ECLI:CZ:US:2019:2.US.3621.19.1
sp. zn. II. ÚS 3621/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 10. 2018, č. j. 8 T 150/2015-1553, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2019, č. j. 11 To 13/2019-1582, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, č. j. 7 Tdo 895/2019-1638, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel pod bodem 1 uznán vinným z přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a pod bodem 2 byl uznán vinným ze zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto a další trestné činy byl odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro další skutky byl stěžovatel obžaloby podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") zproštěn. Poškozený byl podle §229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Odvolání stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnuto. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Stěžovatel namítá, že soudy dovodily jeho vinu ze zajištěných věcí a dat, přičemž tyto důkazy byly zajištěny při domovní prohlídce. Tuto domovní prohlídku však považuje za provedenou v rozporu se zákonem, a proto soudy neměly z důkazů zajištěných při této prohlídce při svém rozhodování vycházet. Ve vztahu k této prohlídce namítá, že protokol o jejím provedení neobsahuje pravdivé skutečnosti a je v rozporu s pořízeným videozáznamem a fotodokumentací. Z protokolu sice vyplývá, že se výslech stěžovatele konal před započetím prohlídky, ale videozáznam dokládá opak. Pokud jsou pak tyto dva záznamy o provedené prohlídce (tzn. sepsaný protokol a videozáznam) obsahově rozporné, představují nezákonný důkaz, ke kterému není možné přihlížet. Nadto namítá, že videozáznam z prohlídky je nesourodý a zachycuje jen některé části prohlídky. V této souvislosti nemůže souhlasit s tvrzením soudů, že videozáznam je jen doplňkovým materiálem.
4. Dále uvádí, že soudy vinu stěžovatele dovozují z výslechů poškozených, které byly provedeny prostřednictvím telekonference v kooperaci s orgány činnými v trestním řízení s působností na území Rakouské republiky. Všechny takto provedené výslechy považuje stěžovatel za nezákonné, neboť jsou zatíženy procesními vadami - někteří vyslýchaní byli po část výslechu otočeni zády, některým zase otázky kladl překladatel, nikoli vyslýchající. Hlavním nedostatkem je však ta skutečnost, že vyslýchaní nebyli poučeni o svých právech a povinnosti vypovídat pravdu a nic nezamlčovat. K obsahu výpovědi poškozených pak tvrdí, že někteří poškození nebyli ani s to k odcizeným věcem doložit jejich nabývací titul nebo např. fotodokumentaci, jiní si pak již nemohli ani vzpomenout, jaké věci jim byly odcizeny. Za situace, kdy soudy vycházely z výpovědí poškozených jako z hlavních usvědčujících důkazů a za situace, kdy některé odcizené věci byly identifikovány pouze z výpovědí poškozených, jde proto o porušení práva na soudní ochranu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Především je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (německou terminologií se někdy hovoří o tom, že je výsledek řízení nesnesitelný - unerträglich).
7. Stěžovatel de facto namítá porušení pravidla in dubio pro reo, neboť má za to, že v důkazním řízení v jeho věci nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. i nadále jsou přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
8. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh zajištění důkazů či průběh samotného dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy, tvrdí stěžovatel. Naopak, okresní soud a následně pak i krajský soud ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Orgány činné v trestním řízení postupovaly při zajišťování důkazů plně v souladu se zákonem a za situace, kdy obecné soudy měly za to, že dokazování lze považovat za úplné a lze na jeho základě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného, není provádění dalších důkazů i s ohledem na hospodárnost celého řízení nutné.
9. K tomu je třeba odkázat především na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, ve kterém je konstatováno, že dokazování provedené před nalézacím soudem bylo provedeno řádně a z hodnocení provedených důkazů dospěl nalézací soud k jednoznačnému závěru o vině stěžovatele. Navíc je třeba
zdůraznit, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele se zde neopírají o jediný usvědčující důkaz, tedy jen o výpovědi poškozených, ve vztahu k nimž stěžovatel zpochybňuje provedení výslechu prostřednictvím telekonference, ale o celý řetězec důkazů, které spolu vzájemně souvisejí.
10. K námitce stran výslechů poškozených prostřednictvím videokonference se již podrobně vyjádřil okresní soud (viz odst. 13 napadeného rozsudku). Stejně se okresní soud vypořádal i s námitkou, že poškození si již mnohdy nedokázali vybavit a nedokázali identifikovat věci, které jim měly být odcizené (srov. odst. 19 napadeného rozsudku). Krajský soud se pak vyjadřoval i k námitce stěžovatele stran nezákonnosti provedené domovní prohlídky, při níž byla zajištěna část usvědčujících důkazů, přičemž zdůraznil, že proti průběhu domovní prohlídky nebyly stěžovatelem podány žádné námitky a správnost průběhu tohoto úkonu stvrdil stěžovatel svým podpisem (viz odst. 5 napadeného usnesení). Námitky proti průběhu domovní prohlídky se proto ve světle těchto okolností jeví jako poněkud účelové.
11. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
12. Závěrem lze proto shrnout, že dotčené trestní řízení jako celek a ani v jednotlivostech nevykazuje žádný ústavněprávní deficit a Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu