ECLI:CZ:US:2019:2.US.3562.19.1
sp. zn. II. ÚS 3562/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Z. G., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 21. 8. 2018 sp. zn. 103 T 145/2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019 sp. zn. 5 To 487/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. 6 Tdo 939/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že sevřel pravou rukou krk poškozeného, kterého následně povalil na vyšetřovací lavici ortopedické ordinace a ve svém sevření nepovolil nejméně pět vteřin, čímž poškozenému způsobil lehké pohmoždění měkkých tkání a krku a zhmoždění hrtanu. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Poškození byli tímto rozhodnutím současně odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Rozhodnutí krajského soudu následně stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud dle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), odmítl. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud sice uznal, že stěžovatel formálně dovolání podal z důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Současně však konstatoval, že stěžovatel tento důvod materiálně neuplatil, neboť jeho námitky ve své podstatě směřovaly výlučně proti procesu dokazování, hodnocení důkazů (soudy hodnotily provedené důkazy selektivně a účelově v jeho neprospěch, a to především jde-li o provedené znalecké posudky, výpověď poškozeného i jednotlivých svědků) a skutkovým zjištěním, na nichž soudy založily závěr o jeho vině. Tímto způsobem stěžovatel zkonstruoval odlišnou verzi skutkového děje, resp. odlišná skutková zjištění (stěžovatel neměl poškozeného škrtit a nedopustil se tedy jednání, které je mu kladeno za vinu, včetně následků v podobě ublížení na zdraví poškozeného), na jejichž základě dospěl k závěru, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil. Tyto námitky by podle Nejvyššího soudu mohly být úspěšně vzneseny pouze v případě, že by soudy učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud však v tomto směru žádný rozpor, natožpak extrémní povahy, neshledal. Konečně Nejvyšší soud uvedl, že totožnou argumentaci již stěžovatel opakovaně uplatnil v předchozích fázích řízení a soudy nižších instancí se s nimi náležitě vypořádaly.
4. Proti rozhodnutím obecných soudů nyní stěžovatel brojí ústavní stížností, v níž polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů. Jádro ústavní stížnosti představuje námitka stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že v jeho věci nesprávně zjistily skutkový stav, resp. že jimi učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V tomto směru stěžovatel dále namítá, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil (poškozeného nenapadl a nemohl mu tak ani ublížit na zdraví, resp. v takovém rozsahu, jaký mu je kladen za vinu). Dále stěžovatel rozporuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily jimi provedené důkazy. Konkrétně namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily v řízení provedené znalecké posudky, výpověď poškozeného i svědků. Konečně stěžovatel také namítá, že porušení jeho práva na spravedlivý proces se dopustil také Nejvyšší soud, a to konkrétně tím, že v rámci dovolacího řízení odmítl provést jím nově navržený důkaz.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud zpravidla považuje stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jež mu však institucionálně nepřísluší. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že tento pokračuje v polemice se skutkovými závěry obecných soudů. S jeho argumenty se přitom již obecné soudy opakovaně a dostatečně vypořádaly v napadených rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu v takové situaci nepřísluší, aby závěry obecných soudů přehodnocoval. Porušení základních práv, které stěžovatel namítá, přitom Ústavní soud neshledal. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu