ECLI:CZ:US:2019:2.US.3670.19.1
sp. zn. II. ÚS 3670/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4295/2017-221 ze dne 28. srpna 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 64/2017-145 ze dne 4. dubna 2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 C 245/2014-107 ze dne 11. listopadu 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá zásah do svého vlastnického práva, zaručeného čl. 11 Listiny, porušení čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 4 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Výše uvedenou žalobou se stěžovatelka domáhala na žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky ve výši 130 856 Kč s příslušenstvím, a to jako nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a náhradu nákladů obhajoby její osoby a její dcery.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud své napadené odmítavé usnesení odůvodnil tím, že soudy učinily zjištění, že to byla právě stěžovatelka, kdo v době využití práva nevypovídat měl informace následně vedoucí ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, a že se jednalo o informace, jež by byly takového charakteru, že by zjevně stěžovatelku vyjímaly z okruhu osob podezřelých. Podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a převzatých soudem odvolacím.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s citovaným závěrem dovolacího soudu, protože podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že využití práva nevypovídat může být považováno za zavinění si zahájení trestního stíhání jen v takovém případě, kdy posléze obviněná osoba mohla svým aktivním jednáním trestnímu stíhání předejít, avšak bez legitimních důvodů tak neučinila. Stěžovatelka uvádí, že okolnosti jí sdělené při výslechu konaném dne 8. června 2013 nebyly způsobilé zamezit trestnímu stíhání její osoby, neboť i po tomto výslechu byla opětovně za tentýž skutek trestně stíhána ještě dvakrát, přičemž došlo dokonce k podání obžaloby, z níž však byla posléze zproštěna. Stěžovatelka tak nemohla ani svým aktivním jednáním trestnímu stíhání předejít a ostatně ani nepředešla. Stěžovatelka uvádí, že měla rovněž legitimní důvod zprvu využít svého práva odepřít výpověď, neboť nebyla (a s ohledem na své procesní postavení podezřelé v době prvých dvou výslechů ani nemohla být) obeznámena s obsahem trestního spisu. Jakmile se však stěžovatelka s obsahem trestního spisu seznámila prostřednictvím institutu nahlížení do spisu dne 17. června 2013, jednala aktivně a výpověď před policejním orgánem učinila ihned následující den po seznámení se spisem. Právě ono další opakované trestní stíhání za tentýž skutek podle stěžovatelky prokazuje, že neobstojí argumentace Nejvyššího soudu. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že tento argument nezohlednil, přičemž je jasné, že stěžovatelkou uvedené skutečnosti zjevně nestačily k tomu, aby orgány činné v trestním řízení došly k závěru, že nebyl spáchán trestný čin. Nad to neobstojí ani myšlenka, že se jedná o nově uplatněnou skutečnost, neboť tento argument stěžovatelka tvrdila již dříve. Stěžovatelka upozorňuje, že její dcera v této věci odškodnění obdržela.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky je nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesních postupů a obecnými soudy ustanovených skutkových okolností jejího případu. Byť i stěžovatelka zmiňuje svá základní práva, tak používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož posuzování nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat, byť by třeba závěry obecných soudů byly nesprávné.
10. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky nemá ústavněprávní dimenzi, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu