ECLI:CZ:US:2019:2.US.3496.18.1
sp. zn. II. ÚS 3496/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného K. T., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2018 č. j. 8 To 236/2018-1292 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 5. 2018 č. j. 30 T 161/2010-1278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení obecných soudů, jakož i z dalšího přiloženého materiálu se podává, že předmětem řízení je návrh na povolení obnovy řízení podaný stěžovatelem dne 14. 2. 2018. Při veřejném zasedání stěžovatel uvedl, že návrh na povolení obnovy podává ze stejných důvodů, jako svůj předchozí návrh na povolení obnovy řízení (blíže srov. další text). Soud měl podle stěžovatele přihlédnout k novým skutečnostem - zrušení exekučních titulů pro jejich tvrzenou neplatnost a zastavení exekučního řízení s účinky ex tunc. Současně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 919/16 a jeho odůvodnění, které má podle stěžovatele dopadat i na posuzovanou věc. Ústavní soud dále z předložených listin i z veřejně dostupného informačního sytému infosoud na www.justice.cz ověřil, že se jedná v pořadí již o druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci trestního řízení vedeného Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 161/2010 (jak ostatně uvádí též soud v napadeném usnesení). Toto v pořadí první řízení o návrhu stěžovatele bylo pravomocně skončeno zamítavým usnesením Krajského soudu v Brně (sp. zn. 8 To 332/2015), proti němuž stěžovatel brojil ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 2953/15.
3. Návrh na povolení obnovy řízení je podáván ve věci, v níž byli stěžovatel spolu s K. T. uznáni rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 30 T 161/2010 vinnými trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tohoto zákona. Trestné činnosti se měli dopustit ve stručnosti tím, že po nařízení exekuce u Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 19 Nc 5458/2007, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález Mgr. Lucie Jamborové ze dne 8. 3. 2007 č. j. 1438/07, jakož i po nařízení dalších exekucí, disponovali s majetkem společností G&C Pacific, a. s. a BGC DEVELOPERS, a. s., jež měly v předmětných exekucích postavení povinného, ačkoliv věděli, že tento majetek podléhá exekuci a že s ním nesmí nakládat. Za toto jednání, jakož i za další trestný čin, jehož spácháním byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 2 T 36/2008, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Oběma byl uložen peněžitý trest ve výši 40 000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Usnesením ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 8 To 380/2011 zamítl Krajský soud v Brně společné odvolání obou odsouzených proti výše uvedenému rozsudku. Jejich dovolání, opírající se o důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a l) trestního řádu, odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 14. 11. 2012 č. j. 4 Tdo 1257/2012-30. Ze stejného důvodu byla přitom usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 4853/12 (všechna rozhodnutí v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta i navazující ústavní stížnost.
4. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov shora označeným byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Soud konstatoval, že stěžovatel uplatňuje opět stejné skutečnosti jako v předchozím návrhu na povolení obnovy řízení a nově argumentuje pouze výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, který dopadá na řízení ve věci přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V posuzovaném řízení však nejde o skutečnosti nebo důkazy nové, protože neplatnost rozhodčí doložky a s tím související závěr, že rozhodčí nález je nezpůsobilým býti exekučním titulem, vzal soud v úvahu již v samotném nalézacím řízení. Současně soud odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4853/12 ze dne 31. 10. 2013.
5. Krajský soud v Brně shora označeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 5. 2018 č. j. 30 T 161/2010-1278 zamítl jako nedůvodnou. Poukázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a dodal, že v projednávané věci stěžovatel žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly povolení obnovy řízení, netvrdil.
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem, že ve věci nebyly podle závěrů obecných soudů splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. V textu stěžovatel podává výčet řady rozhodnutí Ústavního soudu, o která svou stížnost opírá, přičemž v popředí jeho výčtu stojí nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 919/16 a taktéž kritika rozhodovací praxe jednoho ze soudců Ústavního soudu. Podstatou jeho stížnosti je zejména opakovaný apel na skutečnosti, že ve věci byl stěžejní exekuční titul zrušen a je tudíž neplatný.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
9. Ústavní soud předně uvádí, že usnesením sp. zn. IV. ÚS 2953/15 ze dne 19. 11. 2015 byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele (a T.) směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2015 č. j. 8 To 332/2015-1239 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. června 2015 č. j. 30 T 161/2010-1223. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo rozhodnuto taktéž ve věci návrhu na povolení obnovy řízení vedeného Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 161/2010. Ústavní soud v něm konstatoval, že souhlasí s právními závěry obecných soudů, podle nichž bylo z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatelů podstatné právě to, že v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, byly nařízeny exekuce a platilo generální inhibitorium. Bylo tedy povinností stěžovatelů vyvarovat se jednání, které by vedlo ke zmaření těchto exekucí. Pakliže za této situace jednali tak, aby byl majetek povinného převeden na další společnost, v důsledku čehož by nemohl být postižen exekucí, jednalo se o závažné a společensky nebezpečné jednání, které naplňovalo materiální stránku trestného činu. Lze jen dodat, že tyto závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními již ve svém (výše zmíněném) usnesení sp. zn. III. ÚS 4853/12. Dále dodal, že vzhledem k tomuto hodnocení nemůže mít rozhodnutí exekučního soudu, jímž byla zastavena exekuce z důvodu nevykonatelnosti rozhodčího nálezu, vliv na otázku trestní odpovědnosti stěžovatelů. Nejde totiž o novou skutečnost, která by se mohla promítnout do posouzení otázky jejich viny. Právním závěrům obecných soudů, podle nichž v dané věci nejsou dány důvody pro vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení, proto nelze nic vytknout. Především v nich nelze spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů a z toho plynoucí kasační zásah Ústavního soudu.
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyslovených ve svém předchozím rozhodnutí. Ani nyní (v prakticky totožném řízení) stěžovatel nepodává žádné nové důkazy či nová tvrzení, která by odůvodňovala vyhovění návrhu na povolení obnovy řízení ze strany obecných soudů. Jejich rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna. Současně je možné rozpoznat, jakými úvahami se při svém rozhodování soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele, který vede v podstatě spíše pokračující polemiku s rozhodováním soudních orgánů, obohacenou o kritiku rozhodovací praxe Ústavního soudu.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu