ECLI:CZ:US:2019:2.US.3548.19.1
sp. zn. II. ÚS 3548/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. H., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2019 č. j. 4 Tdo 876/2019-1708, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných rozhodnutí, stěžovatel byl spolu s dalšími obžalovanými rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 48 T 1/2016-1483 ze dne 19. 9. 2016 uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 12 To 58/2018 ze dne 15. 1. 2019 prvostupňové rozhodnutí částečně zrušil a nově rozhodl tak, že obžalované zařadil do věznice s ostrahou.
Předmětného pokusu zločinu se měli obžalovaní dopustit ve zkratce tím, že oslovili dva obviněné v jiné trestní věci s nabídkou, že jim za určitou částku (čtyři miliony korun u jednoho, jeden milion korun u druhého) zajistí ovlivnění jejich stíhání, ačkoli tohoto ovlivnění schopni nebyli.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud ve vztahu ke dvěma obžalovaným rozsudky krajského a vrchního soudu zrušil, dovolání stěžovatele a čtvrtého obžalovaného však odmítl. K částečnému zrušení rozsudků soudů nižších stupňů dovolací soud přistoupil s ohledem na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Konkrétně soudům vytkl, že nepředložily nic, co by svědčilo o vině dvou obžalovaných ve vztahu k poškozenému Z.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že důvody zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně plně dopadají i na něj, přičemž Nejvyšší soud porušil zásadu beneficium cohaesionis, pokud rozsudky nezrušil i ve vztahu k jeho osobě. Nejvyšší soud tak měl údajně učinit bez ohledu na to, jaké námitky stěžovatel v dovolání vznesl, jelikož mu nemůže jít k tíži, že dovolání nedokázal správně naformulovat.
Stěžovatel namítá, že za situace, kdy dílčí skutek vůči poškozenému Z. nebyl dostatečně prokázán, hrozila by jednáním stěžovatele maximálně škoda ve výši 4 milionů korun, což by vedlo i k mírnějšímu právnímu posouzení. Stěžovatel upozorňuje, že přisouzená výše škody přesně dosahuje hranice škody velkého rozsahu s tím, že by byl s rozdílem jediné koruny ohrožen mírnější sazbou. V této souvislosti stěžovatel dodává, že hranice výše škody nezaznamenaly žádný posun, ačkoli ekonomické poměry ve společnosti doznaly výrazných změn, přičemž trestní zákoník postrádá ustanovení o materiálním korektivu trestného činu vztahujícího se na přitěžující okolnost jeho spáchání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem spatřuje z hlediska popsané důkazní situace, jak je zachycena v rozsudku krajského soudu, rozdíl mezi situací stěžovatele a situací obžalovaných, jejichž dovolání Nejvyšší soud vyhověl. Vztah stěžovatele k dílčímu skutku vůči poškozenému Z. plyne mimo jiné ze záznamů ze sledování ze dne 8. 11. 2011 a ze dne 7. 12. 2011, které stěžovatel sám v ústavní stížnosti zmiňuje. Stěžovatel tyto záznamy interpretuje jinak, než jak to učinily obecné soudy, nicméně v tomto případě o extrémním rozporu hovořit nelze.
Za dané situace tak nebyl důvod, aby Nejvyšší soud uplatnil zásadu beneficium cohaesionis. Není totiž pravda, že by ji Nejvyšší soud neuplatnil jen kvůli tomu, že stěžovatel nedokázal správně naformulovat dovolání. Stěžovatelovo dovolání bylo řádně projednáno, přičemž důvodem rozdílného posouzení byla pouze ta skutečnost, že důkazní situace byla ve vztahu ke stěžovateli odlišná.
Jde-li o výši škody, z povahy věci bude vždy existovat částka, která o nejmenší možnou jednotku přechýlí právní kvalifikaci. Na tom by striktně vzato nic nezměnil ani materiální korektiv (i při individuálním posouzení věci soudem bude vždy existovat určitá, byť nevýslovná dělící linie), nehledě na to, že právní řád zná dostatečné korektivy, které může soud použít např. pro snížení trestu pod spodní hranici trestní sazby za situace, kdy by se i trest na její hranici jevil nepřiměřeně přísný. Ovšem k závěru o nepřiměřenosti trestu nepostačuje sama o sobě ta skutečnost, že způsobená škoda dosahuje kvalifikované hranice "jen o jednu korunu". Takový výklad by totiž popíral vůli zákonodárce, který právě s přesností na tuto jednu korunu hranici škody velkého rozsahu stanovil.
Stěžovatelovy úvahy o vývoji ekonomických poměrů by taktéž měly být směřovány spíše zákonodárci. Skutečnost, že v minulosti zákonodárce jako škodu velkého rozsahu určil částku 5 milionů korun, totiž neznamená, že budoucí zákonodárce je povinen tuto částku postupně navyšovat např. dle inflace. Jestliže k reflektování ekonomických poměrů nedošlo, je potřeba účinnou právní úpravu respektovat a aplikovat, není-li sama o sobě protiústavní, což ovšem z ničeho neplyne.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu