ECLI:CZ:US:2019:2.US.3634.19.1
sp. zn. II. ÚS 3634/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené opatrovníkem J. H., právně zastoupené Mgr. Romanou Sedlákovou, advokátkou se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 13. 9. 2019, č. j. 35 Co 205/2019-86, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 9. 2019, č. j. 21 C 366/2019-75, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 21 C 366/2019, se podává, že okresní soud v záhlaví citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, kterým mělo být žalované - Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky - uloženo zajistit montáž elektrického polohovacího lůžka. Ve stěžovatelčině přípise na čísle listu 55 (Rozšíření žaloby, Návrh na vydání předběžného opatření po zahájení řízení) je přitom výslovně formulován návrh na vydání předběžného opatření takto:
"Žalovaná je povinna zajistit montáž elektrického polohovacího lůžka 07/0023609 MEYRA 010390009774, a to do tří dnů od právní moci předběžného opatření." Zároveň je na stejné stránce o několik řádek níže navrhováno, aby soud vydal rozsudek ve věci samé (mimo jiné) následujícího znění: "Žalovaná je povinna dodat elektrické polohovacího lůžko 07/0023609 MEYRA 010390009774 ve stavu způsobilém k užívání, a to do tří dnů od právní moci rozsudku." K zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření přistoupil okresní soud s odůvodněním, že stěžovatelka po podání žaloby, prostřednictvím níž se domáhá dodání předmětného polohovacího lůžka ve stavu způsobilém jeho řádnému užívání, se dále návrhem na vydání předběžného opatření domáhá zajištění montáže tohoto polohovací lůžka. Důvodem, proč nelze návrhu na vydání předběžného opatření vyhovět, je skutečnost, že tímto předběžným opatřením stěžovatelka chce dosáhnout toho, čeho chce dosáhnout i pravomocným rozhodnutím ve věci samé. To je ovšem zásadně nepřípustné. Dále podle okresního soudu nebyla ze strany stěžovatelky prokázána nutnost zatímní úpravy prostřednictvím předběžného opatření, když sama stěžovatelka uvádí, že pro případ nevyhovění návrhu je připravena poplatek za montáž dodatečně uhradit.
3. K odvolání stěžovatelky změnil krajský soud v záhlaví citovaným usnesením prvostupňové rozhodnutí jen tak, že návrh stěžovatelky na vydání shora uvedeného předběžného opatření se odmítá. Z judikatury totiž podle krajského soudu vyplývá, že podání (v daném případě návrh na vydání předběžného opatření) je neurčitý také obsahuje-li sice přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor. K takové situaci však došlo podle krajského soudu v případě stěžovatelky. Ta se totiž v petitu návrhu na vydání předběžného opatření domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zajistit montáž předmětného lůžka, ač naopak v žalobě a jejím doplnění uvádí, že lůžko má vadnou řídící jednotku. Z výše uvedeného tedy podle krajského soudu vyplývá, že polohovací lůžko stěžovatelky je již smontované, avšak pro vadu řídící jednotky ho nelze používat. Za této situace však není logický požadavek stěžovatelky v petitu na vydání předběžného opatření na montáž polohovacího lůžka. Pro tuto rozpornost byl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření shledán věcně neprojednatelným.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě uvádí, že mezi petitem návrhu na vydání předběžného opatření a žalobním petitem ve skutečnosti žádný rozpor není, neboť se žalobou domáhá toho, aby okresní soud vydal rozsudek, podle kterého je žalovaná povinna předat stěžovatelce polohovací lůžko ve stavu způsobilém k řádnému užívání, kdy takové lůžko bylo stěžovatelce sice ze strany žalované již poskytnuto, a to na základě smlouvy z roku 2015, nicméně toto lůžko je nefunkční. Stěžovatelce bylo posléze žalovanou poskytnuto rovněž elektrické polohovací lůžko jiné značky, jak ale stěžovatelka právě v návrhu na vydání předběžného opatření uvedla, žalovaná dodala toto lůžko stěžovatelce v demontovaném stavu a společnost MEYRA jako jeho požaduje za jeho montáž údajně neoprávněně částku 900 Kč. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by zákonem vyžadovaná nutnost prozatímní úpravy v jí navrhovaném předběžném opatření absentovala, jelikož může částku za smontování lůžka uhradit a posléze se domáhat jejího vrácení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom okolnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či změněna. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny - srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě kasace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
7. Nadto Ústavní soud konstatuje, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního systému. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
8. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozsudek ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
9. Již výše bylo přitom naznačeno, že stěžovatelkou navrhovaný petit na vydání předběžného opatření a navrhovaný petit rozsudku ve věci samé se týkají shodného typu lůžka, kdy v rámci předběžného opatření by žalovaná měla stěžovatelce zajistit jeho montáž a v rozsudku o věci samé má zajistit dodání tohoto lůžka. Skutečnost, že oba procesní návrhy stěžovatelky směřovaly ke stejnému lůžku, pak výslovně stěžovatelka potvrzuje i na č. l. 81 pod bodem VI. svého odvolání proti v záhlaví citovanému usnesení okresního soudu, když výslovně uvádí, že by své návrhy mohla formulovat rozdílně, ovšem potom by hrozilo, že by měla k dispozici dvě lůžka, což - zvláště vzhledem k tomu, že jde o zdravotní, kompenzační pomůcku - by bylo neúčelné.
10. Za této situace jsou ovšem východiska obou soudů, tedy že by stěžovatelka vydáním navrhovaného předběžného opatření dosáhla ve svém důsledku konečné úpravy a že mezi jejími skutkovými závěry a petitem návrhu na vydání předběžného opatření existuje logický rozpor, věcně i ústavněprávně akceptovatelná. Nadto, jak vyplynulo ze samotného vyjádření stěžovatelky [srov. její podání na č. l. 55, odst. IV.], stěžovatelka skutečně výslovně uvedla, že nebude-li jejímu návrhu na vydání předběžného opatření vyhověno, je připravena poplatek ve výši 900 Kč (tedy bagatelní částku) za montáž lůžka uhradit. Samotná stěžovatelka tak implicitně připouští (aniž by Ústavní soud v této fázi řízení hodnotil, zda měl nebo neměl být poplatek po stěžovatelce nárokován), že nevyhovění jejímu návrhu na vydání předběžného opatření ve skutečnosti neznamená, že by si lůžko nemohla nechat smontovat a používat ho.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu