ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.222.2019:24
sp. zn. 1 Azs 222/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: T. L. V.,
zastoupena JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 8. 2017, č. j. MV-85934-4/SO-
2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5.
2019, č. j. 57 A 91/2017 - 126,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předcházející soudní řízení
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 17. 3. 2017, č. j. OAM-2779-16/ZR-2016, zrušilo
žalobkyni podle §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platnost povolení
k trvalému pobytu a udělilo žalobkyni výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
[2] Žalovaná změnila výrok II. prvostupňového rozhodnutí tak, že žalobkyni stanovila
k vycestování z území lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí, v ostatním napadené rozhodnutí
potvrdila.
[3] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
na jejím základu rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud konstatoval, že v řízení o zrušení trvalého pobytu podle §87l odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců musí správní orgány zkoumat dva základní okruhy otázek -
jednak zda cizinec ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný
pořádek, dále pak přiměřenost rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého nebo rodinného
života cizince. K oběma otázkám jsou správní orgány povinny vést důkazní řízení za účelem
zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ve vztahu k první otázce nebylo
podle krajského soudu správním orgánům co vytknout. Soud nepřisvědčil ani námitce
nedostatečného vymezení předmětu řízení v oznámení o zahájení řízení a neoznámení složení
senátu žalované. Důvodnou však krajský soud shledal námitku nedostatečného zjištění
skutkového stavu ve vztahu k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života
žalobkyně. Soud se ztotožnil s úvahou žalované, že odpovědnost za uvedení tvrzení a popis
rodinného a soukromého života leží na cizinci. Základním předpokladem pro uplatnění této
úvahy je však skutečnost, že cizinec ve správním řízení dostane transparentním způsobem
prostor k předestření skutkové verze reality stran této otázky. Ideální možnost pro uplatnění
tvrzení cizince představuje jeho výslech, případně postačí, pokud správní orgán konkrétním
způsobem formuluje dostatečně precizní výzvu k tomu, aby cizinec tvrdil relevantní skutečnosti
stran dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Ani k jednomu z nastíněných
postupů však v projednávané věci nedošlo. Výslech žalobkyně proveden nebyl, poučení obsažené
v oznámení o zahájení řízení bylo formulováno naprosto obecně a bylo zaměnitelné s poučením
o právech účastníka jakéhokoliv řízení vedeného podle správního řádu. V důsledku nevhodného
způsobu vedení řízení nadále přetrvávaly pochybnosti o tom, jaký dopad bude mít rozhodnutí
o zrušení trvalého pobytu do rodinného života žalobkyně – zejména ve vztahu k jejímu
nezletilému dítěti. Krajský soud proto rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[5] Ke kasační stížnosti žalované Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j.
1 Azs 367/2018 – 34, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že řízení před
správními orgány bylo stiženo takovou vadou, která způsobila nezákonnost rozhodnutí ve věci.
Přestože bylo správní řízení o zrušení platnosti povolení k pobytu dle §87l zákona o pobytu
cizinců zahájeno z moci úřední, nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby pouze
z vlastní iniciativy vyhledával všechny relevantní důkazy, které by případně prokazovaly
skutečnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, tedy rovněž nepřiměřenost tvrzeného zásahu
do jejího soukromého a rodinného života, pokud sama žalobkyně takové skutečnosti
ani neoznačí. Bylo tedy na samotné žalobkyni, aby přesvědčivým způsobem tvrdila, resp. nabídla
důkazy o tom, že v jejím případě existuje překážka bránící vydání správního rozhodnutí.
[7] Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobkyni bylo umožněno, aby uplatnila svá tvrzení
a důkazní návrhy ve vztahu ke skutečnostem, které by mohly prokázat, že rozhodnutí o zrušení
platnosti povolení k pobytu představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného
života. Žalobkyně byla v oznámení správního orgánu I. stupně o zahájení správního řízení
zejména poučena o možnosti uplatňovat svoje práva a oprávněné zájmy, navrhovat důkazy a činit
jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí atd. Soud poučení, které se žalobkyni
v oznámení o zahájení řízení dostalo, považoval za dostačující pro možnost plně uplatňovat její
práva ve správním řízení. Správním orgánům nelze ani vytýkat, že neprovedly důkaz účastnickým
výslechem žalobkyně. Za situace, kdy správní orgány z jim dostupných podkladů bezpečně zjistily
osobní a rodinnou situaci žalobkyně a žalobkyně ohledně těchto zjištění ve správním řízení
nic nenamítala, nebylo povinností správních orgánů vyzývat žalobkyni k dalšímu, konkrétnějšímu
sdělení stran těchto skutečností.
[8] Krajský soud následně v záhlaví popsaným rozsudkem žalobu zamítl. Plně aproboval
závěr správních orgánů, že zrušení trvalého pobytu nepředstavuje nepřiměřený zásah
do osobního a rodinného života žalobkyně. V důsledku pasivity žalobkyně nevplynuly v průběhu
správního řízení žádné okolnosti, z nichž by vzešly pochybnosti stran této otázky. Tvrzení
uplatněná v rámci soudního řízení nemohou na tomto závěru nic změnit. Krajský soud závěrem
zopakoval, že podle jeho názoru by podrobněji formulované poučení v oznámení o zahájení
řízení vedlo k tomu, že by jednak správní orgány nemusely samy provádět dokazování za využití
pobytových šetření či výpisů z různých evidencí a současně by bylo na řádně poučeném cizinci,
aby předestřel správním orgánům věrohodnou skutkovou verzi reality a navrhl důkazy k jejímu
prokázání. V ostatním setrval krajský soud na závěrech vyslovených v původním rozsudku.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, jejíž
důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního („s. ř. s.“).
[10] Stěžovatelka lituje svého protiprávního jednání, za které jí byl uložen trest odnětí svobody
s podmíněným odkladem. Pokud dal trestní soud stěžovatelce příležitost k nápravě ve zkušební
lhůtě, neměla by být zmařena povinností se vystěhovat na základě správního rozhodnutí.
Stěžovatelka svým chováním ve zkušební lhůtě prokazuje, že si váží příležitosti, která jí byla
poskytnuta a že neohrožuje bezpečnost státu ani veřejný pořádek.
[11] Žalovaná nepředložila podle stěžovatelky žádný důkaz, který by zpochybnil,
že stěžovatelčin vztah s jejím manželem je hluboce zakořeněn. Stěžovatelka s manželem pečují
o stěžovatelčina syna, který chodí do české školy a prospívá s vyznamenáním. Pro syna je čeština
základní dorozumívací jazyk, v českém prostředí je plně adaptován. Syn je ve sledování
nefrologické ordinace, péči zde poskytovanou by v domovské zemi neměl. Stěžovatelčin manžel
je českým občanem, život ve Vietnamu by pro něj byl neúnosný kvůli jazykové bariéře,
klimatickým podmínkám i vládnoucí ideologii. Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
má proto negativní dopad na její rodinu.
[12] Žalovaná navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci
[13] Soud nejprve konstatuje, že kasační stížnost má všechny zákonem požadované formální
náležitosti, je přípustná a projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Soud dále předesílá, že samostatně nerozhodoval o stěžovatelčině žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť po provedení všech nutných procesních úkonů
přistoupil přímo k meritornímu projednání věci. Rozhodování o této žádosti by tak bylo
nadbytečné.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo rozhodnutím zruší
povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo
závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění,
za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo
rodinného života.
[17] Z citovaného ustanovení plyne, že povolení k trvalému pobytu lze zrušit pouze tehdy,
pokud jsou kumulativně splněny následující dvě podmínky. Za prvé, cizinec ohrožuje bezpečnost
státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek (a současně není zahájeno řízení
o správním vyhoštění). Za druhé, zrušení trvalého pobytu cizince musí být přiměřené z hlediska
zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Pokud jedna z těchto dvou podmínek není
splněna, nelze povolení cizince k trvalému pobytu zrušit.
[18] Stran první podmínky stěžovatelka namítá, že neohrožuje bezpečnost státu ani veřejný
pořádek.
[19] Kasační soud k tomu předně uvádí, že stěžovatelčino povolení k trvalému pobytu bylo
zrušeno pro závažné narušení veřejného pořádku; není proto třeba zabývat se otázkou ohrožení
bezpečnosti státu. Soud se proto níže zaměří pouze na otázku závažného narušení veřejného
pořádku.
[20] Pro možnost aplikovat v konkrétní věci §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
je nutno zabývat se v prvé řadě povahou jednání cizince, tedy posoudit zda toto jednání
představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti (srov. např. rozsudek ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 – 146, č. 2882/2013 Sb.
NSS). Je třeba přihlédnout i ke všem relevantním okolnostem, které mohou mít vliv na závažnost
jednání cizince a posouzení hrozby budoucího narušování veřejného pořádku. Mezi takové
skutečnosti patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti,
např. místo spáchání trestného činu, doba, která uplynula od jeho spáchání, apod.
[21] V nyní posuzované věci je podstatné, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu
v Tachově ze dne 24. 11. 2015, č. j. 8 T 46/2015 – 2104, odsouzena k trestu odnětí svobody
v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let za spáchání
pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a jedy (zčásti samostatným jednáním, zčásti ve spolupachatelství). Z tohoto rozsudku
vyplývá, že stěžovatelka nejméně od listopadu 2013 do zadržení dne 19. 11. 2014 neoprávněně
nakládala s pervitinem a marihuanou, tyto drogy v závislosti na konkrétních požadavcích
prodávala (společně se svým druhem) jiným osobám, prodej drog domlouvala telefonicky
i osobně přímo v prodejně textilu a obuvi, kterou provozovala se svým druhem. Sama
stěžovatelka prodávala pervitin nejméně od září 2013. Stěžovatelce byla prokázána distribuce
drog ve značném rozsahu velkému počtu odběratelů (drogu distribuovala nejméně
ve 485 případech).
[22] K povaze drogové trestné činnosti ve vztahu k naplnění pojmu „závažné narušení
veřejného pořádku“ se Nejvyšší správní soud již několikrát vyjádřil. V rozsudku ze dne
23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 50/2017 - 45, konstatoval, že prodej pervitinu představuje narušení
veřejného pořádku závažným způsobem, nebo v rozsudku ze dne 29. 6. 2017,
č. j. 2 Azs 65/2017 - 31, v němž opatření látky, která obsahovala heroin, s úmyslem ji dále
distribuovat vyhodnotil jako závažné narušení veřejného pořádku.
[23] Nejvyšší správní soud se proto s ohledem na shora uvedené ztotožňuje se závěrem
správních orgánů i krajského soudu a shodně s nimi stěžovatelčino jednání hodnotí jako jednání,
které jednoznačně závažným způsobem narušuje veřejný pořádek ve smyslu §87l odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců.
[24] Námitka, že podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody je „příležitostí k nápravě“,
kterou nelze zmařit vydáním správního rozhodnutí, tedy jinými slovy že rozhodnutí o zrušení
povolení k trvalému pobytu brání běžící zkušební doba, nebyla součástí žaloby. Nejvyšší správní
soud se jí proto pro nepřípustnost nemůže věcně zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[25] Námitka, že správní orgány ani krajský soud nepředložily žádný důkaz, který
by zpochybňoval „zakořeněnost“ jejího vztahu s manželem, není důvodná. Správní orgány
své úvahy stran vztahu stěžovatelky a pana V. V. založily na konkrétních skutkových zjištěních,
která mají oporu ve správním spisu. Uvedly, že do 19. 11. 2014 byl stěžovatelčiným druhem
(spoluobviněný) pan X. H. H.. Od 19. 11. 2014 do 24. 11. 2015 pobývala stěžovatelka ve vazbě,
kde stěží mohla vytvářet rodinné vazby hodné ochrany. Z výsledku pobytové kontroly provedené
v prosinci roku 2016 nevyplynulo, že by stěžovatelka do této doby vedla intenzivní rodinný život.
S ohledem na datum sňatku (2. 5. 2017) správní orgány, podle kasačního soudu zcela logicky,
dovodily, že se nejedná o hluboce zakořeněný vztah.
[26] Správní orgány též pečlivě vyhodnotily přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatelky, a to plně v souladu s kritérii stanovenými zákonem i judikaturou (srov. např.
rozsudky ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012 - 29, ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60,
nebo ze dne 18. 4. 2008, č. j. 2 As 19/2008 – 75, a judikaturu ESLP - Rodrigues da Silva
a Hoogkamer proti Nizozemsku, rozsudek, 31. 1. 2006, č. 50435/99, §39; Nunez proti Norsku,
rozsudek, 28. 6. 2011, č. 55597/09, §70; Konstantinov proti Nizozemsku, rozsudek, 26. 4. 2007,
č. 16351/03, §52; či Üner proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu, 18. 10. 2006, č. 46410/99,
body 57-58).
[27] Správní orgány se přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky
dostatečně zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že k nepřiměřenému zásahu nedojde.
Jak již soud potvrdil výše, správní orgány správně vyhodnotily, že vztah stěžovatelky a jejího
manžela není dlouhodobý a hluboce zakořeněný. Shodně se správními orgány soud zdůrazňuje,
že k rozvoji stěžovatelčina rodinného života na území České republiky došlo v době, kdy její další
pobyt na území byl ohrožen vydaným rozhodnutím o zrušení platnosti povolení k trvalému
pobytu. Stěžovatelka si tedy v době sňatku musela být vědoma toho, že její další setrvání
na území České republiky a vedení rodinného života v této zemi je značně nejisté. Ve vztahu
k jejímu synovi zohlednily správní orgány zejména skutečnost, že do 6. 3. 2017 pobýval
v zahraničí a současně vzhledem k jeho nízkému věku, předchozímu zahraničnímu pobytu
a vietnamskému státnímu občanství dovodily, že mu nic nebrání v případě nutnosti návratu
do Vietnamu pobývat zde se svou matkou. Co se týče zdravotního stavu syna, stěžovatelka
ohledně této skutečnosti žádná tvrzení v průběhu správního řízení neuplatnila; žalovaná proto
nepochybila, pokud při zvažování přiměřenosti zásahu do rodinného života nezohlednila
skutečnost, že je stěžovatelčin syn ve sledování nefrologickou ordinací.
[28] Stěžovatelka do své obtížné situace dostala vlastní trestnou činností, přičemž za toto
jednání nese veškerou odpovědnost, která částečně dopadá i na její rodinu. Jak však bylo v řízení
prokázáno, nejedná se o dopad nepřiměřený. Zrušením trvalého pobytu sice dochází k odebrání
nejvyššího pobytového statusu, jeho důsledkem však není vystavění nepřekonatelné bariéry mezi
stěžovatelku a její rodinné příslušníky. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne
19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 - 30, který se týká obdobné věci – zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu v návaznosti na pravomocné odsouzení za spáchání zvlášť závažného zločinu
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy –, a v němž
se uvádí, že „[s]těžovatel si měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu vědom
veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese, a to jak v rovině
trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1999,
sp. zn. IV. ÚS 108/97). Žije-li na území státu, jehož není občanem, musí počítat s tím, že zavrženíhodné
jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům toho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou
pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat. Stěžovatel tak mohl
a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového
režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání
vyvarovat.“
[29] Správní orgány řádně reflektovaly veškeré stěžovatelčiny rodinné vazby, nicméně,
vzhledem k jí spáchané závažné a úmyslné trestné činnosti, za kterou byla pravomocně
odsouzena, zásah do jejího soukromého a rodinného života správně neshledaly natolik závažným,
aby převážil nad veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku, v důsledku čehož byly splněny
podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 druhá věta s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů
nepřiznal, protože jí žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu