ECLI:CZ:US:2019:2.US.3536.18.1
sp. zn. II. ÚS 3536/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Filipem Kyjovským, advokátem se sídlem Příkop 838/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. 3 Tdo 750/2018-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018 sp. zn. 67 To 9/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 1 T 67/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Dále namítá porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku bylo stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Spáchaného trestného jednání se stěžovatel dopustil tím, že od spoluobviněného P. Č. nejprve zakoupil výpočetní techniku, aby mu ji obratem prostřednictvím leasingového financování poškozenou společností ČSOB Leasing, s. s., prodal za částku o 300 000 Kč vyšší, přičemž v řízení bylo zjištěno, že ani jeden ze spoluobviněných (resp. jimi ovládané společnosti) předmětnou výpočetní techniku nikdy do vlastnictví nenabyl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu a na upraveném skutkovém základu (co do výše způsobené škody) dospěl k totožnému rozhodnutí o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody jako nalézací soud. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nalézací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, a to zejména ve vztahu k údajnému podílu stěžovatele na trestné činnosti spoluobviněného P. Č. Odvolací soud nepřípustně doplnil nedostatečné odůvodnění nalézacího soudu, přičemž ve svém odůvodnění učinil skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Spojení mezi stěžovatelem a trestnou činností P. Č. je umělé a vykonstruované, čímž byla porušena zásada presumpce neviny. Stěžovatel se domnívá, že odvolací soud osobu stěžovatele hodnotil předpojatě, neboť poukázal na jeho předchozí trestnou činnost. Stěžovatel movité věci, které měl později prodat, koupil od společnosti P. Č., přičemž neměl podezření, že společnosti movité věci nepatří. Obecné soudy neprovedly řadu důkazů svědčících o nevině stěžovatele a s dalšími důkazy se nedostatečně vypořádaly. Dále stěžovatel namítá, že nalézací soud neuplatnil zásadu subsidiarity trestní represe. Poškozená, respektive osoba za ni jednající rezignovala na kontrolu předmětu koupě a chovala se lhostejně, orgány činné v trestním řízení by tuto její neopatrnost neměly napravovat trestním stíháním stěžovatele. V tomto ohledu stěžovatel rovněž obecným soudům vytýká, že neprovedly dostatečné dokazování ohledně účasti svědka P. D. na podvodném jednání.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Taková situace však v projednávané věci nenastala a na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Námitkou týkající se subsidiarity trestní represe se ostatně obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě zabývaly, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Zásada presumpce neviny neslouží ke zpochybnění postupu obecných soudů pouze na základě nesouhlasu stěžovatele s jejich právními závěry. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, řádně odůvodnily.
8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu