ECLI:CZ:US:2019:2.US.3551.19.1
sp. zn. II. ÚS 3551/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci návrhu stěžovatelky Aleny Houžvičkové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019 č. j. 3 Afs 69/2019-36 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 1. 2019 č. j. 59 Af 2/2019-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím a požaduje jejich zrušení.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud především zkoumá, zda byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Rovněž zkoumá, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zda je zastoupen v souladu s požadavky vyplývajícími z §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
3. V případech, kdy ústavní stížnost obsahuje (odstranitelné) vady, Ústavní soud zpravidla vyzývá stěžovatele k jejich odstranění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu nicméně platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak opakovaně stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o tom, že ústavní stížnost může být podána pouze prostřednictvím právního zástupce a musí splňovat určité procesní a obsahové náležitosti vymezené zákonem o Ústavním soudu, jeví se setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
4. V posuzovaném případě je nutno konstatovat, že stěžovatelka byla v minulosti Ústavním soudem mnohokrát podrobně poučena o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost a o nutnosti nechat se v řízení o ústavní stížnosti zastoupit advokátem ve smyslu §29 až §31 zákona o Ústavním soudu (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3239/13, sp. zn. IV. ÚS 3556/13, sp. zn. II. ÚS 3147/14, sp. zn. III. ÚS 3542/14, sp. zn. I. ÚS 518/15, sp. zn. III. ÚS 629/16 a dalších). Ani navzdory četným poučením nebyla nyní projednávaná ústavní stížnost sepsána advokátem a stěžovatelka není do dnešního dne právně zastoupena.
5. Vzhledem k této skutečnosti je nutno učinit závěr, že podání stěžovatelky je stiženo vadami ve smyslu §43 odst. 1 písm. a) ve spojení s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a další poučení stěžovatelky o nutnosti odstranit tyto vady by nebylo efektivní a bylo by pouhým projevem formalismu. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj