX) a stěžovatele.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval některé své argumenty z řízení před obecnými soudy a uvedl, že závěry obecných soudů o jeho vině neodpovídají provedenému dokazování a mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci existuje významný rozpor. Obecné soudy podle něj pochybily tím, že nezohlednily četné rozpory ve výpovědích stěžovatele, poškozené a svědků, a porušily jednu ze základních zásad trestního řízení "in dubio pro reo" a nesprávně právně posoudily popsané skutky. Poukázal na to, že ze znaleckých posudků posuzujících stěžovatele a poškozenou vyplývá, že oba jsou v zásadě věrohodní. K fyzickým poraněním poškozené stěžovatel uvádí, že byly nevýznamné a že byly způsobeny v průběhu drobných incidentů, že se například stěžovatel poškozené bránil a chytil ji ruce. Nejednalo se podle něj o úmyslné použití síly v tom směru, aby byla poškozené způsobena újma. Polití kbelíkem vody stěžovatel popsal tak, že kbelík nechtěně na něj a poškozenou spadl. Pokud jde o pračku, tak původně poškozené pral stěžovatel, nicméně pak se ohledně této záležitosti nepohodli, a poškozená si praní zajistila jinde, svoji vlastní funkční automatickou pračku v domě neměla (nemohl jí tedy být k pračce odepřen přístup).
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces či na zásadu nullum crimen sine lege, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a odpovídá na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu