ECLI:CZ:US:2019:1.US.2055.19.1
sp. zn. I. ÚS 2055/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Pavlou Smetankovou, advokátkou, sídlem Lidická 262, Jinočany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2019 č. j. 15 Co 532/2018-739 výrok II. a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. září 2018 č. j. 50 P 267/2014-703 výrok III. a IV., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a T. L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2019, navrhovala dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení části v záhlaví uvedených rozhodnutí ve věci úpravy poměrů a úpravy styku nezletilých dětí E. L. a M. L.
2. Stěžovatelka má za to, že v řízení byla porušena ústavně garantovaná práva její a jejích nezletilých dětí na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ochranu sociálních práv dle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 27 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 14. 3. 2019 č. j. 15 Co 532/2018-739 bylo rozhodnuto o odvolání matky směrujícího mj. do výroku III. a IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jako "obvodní soud") ze dne 6. 9. 2018. č. j. 50 P 267/2014-703, když ve výroku III. obvodní soud stanovil otci povinnost přispívat na výživu nezletilé E. částkou 4 500 Kč měsíčně a na nezletilého M. částkou 3 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, počínaje 1. 5. 2014. Ve výroku IV. obvodní soud rozhodl tak, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilé E. částkou 2 000 Kč měsíčně a na nezletilého M. částkou 1 500 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám otce počínaje 1. 5. 2014. Městský soud výrokem II. potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích III. a IV. pro období od 1. ledna 2019, jinak ve zbytku těchto výroků rozsudek zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala podstatné vady řízení, především to, že soudy neúplně zjistily skutkový stav týkající se skutečné majetkové situace otce, když neprovedly zásadní navrhované důkazy. Stěžovatelka poukazovala na příjmy otce v době rozpadu jejich soužití (prodej akcií společnosti A za částku přesahující 9. mil. Kč, příjem společnosti otce z konkursu B částky ve výši 22 249 888 Kč, majetková účast otce v dalších společnostech) a další hodnotný majetek, který soud neocenil (byt, sbírku zlatých mincí, sbírku vína). Měsíční příjem otce byl stanoven nereálně nízko bez ohledu na to, že pracuje jako makléř a soud nedůvodně konstatoval, že rodiče mají shodnou životní úroveň. Obecné soudy přehlédly zásadní důkazy, na které stěžovatelka poukazovala, dle kterých vyplynulo, že celková majetková situace otce je vyšší, a nevzaly v úvahu životní náklady stěžovatelky. Městský soud vady řízení nenapravil, nezabýval se námitkou podjatosti kolizního opatrovníka, který dostatečně nehájil zájmy nezletilých dětí, pominul majetkové a výdělkové poměry partnerky otce a jen přihlédl k další nové vyživovací povinnosti otce.
5. Obecné soudy postupovaly formalisticky, mechanicky při stanovení výše výživného (výši určily dokonce nižší, než navrhoval otec) a nerespektovaly nejlepší zájem nezletilých dětí a vydaly rozsudek v rozporu se zákonem. Bylo porušeno právo na rovný přístup k oběma stranám, kdy stěžovatelka neměla možnost se seznámit s finančními poměry otce (dle výpisů z bankovních účtů). Obecné soudy bezdůvodně a nekriticky uvěřily tvrzením otce o jeho příjmech, aniž by měly k dispozici jakékoli věrohodné podklady pro své rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy svým postupem porušily její ústavně garantovaná práva i práva nezletilých dětí, v důsledku toho vydaly rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění, nevzaly v úvahu nejlepší zájem dětí a právo mít stejnou životní úroveň jako rodiče. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu městský soud k námitce matky neřešil podjatost kolizního opatrovníka [nesprávný odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1244/45 zřejmě se jednalo o nález ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 (N 222/79 SbNU 569)]. Stěžovatelka z důvodů výše uvedených navrhla, aby Ústavní soud nálezem rozhodnutí zrušil.
II.
Řízení před Ústavním soudem
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku městského soudu.
7. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
III.
Vlastní posouzení
8. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry obvodního soudu a městského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, v nichž městský soud shledal předpoklady pro částečné potvrzení rozsudku obvodního soudu jako věcně správného, zčásti neshledal podmínky pro konečné rozhodnutí ve věci a pro nepřezkoumatelnost vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421); usnesení ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 144/06 nebo usnesení ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1486/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro děti nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dětí do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilých dětí s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
13. Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 437/14) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)].
14. Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz např. usnesení ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 3371/10 nebo usnesení ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3175/11). Tato námitka stěžovatelky o vadách dokazování dle názoru Ústavního soudu není důvodná. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že se ztotožnil se závěry obvodního soudu ohledně zákonných hledisek jen ve věci vyměření výživného pro nezletilé děti pro současnou dobu. Rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výrocích III. a IV. pouze pro období od 1. 1. 2019, jinak rozsudek v těchto výrocích zrušil pro nepřezkoumatelnost dle §219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a věc vrátil k dalšímu řízení. Ústavní soud se proto nemůže zabývat námitkami stěžovatelky uvedenými v ústavní stížnosti směřující proti nepravomocnému rozhodnutí obvodního soudu.
15. Ústavní soud neshledal pochybení v postupu městského soudu, podstatná část argumentace obsažená v ústavní stížnosti přitom spočívá právě v tom, že se jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím městského soudu, přičemž pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
16. Ústavní soud je toho názoru, že obvodní soud i městský soud při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilých dětí potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Výše výživného rodičů byla stanovena s ohledem na to, že oba mají nezletilé ve střídavé péči. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry městského soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal, přestože stěžovatelka má pochybnosti o věrohodnosti majetkových poměrů otce.
17. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilé děti není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, může péči v budoucnu upravit také jinak.
18. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnou. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu