ECLI:CZ:US:2019:2.US.3457.19.1
sp. zn. II. ÚS 3457/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019 č. j. 101 Co 246/2019-1287, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí krajského soudu se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (otce) a matky nezletilého J. T., K. D. (dále jen "matka") o úpravu styku s nezletilým a o úpravě poměrů pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu. Okresní soud Praha - východ rozhodl rozsudkem ze dne 8. 2. 2019 č. j. 30 Nc 316/2016-985, tak, že jejich syn - nezletilý J. T. se pro dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu svěřuje do střídavé péče rodičů. V péči matky měl být nezletilý vždy od pátku sudého kalendářního týdne od 13:00 hodin do bezprostředně následujícího pátku lichého kalendářního týdne do 13:00 hodin, a v péči otce od pátku lichého kalendářního týdne od 13:00 hodin do bezprostředně následujícího pátku sudého kalendářního týdne do 13:00 hodin (v dalších podrobnostech, včetně úpravy styku o svátcích a prázdninách, Ústavní soud pro stručnost odkazuje na výrok rozsudku soudu prvního stupně). Soud rovněž stanovil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 4 000 Kč, matce ve výši 2 000 Kč.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem částečně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nezletilý se svěřuje pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče rodičů tak, že v každém sudém týdnu kalendářního roku bude nezletilý od středy od 12:30 hodin do pondělí lichého týdne do 7:45 hodin v péči otce a v každém lichém týdnu od pondělí od 7:45 hodin do středy sudého týdne do 12:30 hodin v péči matky; ve zbylém rozsahu výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran splnění podmínek pro svěření nezletilého do střídavé péče rodičů. Vyzdvihl přitom jejich skutečný zájem o nezletilého pečovat a vychovávat jej a rovněž kladný vztah nezletilého k oběma rodičům. Vzhledem k věku nezletilého se však soud zabýval otázkou délky intervalu střídavé péče, přičemž dospěl k závěru, že při respektování dosavadní převážné péče matky o nezletilého bude nadále na místě zachovat nepravidelně nastavený interval střídání nezletilého v domácnostech rodičů, mírně ve prospěch doby setrvávání v domácnosti matky, i s ohledem na nutnost rozvoje sourozeneckých vztahů. Proto rozsah střídavé péče stanovil odlišně od soudu prvního stupně. Neopomněl připomenout, že v budoucnosti lze délku intervalu péče o nezletilého změnit a apeloval přitom na možnost dohody rodičů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí krajského soudu je "překvapivé, nepředvídatelné, nepřezkoumatelné a v rozporu s ustálenými principy zakotvenými v opatrovnické judikatuře Ústavního soudu", přičemž jej označuje jako "emocionální, předsudečné a genderově diskriminační". V textu ústavní stížnosti dále opakovaně zdůrazňuje, že krajský soud svým rozhodnutím znemožnil rovnoměrnou výchovu nezletilého oběma rodiči a neodůvodněně omezil styk nezletilého se stěžovatelem. Přitom stěžovatel argumentuje soudem určeným rozsahem styku v rámci rozhodnutí o předběžném opatření.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Ústavní soud proto přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem zvláště restriktivně. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro děti nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dětí do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilých dětí s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2055/19 ze dne 7. 10. 2019).
7. Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Vztáhne-li nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019). Z uvedeného plyne, že celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však nyní nejedná.
8. V posuzované věci krajský soud vycházel jak z provedených důkazů, tak i z poznatků zavedené úpravy styku rodičů s nezletilým. Krajský soud v napadeném rozhodnutí jasně uvedl, jaké důvody jej vedly ke změně (resp. spíše k úpravě) rozsudku soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí přitom odůvodnil způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Soud neopomněl v odůvodnění rozhodnutí zdůraznit, že oba rodiče mají skutečný zájem o nezletilého pečovat a vychovávat jej, avšak s ohledem na věk nezletilého dospěl k závěru o nutnosti úpravy intervalu střídavé péče, mírně ve prospěch doby setrvávání v domácnosti matky. Z tohoto důvodu stanovil rozsah střídavé péče odlišně od soudu prvního stupně. Pokud však stěžovatel namítá, že se krajský soud výrazně odchýlil od stanovené rozsahu styku v rámci rozhodnutí o předběžném opatření, pak je zapotřebí připomenout, že z rozhodnutí jasně plyne, že rozsah byl co do počtu dnů dodržen; jedinou změnou je sloučení dnů do jednoho souvislého celku. Rovněž krajský soud, na rozdíl od tvrzení stěžovatele, nijak nezasahoval do úpravy styku s nezletilým o prázdninách a svátcích.
9. Ústavní soud považuje na závěr za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).
10. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu