ECLI:CZ:US:2019:2.US.3550.18.1
sp. zn. II. ÚS 3550/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. 10. 2018 č. j. 14 To 258/2018-2977 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 8. 2018 č. j. 5 T 54/2018-2953, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 10. 2018, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Táboře rozhodl v trestní věci stěžovatele, stíhaného pro pokračující zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) trestního zákoníku a pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5T 54/2018, o návrzích Okresního státního zastupitelství v Prachaticích a stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby tak, že podle §33 odst. 1 trestního řádu má stěžovatel nárok na obhajobu za sníženou odměnu, a to o 50 %. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel není rozhodně osobou, jíž by bylo možno přiznat v plném rozsahu nárok na bezplatnou obhajobu. Je sice zřejmé, že stěžovatel je v současné době bez finančních prostředků, které měl k dispozici dříve, neboť výše jeho příjmů značně poklesla. Není však zcela úplně bez finančních prostředků a není osobou zcela nemajetnou, kdy by nebyl schopen vlastní prací si vydělat finanční prostředky pro zaplacení svého zvoleného obhájce. Stěžovatel je státní zástupce, nyní je však dočasně zproštěn této funkce. Podle §9 odst. 1 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců, po dobu dočasného zproštění výkonu funkce podle zvláštního právního předpisu přísluší státnímu zástupci 50% platu, na který vznikl státnímu zástupci ke dni účinnosti dočasného zproštění výkonu funkce a po dobu trvání dočasného zproštění výkonu funkce nárok, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. S ohledem na to, že jeho příjmy v důsledku dočasného zproštění výkonu funkce státního zástupce významně poklesly, i když jinak má ještě k dispozici výsluhový příspěvek, byť oba tyto pravidelné příjmy jsou částečně zdrojem pro poměrné uspokojení věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení, dospěl soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro to, aby stěžovateli bylo přiznáno právo na obhajobu za sníženou odměnu, a to v poloviční výši.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v napadených rozhodnutích pochybily, pokud nepřihlédly k vedenému insolvenčnímu řízení a dále se blíže nevěnovaly majetkové prognóze stěžovatele směrem do budoucna stran jeho možného pracovního uplatnění. Stěžovatel opakovaně poukazovat na fakt, že byl po celý pracovní život činný buď v úřadu vyšetřování, nebo v soustavě státního zastupitelství. Z tohoto důvodu je v současnosti nekvalifikovaný pro jakoukoliv jinou práci vně justiční oblasti, kdy dále jakékoliv jeho výdělky jsou v drtivé většině určeny pro úhradu pohledávek v insolvenčním řízení a stěžovatel je tedy nemůže použít pro úhradu nákladů své obhajoby.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu vlastnictví. Posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku podle §33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně obecným soudům; Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce. Porušení práva nemůže spočívat ve skutečnosti, že některé okolnosti stěžovatel hodnotí odlišně; taková odlišnost není excesem, který stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí. Stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o vybočení obecných soudů z daných pravidel pro rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu (nebo za sníženou cenu). Je tedy nutno učinit závěr, že obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.
8. Ústavnímu soudu nezbylo než s odkazem na shora uvedené závěry ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu