ECLI:CZ:US:2006:3.US.144.06.1
sp. zn. III. ÚS 144/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. C., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Přívozská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 13 Co 280/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2005, č.j. P 430/95-70 (76 P a Nc 437/2003), takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jimiž bylo k návrhu jejich matky rozhodnuto o zvýšení výživného pro dcery Kleopatru a Markétu (jedná se o pseudonymy).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že přistoupily ke zvýšení výživného na každé dítě v částkách, jež jsou zcela nepřiměřené jeho možnostem a majetkovým poměrům ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině. Uplatněný názor o přiměřenosti stanoveného výživného je podle jeho názoru v extrémním nesouladu s jejich skutkovými zjištěními o výši (resp. poklesu) jeho příjmů po skončení pracovních poměrů u společností T-Mobile a.s. a Ha-vel Internet s.r.o. Zejména stěžovatel nesouhlasí s posouzením tohoto příjmového poklesu ve smyslu §96 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině jakožto vyvolaného jen subjektivními okolnostmi s tím, že proto k němu nelze při určení výše výživného přihlížet; oproti tomu tvrdí, že o případ, kdy by se "bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání" zde nešlo, neboť existovaly důvody, aby hledal jiné zaměstnání, jež "by mu umožnilo trávit více času s rodinou". Ku zjištění těchto skutečností (okolností jeho "odchodu" ze zaměstnání u předchozích dvou zaměstnavatelů) navrhl před odvolacím soudem "doplňující" důkazy, čemuž však soud nevyhověl, aniž v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých důvodů. Tím je podle stěžovatelova názoru řízení zatíženo procesními vadami, které mají i ústavněprávní důsledky (připomíná tzv. opomenuté důkazy a nedostatek příslušného odůvodnění postupu soudu), jmenovitě ve smyslu rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Opomenuté důkazy, uzavírá stěžovatel, založily nejen nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, nýbrž též jejich protiústavnost.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že dne 26. 11. 2003 bylo návrhem matky tehdy nezletilých dětí zahájeno řízení o zvýšení výživného, v němž poukazovala na zvýšené náklady dětí od doby jeho poslední úpravy (ze dne 23. 2. 1995), zejména v souvislosti s jejich studiem a mimoškolními aktivitami. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2005 soud prvního stupně jejímu návrhu vyhověl tak, že výživné počínaje 1. 12. 2000 zvýšil z dosavadních 1.300,- Kč, resp. 1.200,- Kč měsíčně na částku 4.000,- Kč měsíčně na každé dítě, počínaje 1. 1. 2002 na 5.000,- Kč měsíčně, počínaje 1. 1. 2003 na 6.500,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2004 výživné zvýšil na 8.000,- Kč měsíčně, a současně vyčíslil tímto zvýšením vniklý nedoplatek. K odvolání stěžovatele odvolací soud tento rozsudek změnil jen tak, že nově stanovil výši "dlužného" výživného se zřetelem k dalšímu (uplynulému) období, ku kterému bylo nutné vztáhnout výživné do minula.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde o to, zda závěry obecných soudů o výši a přiměřenosti výživného, k nimž obecné soudy dospěly v občanskoprávním řízení ve věci péče o nezletilé podle §176 a násl. (§163 odst. 1, 2 ) o.s.ř., vycházející z hmotněprávní základny předznamenané ustanoveními §85 a násl., §96 odst. 1, 2 a §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině"), jsou založeny na ústavně konformním výkladu označených ustanovení podústavního práva, zda jsou v požadovaném souladu s učiněnými skutkovými zjištěními (resp. nejsou s nimi v "extrémním nesouladu"), a zda lze za ústavněprávně korektní považovat i proces provádění a hodnocení důkazů, jmenovitě zda zde není tzv. opomenutých důkazů, jak v ústavní stížnosti stěžovatel namítal.
Přitom Ústavní soud vycházel z toho, že těžiště sporu spočívá ve výkladu a aplikaci ustanovení §96 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině.
Podle §96 odst. 1 zákona o rodině platí, že při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.
Podle §99 odst. 1, 2 zákona o rodině změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li ke zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací; nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevnéhoa neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - ve skutkové rovině - mohlo jít v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli) nebo že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními; rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění obecné soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o.s.ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba (§121 o.s.ř.), případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o.s.ř.). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), či zjištění, že v procesu získávání a hodnocení důkazů byly některé z nich opomenuty nebo byly hodnoceny důkazy, získané a posléze i použité v rozporu s procesními předpisy. Až v těchto případech pak lze dospět k závěru, že obecnými soudy uskutečněný proces dokazování, hodnocení důkazů a opatřování skutkového základu pro rozhodnutí vybočuje ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
V případě tzv. opomenutých důkazů jde o stav, kdy bylo účastníky řízení navrženo (v jeho průběhu) provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla buď žádná, či pouze okrajová zmínka neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále lze pod případy opomenutých důkazů podřadit stav, kdy v řízení provedené důkazy nebyly zohledněny v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02, ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, a další).
Maje uvedené na zřeteli, přezkoumal Ústavní soud napadený rozsudek z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná; její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Z obou rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že za účasti účastníků řízení provedly dokazování jejich výpověďmi a řadou listinných důkazů ke zjištění příjmových a jiných majetkových poměrů obou rodičů nezletilých dětí; majíce na zřeteli potřebu vystihnout rozhodnou změnu poměrů, braly v úvahu též vyživovací povinnost stěžovatele k dalšímu dítěti a skutečnost, že svým nezletilým dcerám hradí předepsané pojistné se spořením. Oba soudy přihlédly též ke zvýšeným nákladům nezletilých souvisejících se školní docházkou a studiem na střední škole, stejně jako k nákladům vynaloženým v souvislosti se sportovní činností dcery Kleopatry. Také ohledně majetkových poměrů stěžovatele (a to zejména jeho výdělkových možností a schopností) vycházely soudy náležitě z ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, a zjišťovaly příjmy stěžovatele za období listopad 2000 až září 2004, jakož i důvody, pro které poté došlo k jejich poklesu.
Provádění důkazů a jejich hodnocení nelze - z vyložených ústavněprávních hledisek - ničeho vytknout; nejenže jim nelze vytknout jakékoli vybočení z obvyklých, v soudní praxi přijatých standardů, nýbrž je přiléhavé, i v samotné procesní rovině, je kvalifikovat jako řádné, soustředěné, provedené v potřebné šíři, a důsledně strukturované v rozhodném průběhu relevantního časového období. Ostatně ani stěžovatel, s jedinou výjimkou k důsledkům §96 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině, námitky v tomto směru nevznesl.
Stejně tak výklad rozhodných ustanovení §96 odst. 1 a §99 zákona o rodině, který soudy v řízení podaly je zjevně správný již v kontextu podústavního práva, a je mimo pochybnost, že "nepředvídatelnou libovůli" nepředstavuje. Samotnou interpretaci §96 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině nekritizuje ani stěžovatel.
Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, k nimž soudy dospěly, a jejich právními závěry dovodit rovněž nelze; naopak je namístě úsudek, že je spojují srozumitelné a logické úvahy, které oba soudy v rozhodnutí též pečlivě vyložily.
Pozornost si tudíž zaslouží toliko stěžovatelova námitka, že odvolací soud nevyhověl jeho důkazním návrhům, které jsou podle jeho názoru způsobilé doplnit (změnit) dosažený skutkový stav, z něhož vycházely dosavadní právní závěry v rovině aplikace §96 odst. 1, věty druhé, zákona o rodině, a který vedl k výsledku řízení, jež stěžovatel pokládá za nepříznivý a nesprávný.
Jestliže odvolací soud považoval rozsah dosud provedeného dokazování soudem prvního stupně, jakož i před ním samým, ve vztahu k důvodům pro "opuštění výhodnějších zaměstnání" za zcela dostatečný, a proto nedoplnil dokazování o navržený důkaz ("doplňující" dotaz na předchozí zaměstnavatele stěžovatele ohledně jeho důvodů pro rozvázání pracovního poměru), postupoval v souladu s principem nezávislosti soudu, z něhož vyplývá nejen zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o.s.ř., nýbrž i oprávnění nezávisle vážit, které důkazy je zapotřebí v řízení provést, případně zda a nakolik se jeví žádoucí (nezbytné) dosavadní stav dokazování doplnit. Není ani procesní ani ústavněprávní povinností soudu provést všechny důkazy, které byly účastníky řízení navrženy.
V tom, že za těchto okolností odvolací soud nevyhověl stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování, proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu namístě není. Avšak i zde bylo jeho povinností se s nedůvodností návrhu stěžovatele na doplnění dokazování vypořádat nejpozději v odůvodnění rozhodnutí, a tento nedostatek odůvodnění naopak považovat za procesní pochybení vskutku lze. V dané věci však přesto nemá podstatný (ústavněprávní) význam, neboť objektivně důvody pro nevyhovění předloženému důkaznímu návrhu nejenže existovaly, ale (což je důležité) jsou z celého kontextu řízení - jednání, na němž byl návrh vznesen - bez pochybností seznatelné (zjevné). Při odvolacím jednání se stěžovatel v rámci svého účastnického výslechu k otázkám (k nimž směřoval jeho důkazní návrh) vyjádřil sám, a to způsobem, který činil další dokazování věcně zbytečným. Předestřel zde totiž takové důvody, pro které opustil "výhodnější zaměstnání", jež již samy o sobě umožnily odvolacímu soudu přesvědčivě uzavřít, že důvody "důležitými" ve smyslu §96 odst. 2, věty druhá, zákona o rodině nejsou.
Ani potud tedy není namístě závěr, že pravidla spravedlivého procesu nebyla vůči stěžovateli dostatečně respektována.
Stojí též za připomenutí, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06).
Lze proto uzavřít, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu