ECLI:CZ:US:2019:2.US.3596.19.1
sp. zn. II. ÚS 3596/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bedřicha Měšťana a 2) Evy Poskočilové, zastoupených JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č. j. Ncp 571/2019-42, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatelé, jakožto žalovaní, jsou účastníky řízení vedeného u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 24 C 99/2019, v rámci kterého je projednávána žaloba na zaplacení částky ve výši 102.976 Kč s příslušenstvím, podaná Ing. T. Korandou, správcem konkursní podstaty Bytového družstva X.
3. Stěžovatelé v tomto řízení namítli s odkazem na ustanovení §9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a ustanovení §7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu a navrhli, aby byla věc postoupena Krajskému soudu v Praze.
4. V postupu podle ustanovení §104a odst. 5 o. s. ř. předložil okresní soud věc k projednání Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
5. Vrchní soud v rámci rekapitulace řízení uvedl, že v projednávané věci se žalobce, jako insolvenční správce dlužníka Bytové družstvo X, domáhá po stěžovatelích uhrazení dlužné částky představující rozdíl mezi hodnotou majetku stěžovatelů, který nabyli na základě zákona o vlastnictví bytů jako konkursní věřitelé uvedeného bytového družstva a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV").
6. V odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud dále vyložil, že podle ustanovení §432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona [tedy i pro konkursní řízení, jež je relevantní v nyní projednávaném případě] použijí dosavadní právní předpisy, což znamená, že pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle ZKV, která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen ZKV ve znění účinném do 31. 12. 2007, nýbrž rovněž o. s. ř., taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2007
7. Vrchní soud neshledal námitku stěžovatelů důvodnou, neboť "v projednávané věci se nejedná o spor podle §9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle §9 odst. 1 o. s. ř." Současně uvedl, že se v dané věci nemůže jednat ani o spor dle insolvenčního zákona.
8. Stěžovatelé, nemaje k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv, proti citovanému závěru vrchního soudu brojí nyní předkládanou ústavní stížnosti, když jsou nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem. Uvádějí, že ke správnému posouzení žaloby bude nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazují na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (srov. usnesení č. j. Ncp 181/2019-30 ze dne 15. 8. 2019), v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelů) v totožné věci k odlišnému závěru, tedy že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatelé dále poukazují na vyjádření žalobce, správce konkursní podstaty, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. napadené usnesení vrchního soudu, bod 2). Odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004, z něhož dovozují své postavení konkursních věřitelů. Současně navrhují, aby Ústavní soud posoudil možnost vyřízení jejich ústavní stížnosti mimo pořadí v souladu s ustanovením §39 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Podstata nyní posuzované ústavní stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů. Stěžovatelé v tomto ohledu poukazují na nejednotnost právního názoru obecných soudů. Odkazují přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (jež však není předmětem nyní projednávané věci), a které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva nicméně přísluší primárně samotným obecným soudům. Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud v Praze vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatelé brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu jim není odepřena možnosti brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci 7 C 69/2019.
14. Ústavní soud tak s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů vymezených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listin, ani ústavních principů zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu tento soud samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu