ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.939.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 939/2019-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 o dovolání obviněného Z. G. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 5 To 487/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 145/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný Z. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 103 T 145/2015, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 5 To 487/2018 podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl, že závěr soudů obou stupňů o jeho vině je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení obsáhle rozvedl, že soudy nižších stupňů chybovaly, pokud svá rozhodnutí opřely o selektivně vybírané důkazy, aniž by tyto náležitě prověřily, a naopak, důkazy svědčící v jeho prospěch přehlížely či vůbec nehodnotily. Tato svá tvrzení vztáhl zejména k hodnocení znaleckých posudků, výpovědím poškozeného a dalších svědků či samotnému posouzení ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. K prokázání jím tvrzených skutečností rovněž předložil Nejvyššímu soudu odborné vyjádření vztahující se k posouzení psychického stavu poškozeného. V dovolání dále poukázal na to, že „skutek nebyl spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností prokázán a skutkové závěry, ke kterým oba soudy dospěly, jsou v extrémním rozporu s důkazy soudem prvního stupně provedenými, dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., hodnocení odvolacích námitek Krajským soudem bylo provedeno neobjektivně, jednoznačně a tendenčně, za každou cenu uznat obviněného vinným“. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 5 To 487/2018, jakož i rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 103 T 145/2015, a aby obecným soudům přikázal doplnit dokazování ve smyslu jím prezentovaných výhrad.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení včetně obsahu samotného dovolání, uvedl, že jakkoliv obviněný v rámci jím uplatněného dovolacího důvodu nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, tedy s provedenými důkazy a jejich hodnocením, nejen že nelze tyto námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ale nelze jim ani přisvědčit. Státní zástupce dále uvedl, že skutková zjištění soudů nižších stupňů svědčí o tom, že obviněný svým násilným jednáním způsobil poškozenému ublížení na zdraví a plně se tak ztotožnil s rozhodnutími soudů nižších stupňů, na jejichž odůvodnění odkázal. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nutno podotknout, že pokud bylo odvolání obviněného odmítnuto podle §256 tr. ř., mělo být dovolání formálně správně podáno mj. také s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (i přes uvedený nedostatek Nejvyšší soud dovolání obviněného akceptoval)] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a ve své podstatě není prostředkem sloužícím k revizi napadených rozhodnutí ve smyslu výhrad obviněných, kterými jsou opětovně dublovány námitky uplatněné v předcházejících stadiích řízení, se kterými se již nižší soudy správně (nikoli však v souladu s představami obviněných) vypořádaly [viz níže bod 10)]. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl (viz odůvodnění níže).
10. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami [obviněný se před soudem prvního stupně i v přípravném řízení hájil tím, že se uvedeného jednání nedopustil (nedržel poškozeného za hrtan); šlo o strkanici do ramen a hrudníku; vyšetření poškozeného bylo provedeno až následujícího dne; poškozený na obviněného zaútočil boxerským stylem; problémy poškozeného s krční páteří jsou chronické a spjaté s dopravní nehodou v roce 2010; v rámci odvolání uvedl, že poškozený měl motiv křivě ho obvinit; popírá hodnověrnost svědka G.– ekonomicky závislého na poškozeném; svědkyně S. potvrzuje jeho verzi, že žádný konflikt neviděla atd.], které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy dovolací námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, nikoli však v případě, že se s tímto dovolacím důvodem míjí].
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora jednak k podstatě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také charakteru námitek obviněného, je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
12. K nutnosti zabývat se pravou podstatou námitek, které obvinění uplatňují ve svých dovoláních se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. S ohledem na výše uvedené obecné konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nezbytné dále uvést, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod [a extrémní nesoulad (viz výklad k bodu 9)], ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. K tomu lze pouze uvést, že v dovolací argumentaci obviněný mj. také uvedl, že dokazování neprobíhalo v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a skutek nebyl spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností prokázán. K uvedenému tvrzení obviněného pouze okrajově musí Nejvyšší soud uvést, že otázka hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), stejně jako otázka zjištěného skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.) jsou termíny procesního práva, nikoli hmotného práva, které je vázáno k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což již samo o sobě (v předmětné trestní věci však i v kontextu námitek rozvedených v odůvodnění dovolání) může vzbuzovat pochybnosti o primárním zaměření podaného dovolání. Navíc nelze odhlédnout od základní skutečnosti, kterou je argumentace obviněného, že se nedopustil „uchopení poškozeného pod krkem… (viz skutkové zjištění soudu prvního stupně). Jestliže tedy obviněný argumentuje tím, že se uvedeného jednání nedopustil, situace proběhla jinak a prosazuje vlastní verzi skutkového děje s tvrzením, že soudy selektivně hodnotily důkazy v jeho neprospěch atd., pak ve své podstatě nezpochybňuje hmotně právní ustanovení prostřednictvím §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale snaží se o změnu skutkového zjištění prostřednictvím dovolání ve smyslu svých představ. V této souvislosti je pak nutno zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tímto rozhodnutím je mj. reagováno také na námitku obviněného ohledně spravedlivého rozhodnutí.
14. I přes konstatování, že námitky obviněného nemají hmotně právní základ vyžadovaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tudíž by postačovalo v rámci tohoto rozhodnutí odkázat např. na výše uvedenou judikaturu, Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že v konkrétním případě podstata řešení věci v podstatě souvisí s otázkou, zda u poškozeného byla přítomna taková porucha zdraví, aby byla naplněna rovněž skutková podstata přečinu ublížení na zdraví ve smyslu §146 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel jinému úmyslně ublížil na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření (viz též rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
15. Podle shodných skutkových závěrů soudů obou stupňů obviněný sevřel pravou rukou krk poškozeného (toto skutkové zjištění obviněný zásadně zpochybňuje tvrzením, že k tomu nedošlo), kterého následně povalil na vyšetřovací lavici a ve svém sevření nepovolil nejméně pět vteřin, čímž poškozenému způsobil lehké pohmoždění měkkých tkání a krku a zhmoždění hrtanu. Poškozený se dne 30. 1. 2015 podrobil vyšetření u lékaře, kde byl uznán práce neschopným, a to až do 14. 2. 2015 [nutno poznamenat, že zatímco poškozený na pracovišti setrval a tento konflikt bezprostředně nahlásil, obviněný po tomto incidentu opustil ortopedickou ordinaci s tím, že si vypsal náhradní volno, aniž by toto oznámil svému přímému nadřízenému, proto ani u něj nemohla být provedena dechová zkouška (viz např. č. l. 18 rozsudku)].
16. Pokud obviněný zpochybňuje skutková zjištění ohledně povahy jejich vzniku a vůbec jejich existenci, pak je vhodné uvést, že porucha zdraví znamená, že u poškozeného dochází ke změně jeho zdravotního stavu, a to ve smyslu zhoršení jeho tělesných nebo duševních funkcí. Porucha na zdraví musí poškozenému znesnadňovat jeho obvyklý způsob života, nevyžaduje se však, aby mu jej znesnadňovala nějakým podstatným způsobem, a to na rozdíl od případů těžké újmy na zdraví. Ne každá porucha zdraví je však již ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákoníku. Nestačí např. jen přechodné bolesti, nevolnost, oděrky, modřiny apod. Nestačí ani jen subjektivní pocity poškozeného bez jejich objektivizace např. zprávou ošetřujícího lékaře, znaleckým posudkem.
17. Ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku pak uvádí, že z hlediska vymezení ublížení na zdraví musí jít o takovou poruchu zdraví nebo jiné onemocnění, které znesnadňuje postiženému obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Nelze jednoznačně obecně stanovit nějakou minimální dobu, po kterou musí porucha zdraví při narušení obvyklého způsobu života trvat, aby poruchu zdraví bylo již možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe zde při zvažování všech shora uvedených kritérií ale vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého musí trvat nejméně sedm dní, ale není vyloučeno, aby v případě, že jde o výraznou poruchu zdraví, byla za ublížení na zdraví považována i taková porucha zdraví, která netrvala obvykle požadovanou minimální dobu sedmi dnů (viz rozhodnutí publikované pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
18. Jak plyne z výše uvedeného, jakož i ze znění samotného ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku, není třeba, aby byl poškozený omezen, nebo dokonce „podstatně omezen“ po danou dobu v obvyklém způsobu života ale postačí, aby byl obvyklý způsob života toliko znesnadněn. Všechny tyto podmínky u poškozeného shledaly oba soudy nižších stupňů a také Nejvyšší soud je shledává za naplněné. Podle revizního znaleckého posudku 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho až tří týdnů, jelikož v důsledku postižení hrtanu pociťoval diskomfort v hrdle, bolesti při polykání tužší stravy a nucení ke kašli, chrapot či hlasovou únavu. Dále bylo prokázáno, že sám poškozený byl po dobu více než dvou týdnů v pracovní neschopnosti, která byla lékařem stanovena na základě shora popsaného zranění vzniklého v důsledku projednávaného jednání obviněného. Poškození hrtanu tak je nutno v tomto případě považovat za zásah do tělesné integrity organismu znesnadňující obvyklý způsob života poškozeného, a to nikoliv pouze po krátkou dobu.
19. Stran rozsáhlých námitek obviněného, které se týkají znaleckých posudků vztahujících se k projednávanému protiprávnímu jednání obviněného, Nejvyšší soud vyjma odkazu na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, uvádí, že ačkoliv se obviněný snaží vyvolat dojem, že znalecký posudek MUDr. Piňose a revizní znalecký posudek 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy jsou ve shodě, co se týče absence poranění poškozeného, nelze tomuto závěru přisvědčit. Oba posudky shodně konstatují absenci vnějších známek sevření hrdla poškozeného obviněným. Právě v tomto ohledu je ale revizní znalecký posudek 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy odlišný od znaleckého posudku MUDr. Piňose, neboť ačkoliv potvrzuje absenci takovýchto známek násilného útoku obviněného, přibraný znalec z oboru soudního lékařství potvrdil, že takovýto nález lze považovat za běžně se vyskytující a nelze z této skutečnosti usuzovat, že k uvedenému násilnému jednání obviněného nedošlo.
20. Oproti argumentaci obviněného soudy nižších stupňů shodně uvedly, že násilné jednání obviněného vůči poškozenému bylo prokázáno uceleným řetězcem důkazů, a to nejen výše uvedeným revizním znaleckým posudkem, ale také výpovědí poškozeného a svědků, zejména očité svědkyně P. S., která viděla u poškozeného „červený krk vpředu a byl celý rozrušený, který stál bez bot“ [rovněž uvedla, že G. byl již přítomen, když ona vstoupila, (ve shodě se svědkyní tento svědek uvedl, že poté co uslyšel ránu vstoupil do místnosti a viděl probíhající napadení poškozeného obviněným, svědkyni zaznamenal až když fyzický konflikt skončil (viz velmi podrobné výpovědi zmíněných svědků č. l. 9-15 rozsudku)] a listinných důkazů, jako např. lékařských zpráv či potvrzení o pracovní neschopnosti, které se navzájem doplňují tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba obviněného, založená pouze na obsáhlém vyvracení jednotlivých důkazů, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi jednotlivými důkazy, vytvářející celkový obraz o průběhu konkrétní situace.
21. Pokud jde o námitku obviněného (procesní), že důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a rovněž byly hodnoceny tendenčně v zájmu uznat jej za každou cenu vinným, z čehož lze nepřímo dovozovat, že tvrdí, že byly důkazy hodnoceny v rozporu se zásadou id dubio pro reo, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru těchto námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmiňované soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s uvedenou problematikou o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in „dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
22. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
23. Ve vztahu ke snaze obviněného zpochybnit znalecké posudky MUDr. Petry Koziarové a MUDr. Mileny Tejkalové vypracované za účelem zjištění psychického stavu poškozeného, resp. zjištění posttraumatické stresové poruchy Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů oprávněně odmítly návrh obviněného na doplnění dokazování vypracováním revizních znaleckých posudků, když o pravdivosti a správnosti uvedených znaleckých posudků neměly pochyb a požadavek obviněného tak zhodnotily jako nadbytečný, kdy toto své rozhodnutí řádně zdůvodnily. Přiložení odborného vyjádření k podanému dovolání pak na dané situaci nemůže nic změnit, neboť z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v rámci dovolacího řízení může přezkoumat napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Zákon tedy nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich, jež by mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Nejvyšší soud v souvislosti s obsáhlými námitkami obviněného k otázce posttraumatické stresové poruchy musí uvést, že soudy bylo ve skutkovém zjištění konstatováno sice její zjištění, ale v žádném případě již tato porucha nebyla posouzena jako těžká újma na zdraví, což by se muselo projevit v přísnější právní kvalifikaci (např. §146 odst. 3 tr. zákoníku). Obviněný byl uznán vinným pouze přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku při zjištění úmyslného ublížení na zdraví s dobou léčení od 1 do 3 týdnů.
24. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení, a to ani upozorněním na případné podání ústavní stížnosti nebude-li takto postupováno, neboť sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17 mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu