ECLI:CZ:US:2019:2.US.3649.18.1
sp. zn. II. ÚS 3649/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Iriny Loukinové, zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem, sídlem Pod Hřištěm 149, Ondřejov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3041/2018-395 ze dne 1. 10. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a následně i o odklad vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 70 C 253/2014-170 ze dne 9. 12. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 92/2017-235 ze dne 5. 4. 2017.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 70 C 253/2014-170 ze dne 9. 12. 2016 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 298 098 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. 18 Co 92/2017-235 ze dne 5. 4. 2017 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť neobsahovalo zákonné obligatorní náležitosti.
V ústavní stížnosti a jejích doplnění stěžovatelka namítá, že řádně v dovolání přednesla právní argumentaci a v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 uplatnila námitku porušení svých ústavně zaručených práv, čímž naplnila dovolací důvod. Nejvyšší soud se přesto s její argumentací nevypořádal a bez řádného odůvodnění dovolání odmítl. V rozporu s občanským soudním řádem i nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16 ze dne 11. 10. 2016 tak nadto neučinil v senátu, nýbrž rozhodl pouze předsedou senátu.
Nejvyšší soud navíc podle stěžovatelky nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, pouze v odůvodnění konstatoval, že samostatně o návrhu nerozhodoval s ohledem na přiměřenou dobu, během které rozhodl o dovolání. Tato doba ovšem dle stěžovatelky přiměřená nebyla, neboť Nejvyšší soud rozhodl po zákonné šestiměsíční lhůtě.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka brojí i proti dosavadnímu postupu II. senátu Ústavního soudu v této věci, neboť nerozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ani dalších soudních rozhodnutí, ač tak měl učinit z úřední povinnosti. Stěžovatelku místo toho Ústavní soud vyzval k odstranění vad, což stěžovatelka považuje za "formalistické" a za "projev libovůle" učiněný ve snaze "naplnit formální důvod k odmítnutí podané stížnosti". Jak stěžovatelka uvádí, zákonná úprava nevyžaduje po účastníkovi jakéhokoliv soudního řízení uvést přesnou "definici paragrafu a číslo článku ústavních právních norem". Postup II. senátu stěžovatelka shledává naprosto nepochopitelným, přičemž jediné vysvětlení je podle jejího názoru takové, že II. senát "již předem bezpečně věděl, jak bude rozhodovat, aniž by viděl, co podá (nepodá) stěžovatelka". Takový postup stěžovatelka pokládá za "diskriminaci ze strany [České republiky] a svého (sic) pronásledování z důvodu absence u její osoby jakéhokoli občanství a nečeského etnického původu". Do českého soudnictví se dle stěžovatelky vrátilo komunistické represivní právo padesátých let.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje, že ústavní stížností napadá toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ačkoli však obsáhle popisuje, co vše ve svém dovolání uvedla, prakticky nijak nereaguje na základní důvod odmítnutí dovolání, tedy na to, že neuvedla, v čem spatřuje jeho přípustnost. Stěžovatelka pouze zmiňuje, že v dovolání definovala právní otázku, ovšem - jak je z napadeného usnesení patrné - dle zákona je pro vymezení přípustnosti potřeba právní otázku vztáhnout k judikatuře Nejvyššího soudu (což jednak stěžovatelka netvrdí, že učinila, jednak to ani z dovolání nevyplývá).
Stěžovatelka podle napadeného rozhodnutí neuvedla, jakou judikaturu odvolací soud nerespektoval, jaká judikatura by měla být případným rozhodnutím Nejvyššího soudu překonána ani jaká odvolacím soudem probíraná právní otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena (srov. předpoklady přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu). Stěžovatelka sice podle Nejvyššího soudu zmínila (na jiném místě dovolání) dřívější (kasační) rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v téže věci (č. j. 26 Cdo 5379/2015-85 ze dne 1. 6. 2016), ovšem ve vztahu k němu z ničeho neplyne, v čem konkrétně (tedy v řešení jaké právní otázky) se od něj měl odvolací soud odchýlit (v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 šlo ostatně pouze o otázku prominutí lhůty k podání odporu, tedy o otázku prima facie nesouvisející).
Ústavní konformitu uvedeného zákonného požadavku (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), jakož i následku v podobě odmítnutí dovolání v případě, že tuto obsahovou náležitost neobsahuje, Ústavní soud potvrdil stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017. V něm byl mimo jiné vysvětlen i rozdíl mezi uvedením dovolacího důvodu (k němuž se případně vztahuje stěžovatelkou citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13) a uvedením, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Za situace, kdy stěžovatelka vůbec ani netvrdí, že by tuto posledně uvedenou zákonem vyžadovanou náležitost v dovolání uvedla, nemůže Ústavní soud shledat v odmítnutí tohoto dovolání porušení jejích ústavně zaručených práv
Namítá-li stěžovatelka porušení svého práva na zákonného soudce v tom, že o dovolání Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu, je potřeba poukázat na §243f odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého může vadné dovolání odmítnout předseda senátu (nebo pověřený člen senátu). Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16, který byl ovšem upřesněn výše citovaným stanoviskem pléna, podle kterého je "nutné vyzdvihnout zřejmý rozdíl mezi posouzením, zda podané dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání), a posouzením, zda je jeden z předpokladů přípustnosti dovolání v konkrétním případě skutečně splněn. V prvním případě Nejvyšší soud posuzuje podání z čistě formálního hlediska a zcela jednoznačně tak dle §243f odst. 2 občanského soudního řádu může (ale nemusí) učinit předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu".
Jde-li o námitku, že Nejvyšší soud včas nerozhodl o návrhu na odklad vykonatelnosti, nezbývá než stěžovatelku odkázat na postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústavní soud sice v nálezu sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017 shledal porušení ústavně zaručených práv tehdejší stěžovatelky v tom, že Nejvyšší soud nerozhodl o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem okolnosti věci byly odlišné v tom, že v době řízení o ústavní stížnosti Nejvyšší soud dosud ve věci nerozhodl, a tvrzený zásah do práv stěžovatelky tak trval. Za nynější situace, kdy již bylo Nejvyšším soudem ve věci rozhodnuto, ovšem pro tento postup Ústavního soudu není důvod. Stěžovatelce se může ochrany práv dostat právě skrze žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Konečně, Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatelky k dosavadnímu průběhu řízení o této ústavní stížnosti. Stěžovatelčina ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 11. 2018. V rozporu s kogentním zákonným ustanovením (§30 zákona o Ústavním soudu) nebyla stěžovatelka (mimo jiné) zastoupena advokátem, a proto byla dne 12. 11. 2018 vyzvána k odstranění vad. Bez odstranění vad nebylo možné v řízení pokračovat. Stěžovatelka zároveň byla vyzvána k tomu, aby ústavní stížnost skrze advokáta doplnila o ústavněprávní argumentaci, což samozřejmě neznamená, že by byla povinna, jak uvádí v ústavní stížnosti, "uvést přesnou definici paragrafu a číslo článku ústavních právních norem".
Lze dodat, že ve svém původním návrhu (podaném bez zastoupení advokátem) stěžovatelka navrhla toliko odklad rozhodnutí Nejvyššího soudu. S ohledem na povahu dovolacího rozhodnutí by ovšem takový odklad stěžovatelčino postavení žádným způsobem neovlivnil (rozhodnutí ukládající jí povinnost by dále byla vykonatelná). Za situace, kdy stěžovatelka nepožadovala odklad vykonatelností rozhodnutí odvolacího soudu, ani jej ústavní stížností nenapadala, Ústavní soud o odkladu takového rozhodnutí rozhodnout nemohl. Ústavní soud nemůže zasahovat do jakýchkoli soudních rozhodnutí zcela dle vlastního uvážení.
K definitivnímu odstranění vad stěžovatelkou došlo až 27. 12. 2018 (dne 21. 11. 2018 stěžovatelka doložila plnou moc udělenou advokátovi JUDr. Jindřichu Bellingovi, který dne 3. 12. 2018 telefonicky sdělil, že původní ústavní stížnost doplní do 14 dnů), kdy stěžovatelka doložila plnou moc udělenou advokátovi JUDr. Josefu Lanzendörferovi a navrhla mimo jiné i odklad vykonatelnosti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (aniž by je ústavní stížností napadla). Rozhodnutí Ústavního soudu (a to kvazimeritorní, nikoli procesní) pak následovalo v lednu roku 2019, ani ne měsíc poté, co měl Ústavní soud k dispozici projednatelnou ústavní stížnost. Stěžovatelčino tvrzení o diskriminaci ze strany II. senátu Ústavního soudu skrze její státní příslušnost (resp. její tvrzenou absenci) - jakož i přirovnávání svého případu k dobám totality - se tak jeví značně nepřípadným.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu