ECLI:CZ:US:2019:2.US.3513.19.1
sp. zn. II. ÚS 3513/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 4. 2018, č. j. 10 C 145/2016-153, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 54 Co 108/2019-278, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 3207/2019-405, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí městského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 listiny, jakož i stěžovatelova důvěra v právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z uvedených rozhodnutí, vyplývá, že stěžovatel se jako žalobce po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 140.318.198 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudu a insolvenčního správce, a to v řízení vedeném proti stěžovateli jako dlužníku před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011. Obvodní soud však shora citovaným rozsudkem žalobu o zaplacení uvedené částky zamítl. Městský soud v Praze pak v záhlaví označeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože stěžovatel v dovolání nevymezil důvody jeho přípustnosti.
4. Jak již vysvětlil mimo jiné obvodní soud (zejména odst. 11 rozhodnutí), nesprávným úředním postupem může být pro účely náhrady škody (újmy) - zjednodušeně řečeno - jen takové pochybení, které se bezprostředně neodrazí v obsahu rozhodnutí orgánu veřejné moci (jedná se tedy o takové úkony, které samy o sobě k rozhodnutí nevedou). Naopak pochybení, která se v obsahu rozhodnutí odrazí, mohou být z hlediska náhrady škody (újmy) zvažována v souvislosti s odpovědností za škodu (újmu) způsobenou nezákonným rozhodnutím.
5. Na základě tohoto východiska pak obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích dovodily, že v insolvenčním řízení stěžovatele skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když insolvenční soud neodročil přezkumné jednání, přestože zjistil, že se na jednání nedostavil insolvenční správce, ale jen jeho advokátní koncipientka. Tímto nesprávným postupem však stěžovateli škoda nevznikla, neboť stěžovatelovy pohledávky (jako jeho aktiva) mohou být do majetkové podstaty zahrnuta kdykoliv (nejsou vázána na konkrétní přezkumné jednání) - opak stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti s věcnou argumentací netvrdí. Pokud uvádí, že tím insolvenční správce narušil hospodárnost a rychlost insolvenčního řízení, pak nevysvětluje, jakému ekvivalentu ve smyslu výše škody (újmy) by tato nesprávnost měla odpovídat. V tomto ohledu je tak argumentace stěžovatele nedostatečná a ani Ústavní soud v závěrech obecných soudů neshledává žádné ústavněprávní vybočení.
6. Jiný nesprávný úřední postup ve věci stěžovatele nalézt nelze. Namítá-li totiž stěžovatel, že soudy nepřihlédly k jím navrhovaným důkazům (jedná se tedy o důkazy údajně opomenuté), že v jeho věci nebyly naplněny podmínky úpadku (neboť neexistovaly na stěžovateli vymáhané pohledávky), že do majetkové podstaty byl zahrnut majetek patřící výhradně manželce stěžovatele, že některý majetek v majetkové podstatě byl nesprávně oceněn, jedná se o námitky, které měl stěžovatel uplatnit (a které také patrně uplatnil) v opravných prostředcích proti jednotlivým rozhodnutím v rámci dohlédací činností insolvenčního soudu. Že by ve věci stěžovatele existovala rozhodnutí, která by byla například pro vady uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti zrušena (a která by tak představovala odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb.) nekonkretizuje ani sám stěžovatel. Není tak splněna základní podmínka pro dovození odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb.
7. Namítá-li konečně stěžovatel neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, nespecifikuje, v čem tedy Nejvyšší soud pochybil, tzn. jakou otázku stěžovatel Nejvyššímu soudu mající založit přípustnost jeho dovolání vlastně položil. Pokud naopak Nejvyšší soud ve svém usnesení uvádí, že stěžovatelovo dovolání představuje jen pouhou polemiku s insolvenčními soudy, pak takové konstatování je přiléhavé i s ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Ostatně s obdobnou argumentací se stěžovatel na Ústavní soud - neúspěšně - obrátil v nedávné době i v minulosti (srov. k tomu usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3343/19).
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu