ECLI:CZ:US:2019:2.US.3453.19.1
sp. zn. II. ÚS 3453/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Snášela, zastoupeného Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem tř. T. G. Masaryka 1129, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 42 C 245/2015, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 42 C 245/2015, a ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 5. 2018, sp. zn. 42 C 245/2015, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 57 Co 300/2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 22 Cdo 1160/2019-368, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jimi bylo údajně porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V řízení předcházejícím nyní projednávané ústavní stížnosti byly žalované obci O. přikázány do vlastnictví blíže specifikované pozemky, na nichž byla umístěna komunikace a jež byly původně ve vlastnictví stěžovatele a jeho právních předchůdců a stěžovateli byla za tyto pozemky a za jejich užívání přiznána náhrada Stěžovatel s přikázáním pozemků do vlastnictví žalované souhlasí, sporuje však výši náhrady za ně, respektive výši bezdůvodného obohacení, které žalovaná za tyto pozemky (za jejich užívání) získala a měla by je proto nahradit.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
5. Ústavní soud totiž na základě argumentace stěžovatele a její konfrontace s obsahem napadených soudních rozhodnutí neshledal žádné pochybnosti ústavněprávní povahy ohledně stanovené výše náhrady za stěžovatelovy pozemky (resp. jejich užívání), na nichž je umístěna místní komunikace. Obecné soudy vycházely z konkrétních okolností této věci a svoje závěry rovněž řádně a dostatečně přesvědčivě odůvodnily. Zejména konstatovaly, že stěžovatel věděl, že předmětná komunikace bez právního důvodu zasahuje do jeho pozemků (ač to patrně právní předchůdci stěžovatele nevěděli), přesto souhlasil s její opravou a rozšířením i s tím, že mu za to bude poskytnuta náhrada ve výši 50 Kč/m2. K uzavření smlouvy obsahující tento cenový údaj sice nedošlo, nicméně nalézací soud stěžovateli přiznal jako přiměřenou náhradu za jeho pozemky částku 200 Kč/m2. Soudům lze pak v této souvislosti dát zapravdu, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se po zjištění skutečných právních poměrů - tedy že komunikace již před rekonstrukcí zasahovala do vlastnictví jeho, resp. jeho právních předchůdců - proti tomuto stavu bránil. Již tehdy mohl zdůraznit skutečnost, že jeho pozemky budou mít mnohem větší hodnotu při zohlednění jejich budoucího zastavění intravilánem obce (srov. k tomu stěžovatelovu argumentaci v posledním odstavci ústavní stížnosti na str. 4). Přesto souhlasil s rozšířením komunikace. Není tak případné jeho tvrzení, že stavebník nejprve znehodnotil jeho pozemky umístěním komunikace a potom z tohoto znehodnocení profitoval v podobě řádově nižší náhrady, kterou stěžovateli musel poskytnout.
6. Z těchto důvodů také není přiléhavý odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 497/04 ze dne 8. 8. 2005 (N 153/38 SbNU 223). Žalovaná totiž ve stěžovatelově věci komunikaci nezrekonstruovala bez souhlasu stěžovatele a bez toho, že by mu nechtěla poskytnout za omezení jeho práv náhradu. Stěžovatel se - jak již bylo uvedeno - znehodnocení svých pozemků rovněž patřičně nebránil (naopak s ním souhlasil) a proto nemůže být shledán protiústavním závěr obecných soudů, že by nebylo spravedlivé přiznat mu náhradu, jako by pozemky nebyly zastavěny [takové okolnosti ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 61/2 SbNU 175), kdy Ústavní soud zdůraznil nutnost přiměřeného ekvivalentu jako náhrady, zjištěny nejsou, proto ani tento stěžovatelův odkaz na judikaturu Ústavního soudu není přiléhavý].
7. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu