ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.613.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 613/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2017 o dovolání obviněné E. P ., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 572/2016-1914, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 88/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
1) Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 572/2016-1914, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 T 88/2016 - 1878, kterým byla E. P. (dále jen obviněná, příp. dovolatelka) uznána vinnou pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon trestu odnětí svobody jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání upraveného zákonem č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů v trvání pěti let; o povinnosti obviněné k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
2) Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, č. j. 9 To 572/2016 - 1914, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání. V podaném dovolání poukázala na to, že „rozhodnutí odvolacího soudu, akceptující závěry soudu první instance, spočívá na nesprávném právním posouzení skutkového stavu tak, jak byl zjištěn“. Dále argumentuje tím, že nikoho neuváděla v omyl a neměla v úmyslu se na úkor kohokoli obohatit. V dovolání poukazuje dále na to, že věřila v konsolidaci a opětovnou prosperitu svého podnikání, přičemž současně uvádí, že „si zřejmě byla vědoma, že plnit závazky přesně v intencích příslušných ujednání nebude časově zvládat a že za to ponese případnou odpovědnost v úrovni občanskoprávní…“. Poukazuje na to, že soudy nebyla brána v úvahu její snaha zachránit situaci, konsolidovat ekonomickou stránku podnikání a obnovit generování zisku a nereálné vyhodnocení schopnosti dodržet sjednané termíny samo o sobě nenaplňuje skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Podle obviněné bylo nutno brát v úvahu také skutečnost, že k výraznému zhoršení ekonomické situace došlo v důsledku zesplatnění kontokorentu, stejně jako v důsledku ztráty zakázky od velké firmy. Obviněná je přesvědčena, že jí „nelze prokázat úmyslné jednání za účelem vlastního obohacení o nic více, než jednání s úmyslem zregenerovat ekonomiku vlastní živnosti a následně vyrovnat své závazky“. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám Nejvyšší soud obviněnou obžaloby zprostil.
3) Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že dovolací námitky obviněné lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance, kdy sice dovolatelka zpochybňuje existenci subjektivní stránky trestného činu, avšak ve skutečnosti odkazuje na vlastní hodnocení důkazů, na procesní, nikoli hmotně právní zásadu in dubio pro reo, a provádí vlastní hodnocení perspektiv jejího podnikání, a proto navrhl dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Předně je nutno uvést, že přestože §265f odst. 1 tr. ř. hovoří mj. o tom, že dovolání musí obsahovat odkaz na zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá a přestože dovolání neobsahuje přímý odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., je Nejvyšší soud toho názoru, že obsahové vyjádření obviněné, že „rozhodnutí odvolacího soudu, akceptující závěry soudu první instance, spočívá na nesprávném právním posouzení skutkového stavu tak, jak byl zjištěn“, jednoznačně vyjadřuje zájem obviněné podat dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně pak bylo nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal podle §254 tr. ř. a následně zamítl podle §256 tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) V řízení před soudem prvního stupně, shodně jako v opravném prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 10. 2016, č. j. 3 T 88/2016-1878, poukazuje obviněná na to, že neměla v úmyslu sebe obohatit na úkor jiného, přičemž podle jejího mínění podvodný úmysl nelze dovodit, a to ani ve formě eventuálního úmyslu, z toho, zda a nakolik si byla vědoma nepříznivé ekonomické situace, když z ničeho nebylo možno předpokládat trvale nedostatečnou ziskovost. Ani ze situace, kdy znala svoji aktuální ekonomickou situaci, nelze podle jejího názoru dospět k jednoznačnému závěru, že si byla vědoma, že nebude schopna závazky realizovat a půjčené peníze vrátit. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že námitky obviněné, které tato uplatnila v řízení před soudy nižších stupňů, byly použity jako základ dovolání, přičemž s těmito námitkami se již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9) Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 9-14) rozvedl důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl, aby následně (viz str. 14-17) tyto hodnotil. V souvislosti s hodnocením důkazů soudem prvního stupně je mj. poukazováno nejen na výpovědi svědků, od kterých si poškozená peníze půjčovala po tzv. zesplatnění pohledávky ČSOB ve výši přesahující 4 mil. Kč (20. 5. 2013), což dle tvrzení obviněné ovlivnilo její podnikání i splácení pohledávek, ale v rámci hodnocení jsou zmíněny také další důkazy, na základě kterých dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V souvislosti s argumentací obviněné, že jí nebylo prokázáno, že by chtěla někoho uvést v omyl, sama se obohatit na úkor kohokoli, je nutno obviněnou upozornit, že její jednání nebylo kvalifikováno jako přímý úmysl, kdy pachatel „chce porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, způsobem v tomto zákoně uvedeným“, ale že její jednání bylo kvalifikováno jako nepřímý úmysl, tedy „že věděla, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna“. Z provedeného dokazování, a to nejen výslechem poškozených (např. svědek Ing. Z.), bylo prokázáno, že již v dřívější době si obviněná půjčovala peníze a že měla řadu neuhrazených a splatných závazků vůči svým dodavatelům (viz str. 13 rozsudku, již v letech 2011-2012), že měla smlouvu o úvěru z roku 2006 (ČSOB) v řádu milionů korun a z důvodu porušení podmínek ze strany obviněné tento úvěr byl zesplatněn, což vše je v souladu se znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ze kterého mj. vyplynulo, že k 31. 12. 2012 byla společnost obviněné výrazně předlužena. Sama obviněná mj. také v dovolání uvedla, že „si zřejmě byla vědoma, že plnit závazky přesně v intencích příslušných časových ujednání nebude časově zvládat“. Již tímto konstatováním sama obviněná připouští, že pokud přijímala zakázky, či si brala půjčky, byla si vědoma toho, že svým závazkům z takto uzavřených smluv nedostojí. Argumentace, že v této souvislosti mělo být bráno v úvahu, že měla zájem o konsolidaci firmy a tudíž nejednala v podvodném úmyslu, nemůže s ohledem na skutečnosti shora zmíněné (plynoucí z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně) obstát, stejně jako právně irelevantní odkaz na to, že došlo ke ztrátě zakázky velkého rozsahu. Předně bylo prokázáno, že firma obviněné nebyla po delší dobu v dobré kondici (ze znaleckého posudku vyplývá, že již od roku 2011 vykazuje po ekonomické stránce nestabilitu, to se týká především likvidity a nízké ziskovosti zakázek), k 31. 12. 2012 byla výrazně předlužena, této skutečnosti si byla obviněná vědoma, a přesto si počínala tak, jak je popsáno v bodech 1) až 31) rozsudku soudu prvního stupně, tj. uváděla jiné v omyl (byla si vědoma, že svým závazkům při špatné finanční situaci své firmy nedostojí), sebe obohatila a takovým činem způsobila škodu převyšující 4 mil. Kč.
10) Soudy nižších stupňů bylo poukázáno na to, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu. Pro nepřímý úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] v případě trestného činu podvodu svědčí mj. takové jednání pachatele, který od poškozených vylákal finanční prostředky za situace, kdy již na počátku páchání trestné činnosti věděl o nepříznivých výsledcích svého podnikání a o tom, že nebude schopen dostát svým závazkům. Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu podvodu je významné též zjištění, že se pachatel spoléhal na nejistou budoucí událost, s níž nemohl počítat, že skutečně nastane (srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 771/2010). Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněná byla srozuměna s tím, že ve smluvených lhůtách nesplní své závazky a předpokládala jejich splnění někdy v budoucnu v blíže nekonkretizované době po zlepšení stavu svého podnikání. V tomto směru je možno odkázat rovněž na rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku se obohatil“.
11) Z námitek, které obviněná v podaném dovolání uplatnila, vyplývá zpochybnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Otázka subjektivní stránky podvodu je problematikou, která je upravena hmotným právem, tudíž by bylo možno konstatovat, že námitka takto formulovaná naplňuje dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v předmětné trestní věci tomu tak není. Obviněná sice zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu, avšak primárně její námitka spočívá v tom, že důkazy, které byly soudy shromážděny a následně hodnoceny k otázce subjektivní stránky trestného činu, byly nedostatečné ve svém rozsahu, především však nesprávně hodnocené. Obviněná zcela pomíjí výklad, kterého se jí dostalo již soudy nižších stupňů k tzv. nepřímému úmyslu a opětovně v rámci dovolání poukazuje na již dříve uplatněné námitky. Neakceptuje hodnotící závěry soudů a předkládá vlastní verzi, „že nikoho nechtěla podvést, nechtěla se obohatit, věřila v konsolidaci a opětovnou prosperitu svého podnikání“, a pokud jí soudy nižších stupňů v tomto směru neuvěřily, porušily tím zásadu in dubio pro reo. V souvislosti s touto zásadou je potřebné vyjádřit souhlasné stanovisko se závěrem presentovaným státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, že dovolávání se uvedené zásady uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Jak již bylo shora zmíněno, zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Námitka tohoto druhu výlučně směřuje do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně je nezbytné uvést, že v souvislosti s argumentací obviněných (obecně) o tom, že měla být aplikována zásada in dubio pro reo, lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17.
12) Ve vztahu k rozsahu odůvodnění dovolání (§265i odst. 2 tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
13) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu