ECLI:CZ:US:2019:2.US.3442.19.1
sp. zn. II. ÚS 3442/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Thi Luyen Veselé, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2019, č. j. 1 Azs 222/2019-24, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2019, č. j. 57 A 91/2017-126, a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 30. 8. 2017, č. j. MV-85934-4/SO-2017, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("komise"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4, odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s. pro nedůvodnost zamítnuta její správní žaloba. Stěžovatelka se touto žalobou domáhala zrušení v záhlaví citovaného a ústavní stížností rovněž napadeného rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise"), jímž bylo změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 17. 3. 2017 č. j. OAM-2779-16/ZR-2016, kterým byla podle ustanovení §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců") zrušena platnost jejího povolení k trvalému pobytu a byl jí udělen výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci rozhodnutí tak, že stěžovatelce byla udělena k vycestování z území lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí komise a v ostatním bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná (pozn. Ústavního soudu: obecné soudy ve věci již jednou rozhodovaly, přičemž Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 57 A 91/2017-74, zrušil napadené rozhodnutí komise a věc jí vrátil k dalšímu řízení; tento rozsudek byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018-34), jelikož samotným účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující proti rozhodnutí komise, když plně aproboval závěr, že byly splněny podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle ustanovení §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že stěžovatelka svým předchozím jednáním závažně narušila veřejný pořádek, přičemž zrušení povolení k trvalému pobytu mělo z hlediska zásahu do jejího soukromého nebo rodinného života přiměřený dopad.
5. Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu potvrdil, když zohlednil, že stěžovatelčino povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno v důsledku předchozích drogových deliktů, jež podle ustálené judikatury kasačního soudu naplňují pojem "závažného narušení veřejného pořádku" předvídaný ustanovením §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (stěžovatelce byla prokázána distribuce drog ve značném rozsahu velkému počtu odběratelů, a to nejméně ve 485 případech - srov. rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 11. 2015, č. j. 8 T 46/2015-2104). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zrušením povolení k trvalému pobytu nedošlo k nepřiměřenému zásahu do osobního či rodinného života stěžovatelky (vzal přitom v potaz nezakořeněnost vztahu s manželem, resp. předchozí pobyt syna v zahraničí a jeho vietnamské občanství). Co se týká námitky související se zdravotním stavem syna, uvedl, že k ní nepřihlížel (obdobně jako krajský soud), neboť tato námitka nebyla stěžovatelkou uplatněna ve správním řízení.
6. Stěžovatelka se se shora rekapitulovanými závěry správních orgánů a obecných soudů neztotožnila a na podporu svých tvrzení předkládá v ústavní stížnosti obdobnou argumentaci, jakou předestřela již v předchozích řízeních. Opětovně proto rozporuje, že by závažným způsobem narušovala veřejný pořádek. Má za to, že pokud jí dal trestní soud podmíněným odkladem a poskytnutím zkušební lhůty příležitost k nápravě, neměla by být tato příležitost zmařena povinností se vystěhovat na základě správního rozhodnutí. Uvádí, že svým chováním ve zkušební lhůtě prokazuje, že si váží příležitosti, která jí byla poskytnuta, a že její pobyt na území České republiky neohrožuje bezpečnost státu ani veřejný pořádek. Stěžovatelka opakuje, že zrušením povolení k trvalému pobytu bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího soukromého a rodinného života (uvádí, že manžel je občanem České republiky, pro něhož by byl život ve Vietnamu neúnosný, resp. poukazuje na zdravotní stav svého syna, jemuž by se ve Vietnamu nedostalo adekvátní lékařské péče). Stěžovatelka je toho názoru, že "faktickým dopadem napadených rozhodnutí je nedůvodné podezírání stěžovatelky z další trestné činnosti a především roztržení rodiny."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu, krajského soudu či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázek souvisejících s řízením o zrušení povolení k trvalému pobytu cizince. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany ministerstva vnitra. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu, krajského soudu i rozhodnutí komise, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, se totiž s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (a to dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními s. ř. s. či zákona o pobytu cizinců, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá.
11. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud i krajský soud se důkladně zabývaly stěžejní námitkou stěžovatelky, že nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek. Vypořádaly se rovněž s tvrzeným zásahem do soukromého a rodinného života. Správním orgánům ani obecným soudům nelze vyčítat, že nepřihlédly k námitce zdravotního stavu stěžovatelčina syna (jeho sledování v nefrologické ordinaci), neboť tento argument nebyl v průběhu správního řízení vůbec uplatněn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 27). Na tomto místě postačí odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015-38 (veškerá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na http://nssoud.cz), z nějž vyplývá (bod 37), že "je totiž nepochybně na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu." Ústavní soud rovněž připomíná, že v případě žaloby podané proti rozhodnutí správního orgánu vychází soud v intencích ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového (a rovněž právního) stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 12/17 (N 202/87 SbNU 311) ze dne 7. 11. 2017, bod 22; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
12. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu obsáhle rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy (a před tím i správními orgány) vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. zejména body 19-29 rozsudku Nejvyššího správního soudu), k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad. V nyní projednávaném případě je pro Ústavní soud podstatné, že obecné soudy dostatečně a přesvědčivě vysvětlily, v čem spatřují naplnění podmínek pro zrušení povolení k trvalému pobytu, resp. proč považují zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky za přiměřený, a tudíž ústavně souladný. Na jejich závěrech nehodlá zdejší soud cokoliv zpochybňovat, neboť zde neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu