ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.876.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 876/2019- 1708
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovoláních obviněných T. M. , nar. XY, bytem XY, M. O. , nar. XY, bytem XY, M. H. , nar. XY, bytem XY a V. D. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 1/2016, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a V. D. odmítají .
II. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného M. O. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, v části týkající se obviněného M. O. a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T 1/2016, v části týkající se obviněného M. O.
III. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného T. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, v části týkající se obviněného T. M. a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T 1/2016, v části týkající se obviněného T. M.
IV. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
VI. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obvinění M. O. a T. M. neberou do vazby .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T 1/2016, byli obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. uznáni vinnými ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„po předchozí dohodě a spolu s dalšími neustanovenými osobami s cílem přesvědčit, že mohou ovlivnit probíhající trestní stíhání, ač toho schopni nebyli, a tak vylákat finanční prostředky, v přesně nezjištěný den od července nebo srpna roku 2011 nejprve podle předchozí domluvy V. D., nar. XY, oslovil P. M., nar. XY, a následně J. Z., nar. XY, s nabídkou, že ve prospěch P. M. za částku 4.000.000,- Kč a ve prospěch J. Z. za částku 1.000.000,- Kč zajistí ovlivnění tehdy probíhajícího trestního řízení, které proti nim bylo vedeno, přičemž J. Z. tuto nabídku ihned odmítl, za tím účelem V. D. jednal s M. H., nar. XY, který V. D. sdělil částky požadované od P. M. a J. Z., které mu sdělil M. O., přičemž M. H. byl v této souvislosti v kontaktu právě s M. O., nar. XY, který byl v kontaktu s T. M., nar. XY, a následně pak obžalovaní nejprve prostřednictvím V. D., který byl v telefonickém a osobním kontaktu s P. M. a zprostředkovával jeho schůzku s M. H., a v následujících měsících i prostřednictvím M. H., který byl v osobním a telefonickém kontaktu s M. O., jak telefonicky, tak osobně, v domě V. D. v XY ulici v Děčíně, obžalovaní M. H. a V. D. s vědomím M. O. a T. M. přesvědčovali P. M., že za částku 4.000.000,- Kč ovlivní trestní řízení, které bylo proti němu vedeno Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expoziturou Ústí nad Labem, pod č.j. OKFK-83/TČ-2010-200234, a za tím účelem M. H. předkládal P. M. listiny a informace, které získal od M. O., který je obdržel od T. M., a které měly prokazovat, že mají přístup do trestního spisu a mají vliv na probíhající trestní řízení, což ale nebyla pravda, neboť obžalovaní neměli žádnou možnost jakkoli trestní řízení vedené s P. M., ani s J. Z. ovlivnit, o čemž věděli, přičemž dne 20.1.2012 došlo v domě V. D. v XY ulici v Děčíně ke schůzce za účasti V. D. a M. H., na kterou P. M. přinesl požadovanou částku 4.000.000,- Kč poskytnutou Generální inspekcí bezpečnostních sborů pro předstíraný převod podle §158c tr. řádu, k předání částky P. M. M. H. nedošlo, neboť M. požadoval přítomnost osoby, jež měla řízení ovlivnit, přičemž M. byl ve spojení s nezjištěnými osobami a zjišťoval informace o probíhajícím trestním řízení, s cílem přesvědčit poškozené, že je reálné a v silách obžalovaných probíhající trestní řízení ovlivnit, obžalovaný O. zajišťoval kontakt mezi M. a H., který byl ve spojení s D. a rovněž spolu s D. jednal s poškozenými.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. M. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Za uvedené jednání byl obviněný M. O. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 31 T 222/2013 a z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2015, sp. zn. 32 T 145/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Za uvedené jednání byl obviněný V. D. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T 1/2016, podali obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, tak, že k odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích, jimiž byli tito obvinění zařazeni pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. byli při nezměněných výrocích o vině pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložených trestech odnětí svobody podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon těchto trestů zařazeni shodně do věznice s ostrahou. O odvolání obviněných T. M., M. O., M. H. a V. D. rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, podali následně obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě obviněného T. M. i podle §265b odst. 1 písm. c), h), l) tr. ř.].
Obviněný T. M. v dovolání namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními s tím, že nebyl proveden jediný důkaz, že by znal spoluobviněné M. H. a V. D., popř. že by věděl o nějaké jejich existenci, o jejich součinnosti s M. O. Dále uvedl, že pro účely existence důkazů a hodnocení důkazů je nutno oddělit část skutku týkající se osoby M., kde soudy na základě účelové interpretace části jeho telefonických hovorů s M. O. ohledně výkladu jména M. či M. na M. dospěly k závěru, že obviněný mohl nějakou spojitost s M. mít, a část skutku týkající se jiných údajných poškozených, kde neexistuje žádný důkaz jeho (i pouze) srozumění s jednáním jiných osob, popř. jeho podílu na jednání ve vztahu k jiným poškozeným. Rovněž uvedl, že neexistuje-li důkaz jeho vědomí o dalších osobách (spolupachatelích), není možné dovozovat jeho odpovědnost (spoluodpovědnost) na jednání těchto osob. Podle dovolatele skutková zjištění jsou pouhou fabulací a domněnkami ze strany soudů obou stupňů, neboť nelze s jistotou dospět k závěru, že je pachatelem přisouzené trestné činnosti. Závěr soudů o jeho vině považuje za nepřípustně paušalizující bez jakékoliv opory v provedených důkazech. Pokud soudy na základě účelové interpretace části jeho telefonních hovorů s M. O. vycházely z presumpce jeho viny, a postupovaly tak za hrubého porušení jeho práva na obhajobu, spočívajícího v neprovedení navržených důkazů a dovodily jeho povědomí o existenci M. o existenci nějakého podvodného jednání k jeho škodě, pak nemohly dospět k nepochybnému závěru o jednání k jeho škodě, natož pak ke škodě J. Z. Se spoluobviněnými D. a H. neměl ničeho společného. Vyjádřil názor, že neexistuje žádná myšlenková konstrukce, která by umožnila závěr o tom, že věděl, že tito obvinění po někom požadují peníze. V rámci dovolání si dále kladl otázku, odkud by nějaké informace, popisované M., získal, když z usnesení o zastavení trestního stíhání bývalého policisty H. vyplynulo, že únik informací prokázán nebyl. Pokud existovala přímá vazba O. na informační zdroje Policie ČR, zatímco u něj prokázána nebyla, nemá smysl uvažovat o tom, že by se nějakým způsobem na skutku podílel.
Dále obviněný T. M. poukázal z hlediska škody velkého rozsahu na chybějící zohlednění vývoje ekonomiky v trestněprávní úpravě s tím, že je škoda hraniční. Vytkl soudům, že se nevypořádaly s otázkou zvýšeného stupně společenské škodlivosti tak jako tomu bylo za účinnosti předcházejícího trestního předpisu, založeného na materiálním pojetí trestného činu, vyjádřeném v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný T. M. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který podle jeho názoru lze aplikovat za použití analogie, neboť bylo namístě, aby mohlo být prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu reagováno na hrubé porušení jeho práva na obhajobu. V této souvislosti pak konstatoval, že mu sice jeho právo na obhajobu zajišťoval obhájce zvolený na podkladě plné moci, nicméně že soudy odmítly provést obhajobou navržené důkazy, jejichž smyslem bylo zjištění skutečného stavu věci. Konkrétně se pak jednalo o výslechy osob potvrzujících jím tvrzený skutkový děj ve smyslu zaznamenané části jeho telefonické komunikace s obviněným M. O. s tím, že předmětem těchto rozhovorů byla jiná osoba, a to na podporu jeho obhajoby, že M. nikdy neviděl a ani neznal.
Dovolatel rovněž konstatoval svoji povědomost o tom, že dovolání není opravným prostředkem sloužícím k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, je-li uložen jako obecně přípustný. Přesto uvedl, že je možno se v rámci řízení o dovolání zabývat situací, kdy je uložený trest v příkrém rozporu s jeho základním účelem a smyslem. Tento rozpor však spatřil pouze v tom, že obecné soudy při ukládání trestu v jeho případě nezohlednily tu skutečnost, že by se na něho mělo pohlížet jako na osobu netrestanou, která vede řádný život, vychovává syna, má trvalé zaměstnání ve společensky významné profesi, dlouhodobě zhoršený zdravotní stav a byla negativně poznamenána nepřiměřeně dlouhým řízením.
Z uvedených důvodů obviněný T. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Obviněný M. H. v dovolání namítl, že provedené důkazy nemohou být dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině, když bylo uvedeno, že s dalšími blíže neustanovenými osobami a dokonce po dohodě s těmito osobami měl být zapojen do údajné trestné činnosti. Obviněný postavil své dovolací námitky na tvrzení, že ani z výpovědí spoluobviněných nelze považovat za prokázané, že by mezi nimi mělo dojít k dohodě, když se nikdy nekontaktovali pro účel, který konstatuje odsuzující rozhodnutí. Usvědčující výpovědi svědků H., V. a M. nelze takto hodnotit a za usvědčující nelze považovat ani odposlechy telefonních hovorů, přičemž důvodnost těchto hovorů byla obviněnými vysvětlena a není tak dána opora pro hodnocení, že naopak usvědčující hodnotu mají. Pro závěr o jeho vině nesvědčí ani výpovědi osob, se kterými měl být v údajném kontaktu. Poškozený M. jeho osobu nikdy neznal a nikdy ji neoznačil, že by byli v kontaktu, neboť byl kontaktován pouze V. D., kterého znal dlouhodobě z pracovních vztahů, se kterým byl v pracovním vztahu i on a proto byli také v telefonickém kontaktu. Vyjádřil názor, že nebyl opatřen žádný důkaz pro závěr o jeho vině a že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, kterou shodně s dalšími uplatnil. Pokud byl závěr o jeho vině postaven na odposleších, pak odkazuje i na to, co uvedl M., který mu měl předávat finanční částku ve značné výši, ale dovolatel peníze nevzal. Z jeho výpovědi také vyplynulo, že byla celá záležitost v režii GIBSu, také uvedl, že jí vlastně ani nevěřil. Odposlechy, na kterých je postaven závěr o jeho vině, byly vykládány účelově ve prospěch jejich použitelnosti právě při absenci dalších důkazů.
Z uvedených důvodů obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a aby přikázal soudu (který však blíže nespecifikoval), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný V. D. v dovolání namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními s tím, že pokud je výpověď poškozeného J. Z. pravdivá a věrohodná, pak se nejednalo o vážně míněná slova tohoto dovolatele o tom, že mu měl nabídku podat s tím, že „oni to umějí zastavit“, tak ji v žádném případě vážně nebral. V takových smíchem podaných a se smíchem přijatých slovech nelze spatřovat vážně míněné jednání s úmyslem podvést tohoto poškozeného. Taková nabídka však nebyla doprovázena bezprostředně dalším jednáním, a to vážně projeveným slovním záměrem skutečně nabídnout v trestním řízení trestně stíhanému poškozenému pomoc. Toho však již nikdy nekontaktoval. Kódovanou řeč nepoužíval a ani o ní neví. Pokud jde o poškozeného M., tak ten ve své výpovědi uvedl, že obviněného sám seznámil se svým trestněprávním problémem, ale tuto kauzu nijak neprobírali. Přitom z jejich dlouholetých přátelských vztahů bylo možno jen těžko dovodit, že by chtěl M. uvést v omyl a obohatit sebe nebo jiné na jeho úkor. Sám M. vypověděl, že nabídka, která měla od dovolatele zaznít, byla pouze obecného rázu, aniž by byla z jeho strany nějak číselně vyjádřena a dále, že žádné aktivity v tomto směru neměl podle M. vyvíjet. Pokud pak jde o část záznamu o sledování ze dne 20. 1. 2012 a týkajícího se M. – viz str. 18 rozsudku soudu prvního stupně, kde říká, že chápe že M. chce mít jistotu, že nechce přijít o 4 miliony, přičemž je z této části předmětného záznamu zřejmé, že dovolatel nechápe konání své a dalších odsouzených ve vztahu k tomuto poškozenému jako jednání podvodné povahy, ale jako reálnou možnost svému dlouholetému partnerovi pomoci, a proto také souhlasil s M. požadavkem na přítomnost osoby schopné ovlivnit jeho trestní stíhání tak, aby si mohl prověřit reálnost takových příslibů a nevynaložil takové peníze bez odpovídající protihodnoty. Je tedy nesprávný právní závěr krajského soudu, že bylo předstíráno něco, co nemohlo být ovlivněno anebo informačně využito, když M. sám měl do spisu přístup a sám se tedy nemohl cítit uveden v omyl, a to minimálně do doby, než jej příslušní policisté ujišťovali, že ze spisu žádné informace neunikají. Dovolatel tak nemohl mít žádnou povědomost o tom, že možnost ovlivnění trestního stíhání poškozeného je nereálná. V usnesení GIBS o zahájení trestního stíhání obviněných se tvrdí, že z příslušného policejního spisu unikaly právně relevantní informace. Ve vztahu k oběma poškozeným si obviněný V. D. není vědom toho, že by něco předstíral nebo měl předstírat. Oba poškození byli a zřejmě ještě jsou stíháni pro závažnou trestnou činnost a v tomto je třeba spatřovat jejich motivaci pro některá jejich tvrzení, která mají obviněné usvědčovat.
Dále obviněný V. D. napadl také výrok o trestu, když namítl, že soudy zcela rezignovaly na zhodnocení podílu jednotlivých obviněných na předmětné trestné činnosti s tím, že jeho aktivity neshledávali podstatnými jak oba poškození, tak s výhradou zdánlivosti takového způsobu hodnocení i státní zástupce. Dovolatel rovněž vytkl, že se soudy nevypořádaly s návrhem jeho obhájce na postup podle §58 tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil názor, že u něj byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, když vzhledem k jeho osobním poměrům a k okolnostem případu bylo použití stanovené trestní sazby odnětí svobody nepřiměřeně přísné.
Z uvedených důvodů obviněný V. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, příp. rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze (příp. Krajskému soudu v Ústí nad Labem), aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. O. v rámci dovolání konstatoval povědomost o zákonných a judikatorně vyložených mezích dovolacího přezkumu s tím, že soud dovolací není oprávněn přehodnocovat závěry nalézacího a odvolacího soudu, ovšem podmínky pro uskutečnění dovolacího přezkumu skutkového stavu věci shledal z hlediska extrémního rozporu „dovoláním napadeného rozhodnutí s provedenými důkazy“. Poukázal na skutkové okolnosti jednání, vyjádřené ve výroku o jeho vině, přičemž se dále zabýval rekapitulací přezkumných zjištění odvolacího soudu s tím, že nepřinesly žádný poznatek, ze kterého by bylo možno usuzovat na jeho spolupachatelský vztah ke zbývajícím spoluobviněným. Ze žádné svědecké výpovědi totiž nevyplynula byť i sebemenší účast na dílčím skutku, který se týká poškozeného Z., když dokazování před nalézacím soudem bylo orientováno na jednání vůči poškozenému M., kdy posléze byla jeho vina dovozena i ve vztahu k poškozenému Z. Odůvodnění znaků spolupachatelství a konkrétně pak podílu dovolatele na tomto dílčím jednání zcela chybí, a to v rozhodnutích obou soudů. Uvedl, že na nabídce přednesené V. D. vůči poškozenému Z. se nijak nepodílel.
Další námitkou dovolatel M. O. zpochybnil dosažené stadium spáchání trestného činu podvodu s tím, že zůstává otázkou nakolik se jednání V. D. (myšleno jeho spolupachatelská součinnost s tímto spoluobviněným) přiblížila k dokonání trestného činu za stavu, že nabídka byla ze strany poškozeného J. Z. odmítnuta.
V rámci svého dovolání se obviněný M. O. zabýval rovněž otázkou výše hrozící škody, která měla dvěma dílčími podvodnými útoky dosáhnout rovných 5.000.000 Kč, přičemž v této souvislosti argumentoval tak, že jemu neprokázaný útok vůči poškozenému J. Z. byl v rozsahu hrozícího škodlivého následku ve výši 1.000.000 Kč, a tudíž lze v důsledku jeho chybějícího podílu na něm přijmout úvahu ve smyslu takto snížené výše hrozící škody a tím i důvodu mírnějšího způsobu právního posouzení jeho jednání, konkrétně pak ve smyslu §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Dovolatel M. O. pak poukázal na to, že přisouzená výše škody přesně dosahuje hranice škody velkého rozsahu s tím, že by byl s rozdílem jediné koruny ohrožen mírnější trestní sazbou podle posledně uvažované právní kvalifikace. Dále na podporu takové námitky uvedl, že hranice výše škody tak jsou uvedeny v ustanovení §138 tr. zákoníku s účinností od 1. 1. 2010, nezaznamenaly žádný posun podobně jako tomu bylo u předcházející hmotněprávní úpravy (srov. novelizace §89 odst. 11 zákonem č. 265/2001 s účinností od 1. 1. 2002), ačkoliv vývoj ekonomických poměrů ve společnosti doznal výrazných změn. V této souvislosti konstatoval, že trestní zákoník postrádá ustanovení o materiálním korektivu trestnosti činu, vztahujícího se na přitěžující okolnost jeho spáchání tak jako tomu bylo ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Dovolatel vyjádřil v této souvislosti názor, že takové námitkové zaměření má ústavněprávní rozměr a je tak dáno oprávnění dovolacího soudu ve smyslu §90 Ústavy k přerušení trestního řízení podle §224 odst. 5 tr. ř. obrátit se na Ústavní soud, který by o nastolené otázce mohl rozhodnout.
V návaznosti na takto koncipované dovolací námitky obviněný M. O. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovoláním obviněných T. M., M. H., V. D. a M. O. se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolání všech obviněných se opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovolatel T. M. navíc uplatnil i dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že je dán pouze tehdy, jestliže dovolatel tvrdí, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tak tomu však v daném případě nebylo, a pokud dovolatel namítl, že nebylo vyhověno důkazním návrhům, které prostřednictvím svého obhájce uplatnil, pak by bylo možno na takovou argumentaci nahlížet tak, že spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, spočívající na fenoménu tzv. opomenutých důkazů. Nicméně ani takový výklad jeho dovolací námitky nelze spatřovat za způsobilý předmět dovolacího přezkumu.
S odkazem na namítanou nesprávnost právního posouzení skutku, pokud jím byli uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, argumentovali dovolatelé M. H. a V. D. skutkovým způsobem zcela a zbylí dva pak v podstatné části odůvodnění podaných dovolání. Přitom všichni v duchu své setrvalé obhajoby poukázali na to, že přisouzený skutek nespáchali a byli jím uznáni vinnými i přesto, že skutkový podklad výroku o jejich vině nemá žádnou, popř. dostatečnou oporu v provedených důkazech.
Z povahy takto zaměřené dovolací argumentace je tedy zřejmé, že se jejím prostřednictvím s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací tak jak byla přisouzena na úrovni soudu prvého stupně a potvrzena ve spojení s přezkumným závěrem soudu odvolacího. Pokud obviněný M. H. uvedl, že provedené důkazy nemohou být dostatečným podkladem pro závěr o jeho vině, je třeba konstatovat, že jeho argumentace není pro svoji výlučně skutkovou povahu způsobilým podnětem dovolacího přezkumu.
Obviněný M. O. sice konstatoval svoji povědomost o zákonných a judikatorně vyložených mezích dovolacího přezkumu, ovšem podmínky pro uskutečnění dovolacího přezkumu skutkového stavu věci spatřoval z hlediska extrémního rozporu „dovoláním napadeného rozhodnutí s provedenými důkazy“. Rovněž obviněný T. M. namítl extrémní nesoulad důkazní situace se závěry soudů, a to zejména ohledně dohody mezi ním a zbylými obviněnými, přičemž v daném případě nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by znal spoluobviněné H. a D., popř. že by věděl o nějaké jejich součinnosti s M. O. Na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obou soudů poukázal dále i dovolatel V. D. K výše uvedenému uvedla, že na podkladě dostupného spisového materiálu nebylo možno dospět ke shodnému názoru tří výše uvedených dovolatelů, že by se skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování a že by tak byly dány důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení. Tito dovolatelé (s výjimkou dovolatele M. H.) v posuzovaném případě pouze namítli, že se skutková zjištění soudů nacházejí v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť jejich vypovídací hodnota není taková jako ta, ke které soudy dospěly s tím, že se neztotožňují se způsobem hodnocení provedených důkazů a nabízejí výsledky svého vlastního hodnotícího postupu, který navíc nevyplývá z celkového důkazního stavu věci. Vytkli soudům, že důkazy, jimiž byla vyvrácena jejich vina, byly přehlédnuty, popř. nebyly ani provedeny. Podaná dovolání, založená na takto zaměřené skutkové argumentaci, tak tito dovolatelé pouze zaměnili za další řádný opravný prostředek, neboť napadli způsob, jakým se soud nalézací vypořádal s jejich obhajobou, resp. zpochybnili správnost přezkumného postupu soudu II. stupně k důvodnosti svých odvolacích námitek. Správnost soudy přijatých skutkových zjištění, ke kterým dospěly při plném respektu k zákonným podmínkám aplikace zásady volného hodnocení důkazů, vychází z logického a ničím nepřerušeného řetězce přímých i nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a spolehlivě prokazujících rozhodné skutkové okolnosti jak k povaze stíhané trestné činnosti, tak i ke způsobu zapojení všech dovolatelů do procesu jejího uskutečňování. Byť z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že se všichni obvinění navzájem znali, je na straně druhé patrna jejich vzájemná dohoda na oslovení poškozených J. Z. a P. M. za účelem ovlivnění jejich probíhajícího trestního stíhání za konkrétní úplatu, patrná z obsahu záznamů o sledování osob, dokumentujících průběh schůzek obviněných M. H. a V. D. s poškozeným M. na toto téma a také vedených ve smyslu takového kontaktu na další osoby, které jsou schopny tuto záležitost tzv. zařídit. Opatřené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu jsou rovněž tak vypovídající – i přes tam presentovaný konspirativní způsob jejich vedení – nejen o zřetelné a věci se týkající informační návaznosti na další osoby, o které tito spoluobvinění prokazatelně věděli. Rovněž se z nich podává rozšíření informačního propojení prve jmenovaných spoluobviněných nejprve na spoluobviněného M. O. a posléze jeho prostřednictvím na obviněného T. M. Právní závěr o tom, že všichni dovolatelé jednali za podmínek §23 tr. zákoníku, pak byl dostatečně důkazně podložen.
Za kvalifikovanou námitku, vycházející ze zjištěného skutkového stavu věci, pak lze považovat tu, jejímž prostřednictvím dovolatel M. O. zpochybnil dosažené stadium spáchání trestného činu podvodu. Dovolatel však přehlížel skutečnost, že právě pro tento postoj jmenovaného poškozeného nedošlo k vylákání požadovaného finančního obnosu 1.000.000 Kč. Podstatným totiž zůstává, že ze strany obviněného V. D. byla klamavá nabídka pronesena a že bezprostředně směřovala k vylákání peněz za tzv. protislužbu, která nemohla být reálně splněna. Jeho jednání tak ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku bezprostředním způsobem směřovalo k naplnění toho společného záměru všech spoluobviněných, že někoho uvedou v omyl, a obohatí sebe nebo jiného o částku, o kterou mělo dojít k poškození J. Z., přičemž k dokonání nedošlo.
V souvislosti s otázkou reálné možnosti nabízeným způsobem pomoci poškozenému M. jakožto dlouholetému příteli a obchodnímu či pracovnímu partnerovi, argumentoval dovolatel V. D. Taková hmotněprávní námitka však není podložena těmi rozhodnými skutkovými zjištěními, ze kterých vychází zcela správně soud nalézací a které jsou postaveny zejména na absenci rozhodných informací o průběhu trestního stíhání poškozeného M., které neměl – nejen – tento dovolatel k dispozici, a to právě ve spojení s naprostou neznalostí trestněprávní problematiky – nejen – z jeho strany. Z důvodů blíže rozvedených v posledně označené pasáži rozsudku nalézacího soudu tak ani nemohl být reálně přesvědčen o splnitelnosti takto uskutečněné nabídky. Zdůrazňuje-li v tomto směru M. požadavek, týkající se přítomnosti osoby schopné ovlivnit jeho trestní stíhání tak, aby si mohl prověřit reálnost takových příslibů, pak jeho souhlas s takovým postojem poškozeného vypovídá ve světle nejen shora poukázaných skutkových zjištění pouze o demonstraci jeho snahy vyhovět takovému požadavku poškozeného pouze za tím účelem, aby učiněná nabídka neztratila na své přesvědčivosti a mohla tak stále být způsobilým prostředkem k uvedení poškozeného v omyl.
Dále se dovolatel M. O. zabýval otázkou výše hrozící škody, přičemž argumentuje skutkovým způsobem tak, že jemu neprokázaný útok vůči poškozenému J. Z. byl v rozsahu hrozícího škodlivého následku ve výši 1.000.000 Kč, a tudíž lze v důsledku jeho chybějícího podílu na něm přijmout úvahu ve smyslu takto snížené výše hrozící škody. Skutkově také argumentuje v této souvislosti dovolatel T. M., který poukazuje na výši hrozící škody toliko v rozsahu částky 4.000.000 Kč, která by nemohla odpovídat kvalifikaci podle §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Proti výroku o trestu směřují námitky dovolatelů T. M. a V. D.
Je zřejmé, že dovolatel T. M. argumentuje ve smyslu vadné aplikace obecných zásad pro ukládání trestů a vytýká tak soudům pochybení v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho i v uložení nepřiměřeně přísného trestu, což však nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovou námitku tedy nelze spojovat se žádným ze zákonných dovolacích důvodů.
Obdobným způsobem napadá výrok o trestu i obviněný V. D., který namítá, že soudy zcela rezignovaly na zhodnocení podílu jednotlivých obviněných na předmětné trestné činnosti s tím, že jeho aktivity neshledávali podstatnými jak oba poškození, tak s výhradou zdánlivosti takového způsobu hodnocení dokonce i státní zástupkyně. Pokud lze takovou námitku vyložit v tom smyslu, že v porovnání s jím (takto skutkově) deklarovanou mírou jeho zapojení do trestné součinnosti ostatních spolupachatelů by tito měli být potrestáni přísnějšími tresty v rámci zákonné trestní sazby ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku za stavu, že se výměra jeho trestu pohybuje na její samotné spodní hranici, pak by takový argument musel vybočovat z mezí jeho procesního oprávnění ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by směřoval proti výroku, který se ho bezprostředně nedotýká. Jmenovaný dovolatel soudům dále vytkl, že se nevypořádaly s návrhem jeho obhájce na postup podle §58 tr. zákoníku. Námitka chybějící aplikace ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby však není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ale ani pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť trest nebyl uložen mimo zákonnou trestní sazbu (toho se naopak obviněný domáhá) a nejde ani o případ nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nepoužití zmírňovacího ustanovení §58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho zákonné (nesnížené) trestní sazby tedy nenaplňuje jak deklarovaný dovolací důvod, tak ani žádný jiný dovolací důvod, kterým lze napadnout výrok o trestu. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 3 Tdo 311/2012.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud o dovoláních obviněných M. H. a V. D. rozhodl tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a dále aby rozhodl o dovoláních obviněných M. O. a T. M. tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Ke skutkovým námitkám obviněných V. D. a M. H.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obvinění V. D. a M. H. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědí obviněných T. M., V. D. a výpovědí svědků F. V., B. M., V. H., výpovědi svědka P. M., hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obvinění V. D. a M. H. neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované dovolání by odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Obvinění založili svá dovolání v celém rozsahu na námitkách zaměřených proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jakým hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tímto pojetím uplatněných námitek se obvinění ocitli mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění tedy v dovolání neuplatnili žádné námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a z charakteru jejich námitek je zřejmé, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, a to ohledně obviněných V. D. a M. H. jednak ve svědeckých výpovědích svědků F. V., B. M., V. H. a P. M., jednak v důkazech, které byly získány především odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, přičemž nelze přehlédnout v podstatě konspirativní způsob jejich vzájemné komunikace, a dále v obsahu záznamů o sledování osob dokumentujících průběh schůzek obviněných M. H. a V. D. s poškozeným M. Poznatky z toho vyplývající byly v řadě dílčích ohledů potvrzeny i dalšími důkazy, jak na to poukázal Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku, a který ve vztahu k rozhodným zjištěním jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlil, jak k němu dospěl. V tomto ohledu učinil Krajský soud v Ústí nad Labem přiléhavé závěry, jak pokud jde o obsah odposlouchávaných a zaznamenávaných hovorů a jejich interpretaci, tak pokud jde o identifikaci osob, které používaly příslušné telefony a které vystupovaly jako účastníci odposlouchávaných a zaznamenávaných hovorů. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu rovněž vypovídají nejen o zřetelné a věci se týkající informační návaznosti na další osoby, o které tito spoluobvinění prokazatelně věděli, ale také z nich vyplývá rozšíření informačního propojení spoluobviněných V. D. a M. H. nejprve na spoluobviněného M. O., posléze jeho prostřednictvím na obviněného T. M. K uvedenému docházelo proto, aby byla zajištěna nezbytná míra propojení mezi jednotlivými spoluobviněnými, a to podle vývoje ve věci, a na základě něhož také bylo ve smyslu pokynů od obviněného T. M. dále postupováno. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
K výroku o trestu z hlediska dovolání obviněného V. D.
V dovolání obviněný V. D. vznesl i námitku spočívající v tvrzení, že soudy rezignovaly na zhodnocení podílu jednotlivých obviněných na předmětné trestné činnosti s tím, že jeho aktivity neshledávali podstatnými. Jak správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, pokud bylo uvedenou námitkou obviněného myšleno, že v porovnání s jím deklarovanou mírou jeho zapojení do trestné součinnosti ostatních spolupachatelů by tito měli být potrestáni přísnějšími tresty v rámci zákonné trestní sazby ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku za stavu, že se výměra jeho trestu pohybuje na její samotné spodní hranici, pak by takový argument vybočoval z mezí jeho procesního oprávnění ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť směřoval proti výroku, který se ho bezprostředně nedotýká.
Pokud se obviněný domáhal použití ustanovení §58 tr. zákoníku v příslušném odstavci, jedná se toliko fakultativní možnost, nikoliv obligatorní povinnost. Aby bylo přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, musí se okolnosti případu a poměry pachatele vymykat typově podobným případům natolik, že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání trestu. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody musí spočívat v takových okolnostech případu, nebo poměrech pachatele, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (viz Trestní zákoník, Komentář I. díl, Draštík, Fremr, Durdík, Růžička, Sotolář a kol., str. 462-471).
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [či podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] proto nepřichází v úvahu ani v případě, jestliže soud nepoužil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jak se v dovolání domáhal obviněný V. D. Jak totiž bylo už v minulosti judikováno (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416, ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), námitka, že obviněnému měl být uložen trest odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují takovou skutečnost. Nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané nepoužití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku totiž zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o „jiné hmotněprávní posouzení“, které nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou zde výslovně stanoveny výše zmíněné zvláštní dovolací důvody, jež se týkají trestu. Navíc, nad rámec uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zákonodárce v posledně citovaném ustanovení ponechal prostor jednak pro konkrétní zjištění soudu, zda existují nějaké okolnosti odůvodňující uložení mírnějšího trestu, a jednak pro úvahu soudu, jestli i v případě, kdyby zde byly, jde o okolnosti takového charakteru, významu a závažnosti, že vyžadují mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby, protože i uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby by bylo pro pachatele (obviněného) nepřiměřeně přísné a neodpovídalo by všem hlediskům podle §39 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 298/2014, k tomu dále přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. u obviněného T. M.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný T. M. namítl, že soudy odmítly provést obhajobou navržené důkazy, jejichž smyslem bylo zjištění skutečného stavu věci (konkrétně výslechy osob potvrzujících jím tvrzený skutkový děj ve smyslu zaznamenané části jeho telefonické komunikace s obviněným M. O.).
Nejvyšší soud podotýká, že pokud dovolatel opírá takto uplatněnou dovolací argumentaci o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který má shodně jako taxativně vymezené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) – l), odst. 2 tr. ř. rovněž vyčerpávajícím způsobem stanovené zákonné podmínky, pak by jejich rozšiřující výklad za použití analogie znamenal popření zákonného účelu uvedeného ustanovení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je totiž dán pouze tehdy, jestliže dovolatel tvrdí, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Obviněný T. M. tedy namítl, že určité osoby, které mohly sdělit skutečnosti důležité pro trestní řízení, nebyly vůbec soudem vyslechnuté v pozici svědků, čímž v podstatě uplatňuje existenci tzv. „opomenutých důkazů“.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze z pohledu ústavněprávního vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Jedním z okruhů takovýchto případů jsou tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jednak jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Za opomenutý důkaz však nelze považovat jakýkoliv navržený důkaz, který nebyl před soudem proveden. Jednalo by se pouze o důkaz, jehož neprovedení a tedy zamítnutí by soud adekvátně neodůvodnil nebo je opomenul provést či je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, a to přesto, že byly řádně provedeny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné navrhované důkazy neprovést, pokud jsou splněny následující podmínky. Důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazem není možné vyvrátit ani potvrdit tvrzenou skutečnost a konečně, důkaz je nadbytečný, tedy skutečnost již byla bez důvodných pochybností dostatečně ověřena nebo vyvrácena (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).
Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud prvního stupně v rozsudku uvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhovaný důkaz obhajoby (viz str. 25 rozsudku soudu prvního stupně), když neprovedení tohoto důkazu odůvodnil jeho nadbytečností. V tomto ohledu lze odkázat dále na str. 7-8 rozsudku odvolacího soudu, kde vrchní soud řádně vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obviněného. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Ke skutkovým námitkám obviněného T. M.
Obviněný T. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání (ohledně skutku týkajícího se P. M.) však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil své dovolání v této části na skutkových námitkách, které byly pokračováním jeho obhajoby z řízení před soudy obou stupňů, a které se odvíjely od jeho tvrzení, že se nedopustil žádného protiprávního jednání. To, že nespáchal trestný čin, obviněný dovozoval ze své vlastní verze skutkového stavu, kterou postavil proti skutkovým zjištěním soudů. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé ve vztahu k poškozenému M. rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, a to ohledně obviněných V. D. a M. H. jednak ve svědeckých výpovědích svědků F. V., B. M., V. H. a P. M., jednak v důkazech, které byly získány především odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, přičemž nelze přehlédnout v podstatě konspirativní způsob jejich vzájemné komunikace, a dále v obsahu záznamů o sledování osob dokumentujících průběh schůzek obviněných M. H. a V. D. s poškozeným M. Poznatky z toho vyplývající byly v řadě dílčích ohledů potvrzeny i dalšími důkazy, jak na to poukázal Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku, a který ve vztahu k rozhodným zjištěním jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlil, jak k němu dospěl. V tomto ohledu učinil Krajský soud v Ústí nad Labem přiléhavé závěry, jak pokud jde o obsah odposlouchávaných a zaznamenávaných hovorů a jejich interpretaci, tak pokud jde o identifikaci osob, které používaly příslušné telefony a které vystupovaly jako účastníci odposlouchávaných a zaznamenávaných hovorů. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu rovněž vypovídají nejen o zřetelné a věci se týkající informační návaznosti na další osoby, o které tito spoluobvinění prokazatelně věděli, ale také z nich vyplývá rozšíření informačního propojení spoluobviněných V. D. a M. H. nejprve na spoluobviněného M. O., a posléze jeho prostřednictvím na obviněného T. M. K uvedenému docházelo proto, aby byla zajištěna nezbytná míra propojení mezi jednotlivými spoluobviněnými, a to podle vývoje ve věci, a na základě něhož také bylo ve smyslu pokynů od obviněného T. M. dále postupováno. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
K výroku o trestu z hlediska dovolání obviněného T. M.
Obviněný T. M. napadl rovněž výrok o trestu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný T. M. byl uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v rámci trestní sazby stanovené v §209 odst. 5 tr. zákoníku, tj. v rozpětí stanoveném od pěti let do deseti let. Trest odnětí svobody ve výměře 5 let je přípustným druhem trestu a byl obviněnému uložen ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
Byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby, nejsou dovolacím důvodem námitky týkající se přiměřenosti trestu (k tomu viz přiměřeně č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Námitky obviněného T. M. proti výroku o trestu nejsou dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněných M. O. a T. M. ohledně skutku týkajícího se poškozeného J. Z.
Naproti tomu Nejvyšší soud shledal jako opodstatněnou a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku obviněného T. M., podle níž ve vztahu k části skutku týkající se poškozeného J. Z. neexistuje žádný důkaz jeho srozumění s jednáním jiných osob, popř. jeho podílu na daném jednání.
Také obviněný M. O. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům vytýkal, že Vrchní soud v Praze neuvedl nic ve vztahu k němu a jeho podílu na jednání, které mělo směřovat vůči poškozenému J. Z., když pouze konstatoval, že při odvolacím přezkumu nezjistil procesní pochybení a že důkazní situace sice není obzvláště komfortní, nicméně je náležitým a adekvátním podkladem pro rozhodovací činnost nalézacího soudu. Namítl, že odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je ve vztahu k jeho osobě zcela neodpovídající provedenému dokazování, obecné, nekonkrétní a tedy nezákonné.
Nejvyšší soud se zřetelem na námitky obviněných o nedostatcích v procesních postupech soudu prvního a druhého stupně zkoumal, zda došlo k namítaným pochybením zejména v posuzování provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění a na nich učiněných právních závěrech. Posuzoval, zda v rámci dokazování a následném hodnocení důkazů jsou známky nedůslednosti pro nerespektování pravidel ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., eventuálně zda jsou rozhodnutí řádně odůvodněna podle zásad stanovených v §125 tr. ř., jak obviněný v dovolání vytýkal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05). Nejvyšší soud shledal, že rozsudky soudů obou stupňů uvedené vady vykazují, protože odvolací soud dostatečně nezkoumal, jak důsledně soud prvního stupně postupoval při provádění hodnocení důkazů, zejména ve směru obviněnými T. M. a M. O. uvedených námitek.
O nedůslednosti soudu prvního stupně přitom svědčí strany 24 až 28 jeho rozsudku, z něhož je též patrné, že jakékoliv hodnocení důkazů ohledně obviněných M. O. a T. M. týkajících se poškozeného J. Z. v této věci absentuje, neboť soud prvního stupně po uvedeném konstatování obsahu provedených důkazů na straně 27 svého rozsudku uvedl, že „Na základě shora rozvedených důkazů a úvah dospěl krajský soud k závěru, že obvinění se skutku, tak jak je popsán ve výroku tohoto rozsudku, dopustili, že za účelem vylákání finančních prostředků od svědků Z. a M. jim slibovali, že za určitý obnos v jejich prospěch ovlivní proti nim probíhající trestní stíhání, ač to nebylo v jejich moci“. V dalším odstavci soud prvního stupně uvedl, že „pokud jde o jednání vůči poškozenému J. Z., tak jeho přesvědčování o možnosti ovlivnit za úplatu trestní řízení vedené proti němu v jeho prospěch nebylo tak intenzivní jako v případě poškozeného P. M., ale i vůči němu k vážně učiněné nabídce v tomto smyslu ze strany obviněného D., přičemž z výše popsaných okolností a vazeb obviněných a shodnému modu operandi je naprosto zřejmé, že i v jeho případě šlo o společné jednání všech obviněných“. Tato pochybení jsou zjevnou vadou, kterou odvolací soud v rámci jen paušálního a útržkovitého přezkoumání odvolacích důvodů nenapravil.
Přestože podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, je třeba konstatovat, že v posuzovaném případě soudy obou stupňů nerespektovaly zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Obě tato ustanovení vyžadují, aby soud v odůvodnění uvedl mimo jiné důkazy, o které svá skutková zjištění opřel a úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil. Odůvodnění výroku o vině musí být výrazem naprosto jednoznačného, žádné pochybnosti nevzbuzujícího závěru, že se obviněný dopustil skutku uvedeného ve výroku rozsudku a že tento skutek vykazuje znaky některého trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Právě v odůvodnění rozsudku je těžiště jeho přesvědčivosti. Uvedeným požadavkům ovšem již soud prvního stupně v žádném případě nedostál, když k části skutku týkající se poškozeného J. Z. neuvedl ohledně obviněných M. O. a T. M. žádné usvědčující důkazy. Svědecké výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení se týkaly pouze obviněných V. D. a M. H., a měly proto minimální vazbu na konkrétní jednání některého z obviněných M. O. a T. M.
Obstát nemůže ani hodnotící pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně týkající se poškozeného J. Z., která je už vzhledem k rozsahu projednávaného případu a jeho složitosti příliš stručná, nekonkrétní a téměř prostá rozhodných úvah o jednání obviněných M. O. a T. M. týkajícího se J. Z., popsaném ve výroku o vině. Soud zde pouze shrnuje (a v podstatě jen znovu opakuje) svá skutková zjištění, aniž by u svého závěru ohledně obviněných M. O. a T. M. (v části skutku týkajícího se J. Z.) osvětlil, na základě čeho k nim dospěl. Vinu obviněných M. O. a T. M. v této části většinou dovozuje pouze z konstatování, že skutečnost, že do projednávané trestné činnosti byli zapojeni i obvinění O. a M., je pak zřejmá především z ve věci zajištěných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, avšak ohledně J. Z. ve vztahu k obviněným M. O. a T. M. je nijak nehodnotí, přesto však uvádí, že jejich obsah obviněné usvědčuje.
Ve stejném duchu se nese i odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, které je rovněž velice obecné a neurčité. Tento soud na str. 7 přezkoumávaného rozsudku v bodě 16. konstatuje, že „soud prvního stupně ve věci shromáždil důkazy v rozsahu vyžadovaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., tedy v rozsahu plně postačujícím k tomu, aby tomuto soudu umožnil učinit ve věci rozhodnutí, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důkazní situace sice není obzvláště komfortní, je nicméně náležitým a adekvátním podkladem pro rozhodovací činnost nalézacího soudu. … Za situace, kdy tři ze čtyř obviněných (O., H. a D.) v přípravném řízení ani v hlavním líčení využili procesního práva a k věci nevypovídali, a čtvrtý – obviněný T. M. trestnou činnost popírá, nelze ještě automaticky dovozovat stav důkazní nouze. V dané věci jsou totiž k dispozici jiné důkazy usvědčující povahy, zejména výpovědí svědků M. a Z., ale i V., S. a dalších, odposlechy - záznamy telekomunikačního provozu, záznamy o sledování osob, a další, které ve svém souhrnu tvoří dostatečnou důkazní materii, na jejímž podkladě nalézací soud své závěry o vině obviněných ze spáchání předmětných skutků vystavěl“. Dále odvolací soud v bodě 20. uvedl, že „… přezkumným řízením zjistil, že soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů postupem plně konformním ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tedy jejich vyhodnocením jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vazbách, učinil ve věci správné skutkové závěry, pokud uzavřel, že zažalovaný skutek, jak je konkretizován ve výrokové části napadeného rozsudku se stal, a jeho pachateli jsou právě obvinění. … lze tedy odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž nalézací soud představuje jednotlivé důkazní prostředky a prezentuje jejich podstatný obsah (str. 7-24 rozsudku), a následně tyto hodnotí .…“. Odvolací soud při hodnocení odvoláními napadeného rozsudku tedy konstatoval, že řízení jemu předcházející „není zatíženo žádnou procesní vadou“, a uvedl, že soud prvního stupně provedené důkazy náležitě hodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř. a jím učiněná skutková zjištění považuje za správná a úplná.
Z tohoto poměrně stručného a nedostatečného odůvodnění je zřejmé, že soudy obou stupňů, ve vztahu k hodnocení důkazů i důvodům, pro které v činu, jenž je obviněným M. O. a T. M. kladen za vinu, shledaly naplnění znaků pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, své povinnosti nesplnily a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí postrádají nezbytné závěry. Zejména odvolací soud nesplnil svou povinnost ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku. Přestože odvolací soud musí pečlivě zhodnotit, zda proces hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu, Vrchní soud v Praze v přezkoumávané věci takto nepostupoval a nerespektoval svou povinnost přezkoumat zákonnost odůvodněnosti všech výroků (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3037). Pochybení soudu prvního stupně tedy nejen nenapravil, nýbrž naopak se jich sám dopustil.
Při zjištění tohoto zcela nedostatečného odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (v části skutku týkajícího se J. Z.) Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a to zejména z důvodů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Závěr odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., s obsahem rozsudku soudu prvního stupně v předmětné části vůbec nekoresponduje. Lze tedy shrnout, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí ohledně obviněných M. O. a T. M. jsou z podstatné části nepřezkoumatelná, jejich skutkový závěr není podpořen provedenými důkazy a v souvislosti s tím absentuje i hodnocení důkazů, které by měly výše uvedené obviněné usvědčovat. Takový postup soudů je proto nepřijatelný. Nejenže jsou tím do značné míry popřeny požadavky již uvedených ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., zároveň však nejsou respektovány ani povinnosti stanovené v §2 odst. 5 tr. ř., tedy zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, i §2 odst. 6 tr. ř. vyžadující hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Taková vada zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci G. R. vs. Š., stížnost č. 30544/96, §26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře), a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07). Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že navazující námitka obviněných M. O. a T. M. týkající se naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku je důvodná.
Namítají-li dovolatelé, že jim neprokázaný útok vůči poškozenému J. Z. byl v rozsahu hrozícího škodlivého následku ve výši 1.000.000 Kč, a tudíž lze v důsledku jejich chybějícího podílu na něm přijmout úvahu ve smyslu takto snížené výše hrozící škody a tím i důvodu mírnějšího způsobu právního posouzení jeho jednání, konkrétně pak ve smyslu §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, v dané situaci je třeba jim dát za pravdu. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby se v případě, že by část jednání obviněných M. O. a T. M. týkající se J. Z. nebyla těmto obviněným prokázána, zabýval také výší hrozící škody, a to způsobem a v rozsahu, jaký Nejvyšší soud ve shora uvedené části tohoto rozhodnutí rozvedl. Bude povinen zjistit výši škody způsobené trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příp. §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a svůj postup náležitě odůvodnit.
Nad rámec Nejvyšší soud konstatuje, že pokud dovolatelé namítají, že hranice výše škody tak jsou uvedeny ve výkladovém ustanovení §138 tr. zákoníku s účinností od 1. 1. 2010, nezaznamenaly žádný posun při zohlednění vývoje ekonomiky v trestněprávní úpravě, je třeba uvést, že se soudy při svém rozhodování musí vždy řídit platnou právní úpravou, která je založena na formálně materiálním pojetí trestného činu. Pokud se jedná o přesvědčení obviněného M. O., že v posuzované věci je dáno oprávnění dovolacího soudu ve smyslu §90 Ústavy k přerušení trestního řízení podle §224 odst. 5 tr. ř., je třeba poznamenat, že takový postup soudu směřuje k přerušení trestního stíhání a může se tedy vztahovat pouze na fázi trestního řízení do právní moci rozsudku, nikoliv na řízení dovolací. Důvodem přerušení trestního stíhání je v daném případě skutečnost, že soud dospěl k závěru, že při rozhodování o vině a trestu je v dané věci rozhodná aplikace zákona, který považuje za rozporný s ústavním zákonem, přičemž dovolatel v této souvislosti zmiňuje pouze vývoj ekonomických poměrů.
Vzhledem k extrémnímu rozporu skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, s provedenými důkazy nemůže obstát výrok o vině obviněných M. O. a T. M. pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. V důsledku toho nemohou obstát výroky o trestu, které byly uloženy obviněným M. O. a T. M., neboť tyto výroky mají podklad ve vadném výroku o vině.
Nejvyšší soud se nezabýval dalšími námitkami obviněného M. O., které uvedl pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky, které směřují proti rozhodnutím soudů, která byla učiněna v řízení trpícím nezhojitelnou vadou, pro kterou napadená rozhodnutí nemohou obstát. Jejich přezkum Nejvyšším soudem by proto byl předčasný.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných M. O. a T. M. rozhodl z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně nich zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T 1/2016. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Následně Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném (výše vymezeném) rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací ohledně obviněných M. O. a T. M. do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby v novém hlavním líčení dodržoval veškerá procesní ustanovení zákona (trestního řádu), především pak ta, která se týkají dokazování a požadavků na odůvodnění rozhodnutí . Teprve na základě zákonem vymezeného postupu v trestním řízení bude moci rozhodnout o případné vině obviněných M. O. a T. M., a v návaznosti na to jim uložit odpovídající tresty.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných obviněnými, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V původním řízení před soudy obou stupňů obvinění M. O. a T. M. nebyli ve vazbě. Nejvyšší soud shledal, že ani v nynějším stadiu řízení není na straně obviněných dán žádný z důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř., že obvinění se neberou do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu