ECLI:CZ:US:2019:2.US.3646.19.1
sp. zn. II. ÚS 3646/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ING-FOREST s.r.o., se sídlem Kotkova 988, Dvůr Králové nad Labem, zastoupené Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou se sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2019, č. j. 17 Co 161/2018-478, a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 4. 2018, č. j. 13 C 261/2016-435, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelka v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, domáhala po žalovaném (město Veselí nad Moravou) zaplacení částky ve výši 44.50 Kč s příslušenstvím jako škody v podobě ušlého zisku. Žalovaný totiž výzvou více zájemcům o veřejnou zakázku k podání nabídky na zadání zakázky malého rozsahu vyhlásil výběrové řízení na zpracování lesních hospodářských osnov. Stěžovatelka byla z výběru zájemců vyloučena z důvodů nesplnění kvalifikačních předpokladů, i když nabídla údajně nejnižší nabídkovou cenu. Žalovaný totiž požadoval komplexní zpracování lesních hospodářských osnov v digitální podobě na datovém nosiči, přičemž data musela být předložena ve formátu TAX a TOPOL. Navíc rovněž požadoval pro splnění kvalifikace pět zpracovaných významných zakázek za uplynulé tři roky, kdy významnou zakázku v rámci kvalifikačních předpokladů blíže specifikoval. Oba tyto požadavky stěžovatelka považovala za diskriminační ve smyslu §6 zákona o zadávání veřejných zakázek, nicméně se svým žalobním žádáním nebyla úspěšná. Oba soudy se totiž shodly na tom, že žalovaný kvalifikační předpoklady nestanovil tak, že by některým uchazečům bylo objektivně znemožněno nebo ztíženo ucházet se o veřejnou zakázku za podmínek, za nichž se o ni mohou ucházet jiní uchazeči. Jím stanovené předpoklady proto podle soudů nebyly diskriminační, jelikož žalovaný neporušil žádnou svoji právní povinnost a už proto nebyly splněny podmínky případné odpovědnosti za škodu. Žaloba stěžovatelky proto byla prvostupňovým soudem zamítnuta, což odvolací soud potvrdil.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Argumentace stěžovatelky se totiž koncentruje v podstatě do jiné námitky, a sice že soudy nepřihlédly k závěrům stěžovatelkou předkládaných znaleckých posudků a ani znalce (tzn. autory těchto posudků) nevyslechly, když prý právě z těchto posudků vyplývá, že shora uvedené požadavky byly zcela nepřiměřené a ve svém důsledku znamenaly skrytou diskriminaci, jak ji chápe např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008-152. Soudy ovšem podle přesvědčení Ústavního soudu v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, proč pro ně závěry znaleckých posudků předkládaných stěžovatelkou nebyly určující a proč považovaly za nadbytečné přistoupit k výslechu znalců. Je to naopak stěžovatelka, kdo se s odůvodněním napadených rozhodnutí argumentačně míjí a vystačí si jen s obecnými tvrzeními o nesprávném hodnocení důkazů a se zcela blanketními odkazy na vybranou judikaturu.
6. Stěžovatelkou tvrzený závěr znalců, že by shora uvedené požadavky měly být zcela nepřiměřené a tedy diskriminační, zůstává totiž poněkud osamocen a ani v ústavní stížnosti není podrobněji vysvětlen. Stěžovatelka byla jediná, kdo kritérium prokázání zkušeností s podobnými projekty nesplnil (srov. shora uvedené kritérium pěti zakázek za poslední tři roky), přičemž použití požadovaných elektronických formátů splnila i samotná stěžovatelka. Dále nelze přehlédnout, že soudy porovnávaly obdobné projekty a zjistily, že v podmínkách České republiky mohou být (resp. bývají) požadavky v tomto typu projektů ještě přísnější. Navíc území, pro nějž žalovaný potřebuje osnovu zpracovat, je dosti komplikované, a to už v tom, že má složitou vlastnickou strukturu a je přírodně různorodé. Pokud pak žalovaný vyžadoval zpracování osnovy v určitých digitálních formátech, stěžovatelka tuto podmínku splnila, takže není zcela jasné, v čem byly požadované formáty natolik neobvyklé (stěžovatelka ani v ústavní stížnosti například netvrdí, že by si určitý software musela koupit výlučně jen proto, aby mohla mezi ostatními uchazeči uspět) a neměly racionální opodstatnění. Naopak v ústavní stížností napadených rozhodnutích soudů je dostatečně vysvětleno, že žalovaný tyto formáty v rámci své činnosti a svého systému již dlouhodobě používá a proto je také potřebuje, takže se nejedná o podmínku zjevně svévolnou či ryze účelovou. Stěžovatelka přitom žádný z předestřených argumentů obecných soudů dostatečně věcně nerozporuje. Zcela bez povšimnutí rovněž například nechává i poznámku obou soudů, že žalovaným definované požadavky zcela odpovídají doporučením příslušné organizace podléhající Ministerstvu průmyslu a obchodu.
7. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu