ECLI:CZ:US:2019:2.US.3610.18.1
sp. zn. II. ÚS 3610/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem Živného 21a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 8 Tdo 181/2018-84, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017 č. j. 4 To 114/2017-2387 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2017 č. j. 91 T 161/2013-2259, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími, kterými byl odsouzen, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny, právo na rovné zacházení v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada presumpce neviny garantovaná v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel byl odsouzen Městským soudem v Brně (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 21. 11. 2014 sp. zn. 91 T 161/2013 pro podvod podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku společně s lékařem J. V. (dále jen "spoluobviněný"). Podvodu se měli dopustit tím, že spoluobviněný vyhotovoval fiktivní recepty pro pacientky, které stěžovatel, zaměstnaný v lékárně, kterou nevlastnil, označil v informačním systému lékárny za vydané, aniž by je ve skutečnosti vydal, čímž způsobili škodu zdravotním pojišťovnám. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel i spoluobviněný odvolali, přičemž jejich odvolání Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. 4 To 69/2015. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel i spoluobviněný dovolání k Nejvyššímu soudu, který obě rozhodnutí zrušil zejména s požadavkem na doplnění dokazování a opětovné zhodnocení způsobu, jakým měl stěžovatel obohatit sebe.
3. Městský soud v Brně po doplnění dokazování shledal stěžovatele i spoluobviněného opět vinnými napadeným rozsudkem ze dne 11. 1. 2017 č. j. 91 T 161/2013-2259 z podvodu podle §209 odst. 1, 4, písm. d) trestního zákoníku, za což uložil stěžovateli podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců s tří a půl letou zkušební dobou. Dále mu uložil, aby nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, uložil mu peněžitý trest v celkové výši 80.000 Kč a uložil mu trest zákazu činnosti ve výměře čtyř let. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel i spoluobviněný odvolali; napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2017 č. j. 4 To 114/2017 bylo jejich odvolání zamítnuto. Proti tomuto usnesení stěžovatel i spoluobviněný podali dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením ze dne 25. 7. 2018 č. j. 8 Tdo 181/2018-84.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nejdříve v roce 2016 zrušil rozhodnutí nižších soudů, ale v roce 2018 již nová rozhodnutí nižších soudů nezrušil, byť vykazovala obdobné chyby. Tyto nedostatky stěžovatel ve své stížnosti detailně rozebírá, přičemž namítá, že zejména nebyla zkoumána objektivní a subjektivní stránka podvodu: Podle stěžovatele se nikdo nevěnoval jeho úmyslu uvést pojišťovny v omyl a nebyla ani detailně definována způsobená škoda a její výše, když nebylo rozlišeno, jaká část receptů měla být vystavená reálným pacientům a jaká falešně. Dále stěžovatel namítá, že mu jako nelogické přijde, aby byl společně se spoluobviněným povinen uhradit způsobenou škodu, aniž by majitel lékárny, který se bezdůvodně obohatil, byl povinen neoprávněně přijatou částku vrátit.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také tehdy, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. Předmětná rozhodnutí však nevedou Ústavní soud k tomu, že nastala jedna z těchto předvídaných situací.
9. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích detailně věnovaly jednotlivým námitkám stěžovatele. Všechny soudy se zabývaly subjektivní stránkou jednání, přičemž se shodovaly, že byť nebyl objasněn motiv stěžovatele, jednoznačně docházelo k úmyslnému jednání (str. 75-76 napadeného rozsudku městského soudu, str. 21-22 napadeného usnesení krajského soudu a str. 25-26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a subjektivní stránka jednání tedy byla dokázána. Na rozdíl od prvního odsuzujícího rozsudku, který byl Nejvyšším soudem zrušen, městský soud neodsoudil stěžovatele za to, že "obohatil sebe", ale za to, že "obohatil jiného", konkrétně majitele lékárny, ve které pracoval, na jejíž účet platby od pojišťoven chodily. Obecné soudy správně posoudily, že motiv není nutné za účelem odsouzení zjistit, byla-li dokázána subjektivní stránka jednání (str. 76 napadeného rozsudku městského soudu).
10. Ústavní soud rovněž neshledal ústavně rozporný závěr a argumentaci obecných soudů týkající se povinnosti stěžovatele nahradit škodu. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích detailně věnovaly otázce způsobené škody a přesvědčivě odůvodnily, proč byla škoda způsobena v konkrétní výši. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat tyto závěry, neboť jsou dány výkladem podústavního práva, který není zjevně excesivní a tedy ústavně nepřijatelný. Účelem náhrady škody v trestním řízení je navrácení způsobené škody poškozenému pachatelem. Obstojí závěr, že není rozhodné, jakým způsobem je nakládáno s neoprávněně získanými prostředky a kdo je má ve svém držení, při rozhodování o náhradě způsobené škody v trestním řízení. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.
11. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček
předseda senátu