ECLI:CZ:US:2019:2.US.3417.19.1
sp. zn. II. ÚS 3417/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 157/30, PS-128, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019 č. j. 7 Tdo 745/2019-479, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2018 č. j. 7 To 256/2017-457 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 2017 č. j. 3 T 60/2009-423, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též namítá porušení článku 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 2017 č. j. 3 T 60/2009-423 uznán vinným trestnými činy týrání svěřené osoby a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. V průběhu asi dvou let ve svém bydlišti v rodinném domě, kde žil se svou družkou a její dcerou, tuto nezletilou dívku opakovaně i několikrát týdně ponižoval, křičel na ni, sprostě jí nadával, ponižoval a zastrašoval ji, neúměrně ji trestal ukládáním pracovních povinností v domě, nutil ji vykonávat těžké a jejímu věku nepřiměřené práce na zahradě za nevhodných klimatických podmínek a nevhodným způsobem se choval i k její matce, takže nezletilá měla o matku strach. Své družce opakovaně vyčítal, že je špatná matka, urážel ji, vyhrožoval jí a zakazoval styk s rodinou a přáteli. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 9. 8. 2018 č. j. 7 To 256/2017-457 zamítl. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že jeho námitky jsou formulovány velmi obecně, ba univerzálně. Ačkoli stěžovatel užívá i právní pojmy jako "subjektivní stránka" a "objektivní stránka", tvrdí v souvislosti s nimi jen to, že mu nebyly prokázány. Některé pojmy jako "jiné nesprávné hmotně právní posouzení" a tvrzený extrémní nesoulad mezi zjištěními a právním hodnocením rovněž nekonkretizuje, stejně jako údajné porušení procesních pravidel spočívající v odepření procesních práv. Nejvyšší soud poznamenal, že se nelze ztotožnit ani s námitkami napadajícími kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu. Veškeré námitky stěžovatele vycházejí z jeho nesouhlasu s odsouzením, soudy zjištěné skutkové závěry však nemohou nijak zpochybnit.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je jen formální. Nesouhlasí s tím, že jeho výpověď je trvale hodnocena jako nevěrohodná a nesouhlasí ani s motivacemi, které jsou mu soudy přičítány. Domnívá se, že jeho tvrzením a důkazům nebyla věnována dostatečná pozornost a že byly ve své podstatě bagatelizovány. Namítá nesprávné provedení výslechu znalců a posouzení znaleckých posudků. Dále pak vznáší dílčí výhrady k některým důkazům (například výpovědi učitelky poškozené nezletilé, tvrzení o vytápění domácnosti, popis prací, k nimž byla nezletilá nucena), namítá i přátelskou vazbu mezi poškozenou a oznamovatelkou jeho trestné činnosti. K jednomu důkazu (předloženému dopisu) se údajně stěžovatel nemohl vyjádřit. Závěrem stěžovatel uvádí, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně a jejich závěry byly v rozporu se skutkovým zjištěním v dané věci, a proto nemohly dosáhnout spravedlivého rozhodnutí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Ačkoli stěžovatel odkazuje na své právo na spravedlivý proces či na rovnost účastníků řízení, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva. Odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu i Nejvyššího soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a odpovídá na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění nalézacího soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu