ECLI:CZ:US:2019:2.US.3415.18.1
sp. zn. II. ÚS 3415/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ravikon, a. s., se sídlem K Vltavě 785/42, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2018 č. j. 32 Cdo 5016/2017-367, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2017 č. j. 24 Co 208/2016-292 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2016 č. j. 29 C 87/2015-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Namítá rovněž zákaz vyvlastnění bez naplnění zákonných podmínek.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je provozovatelkou výrobny elektrické energie z obnovitelných zdrojů, fotovoltaické elektrárny FVE-Ravikon, a. s., v obci Velvary. Svou žalobou u civilních soudů se domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") ze dne 25. 9. 2014 č. j. 14666-33/2013-ERU, potvrzeného rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 29. 12. 2014 č. j. 14666-37/2013-ERU. Požadovala, aby jí ze strany společnosti OTE, a. s., která je právní nástupnicí společnosti ČEZ Distribuce, a. s., jež od stěžovatelky vykupovala elektřinu v letech 2011 a 2012 (na základě smlouvy uzavřené dne 21. 2. 2011), a společnosti ČEZ Prodej, a. s., která od stěžovatelky vykupuje elektřinu od roku 2013 (podle smlouvy uzavřené dne 26. 2. 2013), byla poskytována taková plnění za vykupovanou elektřinu, která jí zajistí patnáctiletou dobu návratnosti její investice do fotovoltaické elektrárny ve výši 32 028 000 Kč. Po společnosti OTE, a. s., požadovala zaplatit částku 3 248 359,10 Kč a po společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., uhradit výkupní cenu ve výši 8 746,64 Kč za MWh v roce 2013 a v dalších letech, ve kterých bude stěžovatelce vyplácení podpory náležet, nejméně však do roku 2025, odpovídající částku zvyšovanou každoročně o 2%.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") v záhlaví označeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl. Podle §6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), ve znění účinném do 19. 5. 2010 (tj. před účinností novely č. 137/2010 Sb.) ERÚ stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy tak, aby pro zařízení uvedená do provozu po dni nabytí účinnosti tohoto zákona bylo při podpoře výkupními cenami dosaženo patnáctileté doby návratnosti investic za podmínky splnění technických a ekonomických parametrů, kterými jsou zejména náklady na instalovanou jednotku výkonu, účinnost využití primárního obsahu energie v obnovitelném zdroji a doba využití zařízení a které jsou stanoveny prováděcím právním předpisem. Podle §6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění do 19. 5. 2010, výkupní ceny stanovené Úřadem pro následující kalendářní rok nesmí být nižší než 95 % hodnoty výkupních cen platných v roce, v němž se o novém stanovení rozhoduje. Novelou č. 137/2010 Sb. bylo citované ustanovení změněno přidáním druhé věty, podle které "ustanovení věty první se nepoužije pro stanovení výkupních cen pro následující kalendářní rok pro ty druhy obnovitelných zdrojů, u kterých je v roce, v němž se o novém stanovení výkupních cen rozhoduje, dosaženo návratnosti investic kratší než 11 let; Úřad při stanovení výkupních cen postupuje podle odstavců 1 až 3". Prováděcí předpis k §6 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 180/2005 Sb., tj. vyhláška č. 475/2005 Sb., ve znění účinném do 31. 10. 2010, stanovil pro fotovoltaiku, že celkové měrné investiční náklady pro výrobny nad 30 kWp musely být menší než 90 000 Kč/kWp. Novelou účinnou od 1. 11. 2010 bylo následně určeno, že celkové měrné investiční náklady pro výrobny nad 100 kWp musely být menší než 55 000 Kč/kWp. Rozhodným okamžikem pro přiznání garance patnáctileté návratnosti investice nebyl okamžik vynaložení investice či stavební dokončení výrobny, ale okamžik jejího uvedení do provozu. Elektrárna stěžovatelky nebyla uvedena do provozu ke dni 1. 11. 2010, pro získání garance patnáctileté návratnosti proto musela naplnit požadavek, aby její celkové měrné investiční náklady byly menší než 55 000 Kč/kWp, což, jak sama potvrdila, nenaplnila. Na její výrobnu elektřiny se proto garance patnáctileté návratnosti investice nevztahuje.
4. Provozovatelé distribuční sítě měli dle §4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. povinnost vykupovat elektřinu od výrobců dle cenových rozhodnutí ERÚ, který vydával cenová rozhodnutí každoročně a ve vazbě na uvedení zdroje do provozu. Dnem uvedení do provozu se rozumí den, kdy nabyla právní moci licence na výrobu elektřiny a kdy bylo provozovatelem distribuční soustavy provedeno paralelní připojení výrobny k distribuční síti. Výrobna stěžovatelky byla k distribuční síti připojena v únoru 2011, platí tedy pro ni výkupní ceny dle cenového rozhodnutí ERÚ pro rok 2011, tj. rozhodnutí č. 2/2010. Pravomoc ERÚ rozhodovat o stanovení výkupních cen vždy pro následující kalendářní rok a samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů trvá i po nabytí účinnosti zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."), který zákon č. 180/2005 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 nahradil. ERÚ nemá pravomoc určovat výkupní cenu individuálně pro jednotlivé výrobce. Povinně vykupující (za účinnosti zákona č. 180/2005 Sb. provozovatel distribuční sítě) má povinnost vykupovat elektřinu od výrobců za výkupní cenu stanovenou v rozhodnutí ERÚ; stěžovatelka se svou žalobou snažila získat vyšší podporu, než na jakou měla dle právní úpravy nárok. Požadavek stěžovatelky, aby jí byla vyplácena výkupní cena individuálně stanovená podle jí konkrétně vynaložené investice, byl proto podle nalézacího soudu neopodstatněný. Hlavním problémem stěžovatelky byla dle nalézacího soudu skutečnost, že k připojení její elektrárny k distribuční síti došlo až v únoru 2011. Žalobou podanou u Okresního soudu v Děčíně se stěžovatelka proti provozovateli distribuční sítě domáhala náhrady škody spočívající v rozdílu mezi výkupními cenami pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 a v roce 2011; svou žalobu však vzala zpět. V závěru odůvodnění nalézací soud konstatoval, že změnou právní úpravy nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví, ani k porušení zákazu diskriminace. Rozhodla-li se stěžovatelka podnikat v tak silně regulovaném oboru, jakým je výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů, musela si být vědoma, že garance patnáctileté návratnosti investice závisí na technických a ekonomických parametrech stanovených prováděcím předpisem, jakož i na cenových rozhodnutích každoročně vydávaných ERÚ.
5. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. V řízení bylo jasně prokázáno, že elektrárna stěžovatelky byla uvedena do provozu až v roce 2011. Za takové situace může být elektřina vykupována jen na základě cenového rozhodnutí účinného od 1. 1. do 31. 12. 2011, a nikoli podle cenového rozhodnutí účinného v roce 2010, a to přestože stěžovatelka investici do elektrárny v rozhodující míře vynaložila v roce 2010. Rozhodující je uvedení výrobny do provozu, neboť teprve v takovém okamžiku lze posuzovat splnění technických a ekonomických parametrů. Patnáctiletá návratnost investice je zaručena ve vztahu ke splnění ekonomických a technických parametrů. Výkupní ceny jsou nastaveny tak, aby garance patnáctileté návratnosti byla dosažena v případě, že investiční náklady odpovídají hodnotám stanoveným prováděcí vyhláškou. Jestliže stěžovatelka vynaložila náklady vyšší, než odpovídá prováděcím předpisům, pak jí patnáctiletá návratnost nemůže být zaručena. Není možné, aby subjektu povinně vykupujícímu elektřinu, byla uložena povinnost platit výrobci částku vyšší než stanovenou cenovým rozhodnutím, neboť pak by se investiční náklady přenášely na povinně vykupující subjekty. Nadto, výkupní ceny pro jednotlivé kalendářní roky určuje ERÚ cenovými rozhodnutími, které mají povahu normativních aktů, jejichž obsah nemůže měnit ani soud. Neopodstatněná je též námitka opomenutí některých stěžovatelkou předložených důkazů, neboť jejich neprovedení nalézací soud řádně odůvodnil.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť konstatoval, že předmětná právní otázka již byla vyřešena rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 32 Cdo 4148/2016. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že požadavek výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů na placení vyšší výkupní ceny, než byla dohodnuta ve smlouvě uzavřené s provozovatelem distribuční soustavy, resp. s osobou povinně vykupující elektřinu z obnovitelných zdrojů, nemá oporu v právních předpisech. Právní předpisy provozovateli distribuční soustavy a povinně vykupujícímu nejenže neukládají, ale ani neumožňují vykupovat elektřinu za cenu jinou než dohodnutou ve smlouvě.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkové okolnosti i dosavadní procesní průběh předmětné věci. Jádro její ústavní stížnosti představuje tvrzení, že má nárok na vyplácení takové podpory, která jí umožní dosáhnout patnáctileté návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny, zatímco vyplácený tzv. tarif 2011 takovou návratnost neumožňuje. Vzhledem k jeho nedostatečnosti je naopak investice stěžovatelky výrazně ztrátová. Se závěry obecných soudů nesouhlasí a tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla fakticky zbavena svého vlastnického práva k pohledávce na vyplácení podpory umožňující státem garantovanou patnáctiletou návratnost její investice do fotovoltaické elektrárny, jakož i práva na soudní ochranu proti vyvlastnění provedenému bez naplnění podmínek stanovených v čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítá, že je na obecném soudu, aby svým rozhodnutím aplikoval zákon tak, aby právo jednotlivce bylo naplněno nehledě na to, že podzákonný předpis zákonný nárok provádí nedostatečně. Stěžovatelka uzavřela smlouvu o dílo na výstavbu elektrárny v červnu 2010, ve které byly sjednány i všechny relevantní částky. Nemohla proto reagovat na změnu prováděcích předpisů z listopadu 2010, kterou došlo k náhlému snížení faktoru měrných investičních nákladů o 40 %. Výsledné stanovení měrných investičních nákladů ve výši 55 000 Kč/kWp dále neodpovídalo reálně vynaloženým nákladům na elektrárny vybudované v roce 2010. Změnu prováděcích předpisů z listopadu 2010 je proto třeba vykládat tak, že se vztahuje až na elektrárny, jejichž výstavba byla zahájena po nabytí účinnosti této regulatorní změny. Výklad obecných soudů zakládá nepřípustnou retroaktivitu a zasahuje stěžovatelčino legitimní očekávání. Podle stěžovatelky dále neobstojí závěr obecných soudů, že technické a ekonomické parametry je nutno posuzovat k okamžiku uvedení elektrárny do provozu; obecné soudy ani neuvedly, ze kterých právních předpisů tento závěr dovodily. Stěžovatelka dále namítá, že patnáctiletou návratnost investice do elektrárny jí přislíbila Česká republika, nicméně za nejvhodnější způsob uplatnění svého nároku považuje jeho uplatnění proti společnostem OTE, a. s., a ČEZ Prodej, a.s., které byly vyplácením podpory Českou republikou pověřeny.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
11. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a uvádí přitom tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
12. Rozhodnutí obecných soudů spočívající především na aplikaci zákonného pojmu "uvedení zařízení do provozu" a závěru o neexistenci nároku na individuálně stanovenou podporu energie z obnovitelného zdroje jsou řádně odůvodněna, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)], přičemž obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 sp. zn. 32 Cdo 4148/2016) a na jejich výkladu nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí či porušení zákazu svévole.
13. Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se ochrany jejího legitimního očekávání nabytí výkupních cen za rok 2010 a patnáctileté návratnosti investice, pak lze odkázat na předchozí závěry Ústavního soudu. Ochrana pokojného užívání majetku se v obdobných věcech projevuje jako ochrana vložených investic do vybudování výrobny elektrické energie, tj. ochrana legitimního očekávání určitého užívání vlastnického práva a ochrana legitimního očekávání nabytí státní podpory jako majetkového nároku, který je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy (nález sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. 5. 2018). Majetkový nárok stěžovatelky by byl individualizovatelný, pokud by splnila podmínky pro jeho získání (nebo pokud by jej fakticky získala). V souzené věci však podmínky nesplnila a výkupní ceny pro rok 2010 nikdy nepobírala. Za takového stavu legitimní očekávání zisku státní podpory dáno být nemůže.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu